Ještě nedávno se tuberkulóza jevila jako rekvizita ze staré literatury. Trpěli jí a umírali na ni hrdinové z románů Ericha Remarqua či básníci a malíři zašlých časů, ale nikoliv současní lidé z rozvinutých zemí. Kdysi obávaná choroba se však opět vrací. A spolu s ní i mnohé další.
Objev antibiotik udělal z TBC sice stále ještě vážnou, ale většinou už rutinními metodami zvládnutelnou a vyléčitelnou chorobu. Zdálo se, že lidstvo má zase o jednu metlu méně. Jenže současné zdravotnické statistiky mluví úplně jinak. Tuberkulóza se masově šíří nejen v rozvojových zemích či v Rusku, ale i ve Spojených státech. A rozhodně nejde jen o pár zanedbatelných případů: v New Yorku se odhaduje počet nakažených na více než milión osob. A co je ještě horší - u třetiny z nich je choroba zapříčiněna baktérií, proti níž je běžné antibiotikum zcela bezmocné.
Zlověstné mutace
Podobně se do vyspělého světa začínají vracet cholera, záškrt a řada dalších nakažlivých nemocí, které donedávna úspěšně předstíraly, že jsou definitivně na ústupu. Medicína se už několik let smiřuje se skutečností, že antibiotika - její nejmocnější a v mnoha případech také jediná zbraň - zvolna ztrácejí účinnost. Jak je to možné?
Baktérie, stejně jako všechny ostatní mikroorganismy, mají proti jakémukoliv opatření medicíny účinnou obranu: rychlost rozmnožování a z toho vyplývající četnost genetických změn. V příhodných podmínkách se rozmnožují mnohokrát za minutu, za jediný lidský život tedy vznikne astronomická řada generací neviditelných záškodníků.
Pravděpodobnost objevení mutace, která přinese nějakou novou vlastnost, je tedy nesrovnatelně vyšší než u vyšších tvorů. A protože přírodní výběr nechá přežít jen nejlépe vybavené jedince, každá nová generace, která se musela potýkat s nástrahami lidské medicíny, vychází z těchto bitev vždy o něco silnější. To je (zjednodušeně řečeno) základní princip vzniku nových kmenů, které jsou rezistentní nejen vůči antibiotikům, ale i mnoha dalším opatřením. Odolnost dodávají baktériím plasmidy - jakési zlomky genetického materiálu, které jsou nositeli nových vlastností. S jejich pomocí se také mohou tyto vlastnosti přenášet i na jiné baktérie.
Spojenci neviditelných nepřátel
Vzniku rezistentních kmenů napomáhá také neuvážené zacházení s jinak velmi účinnými léky. Pokud například nedoberete antibiotikum podle předpisu, je velmi pravděpodobné, že ve vašem organismu zůstane určitý počet choroboplodných mikroorganismů - samozřejmě pouze těch, které snášely přítomnost léku nejdéle. Do světa se tak vydá další generace mikroskopických bojovníků, kteří mají všechny předpoklady vytvářet nové odolné kmeny. Stejný efekt má neodborné dávkování (obvykle léků, které si pacient schoval po některé z předešlých nemocí), nebo tvrdošíjné vyžadování antibiotik i tehdy, když stačí jiné léky.
Dalším příkladem neuváženého zacházení s antibiotiky je zemědělství. Zootechnikové si všimli, že po některých antibiotikách hospodářská zvířata lépe přibývají na váze, a tak takové přípravky začali podávat ve velkém. Živočišná výroba vyspělých zemí se stala skutečnou líhní rezistentních bakteriálních kmenů.
Česká republika je na tom v tomto ohledu poněkud lépe než západní země, protože komunistické zdravotnictví i zemědělství se potýkalo s nedostatkem deviz na antibiotické přípravky a jejich komponenty. Rezistentních kmenů je tu tedy méně, což však bohužel neznamená, že tu nejsou. Mimo jiné i proto, že existují i další „líhně“ odolných mikroorganismů.
Problém představují například nemocnice a jiná zdravotnická zařízení. Zde má baktérie vynikající možnosti „přičichnout“ si k nejrůznějším antibiotikům a zvyknout si na ně.
Dnes už je zřejmé, že objev antibiotik neznamenal vyhranou válku s baktériemi, ale pouhou bitvu. Medicína se zatím snaží čelit této hrozbě rozumnějším zacházením s antibiotiky, důkladným studiem rezistentních kmenů a hledáním nových účinných látek. Nové zbraně by mohly přijít také z oblasti genetiky a genetického inženýrství. Přesto mnozí odborníci varují, že odolné druhy baktérií by mohly být už v příštím století opět skutečnou metlou lidstva - stejnou, jako byly morové rány středověku.
Jan Novák, Právo, 8.7.2004