V minulosti jsem - stejně jako řada liberálů dodnes - zastával názor, že ceny stejných léků v různých lékárnách by měly být různé. Postupně jsem však zjistil, že regulované prostředí farmaceutického trhu je podstatně složitější, než se laikovi zdá.
Ministryně zdravotnictví Marie Součková se přihlásila k návrhu, aby ceny léčiv byly v lékárnách jednotné. Chápu, proč to učinila.
Na vysvětlenou mého názorového posunu: Každý hráč na tomto trhu soutěží jiným spektrem nástrojů.
Výrobci soutěží mezi sebou kvalitou, účinností, bezpečností, načasováním vstupu na trh, vhodnou odpovědí na požadavky odborného terénu, cenou atd. Distributoři šíří nabídky, včasností a úplností nasmlouvaných dodávek zboží a jejich frekvencí, doprovodnými službami, cenou atd.
Lékárníci spolu soutěží volbou místa lékárny a jejím interiérem, šíří sortimentu, mírou intimity prodeje, úrovní konzultačních služeb, cenou atd. Lékaři umístěním ordinace a jejím vybavením - tím pádem i komplexností výkonů v rámci svého oboru, kvalitou těchto výkonů, úrovní komunikace s pacientem, cenou (u výkonů nehrazených zdravotním pojištěním) a někdy dalšími „atrakcemi“.
I pacienti soutěží - volbou zdravotní pojišťovny, lékaře, lékárníka, volbou způsobu a rozsahu vyžadované zdravotní péče, volbou životního stylu… Poměrně omezené možnosti pro soutěž mají zdravotní pojišťovny, jimž zákon limituje šíři nabídky i cenu, za niž tuto nabídku zprostředkování plateb mezi pacienty a ostatními subjekty zdravotnického systému realizují.
Cena bezpochyby figuruje všude. Ale u každého hráče má jiné postavení, jinou prioritu ve vztahu k nabízené službě (zboží). V případě nabídky lékáren téhož léku za různé ceny jde ve stávajícím systému o v podstatě nežádoucí prvek soutěže negující činnost kategorizační komise. V systému regulace cen je cenová soutěž mezi lékárníky nelogickým prvkem.
Ta nelogičnost existuje sice dlouho, ale ne zas příliš. V porovnání se socialistickou minulostí naší lékárenské služby je zde jeden podstatný rozdíl: porovnejte počet lékáren v roce 1989 a dnes. Díky nárůstu počtu lékáren se z pohledu pacienta stává prioritou kvalita služeb lékárníka a ne rozdíl v ceně, za kterou pořídí lék. Možnost konzultace je totiž ta hodnota, za níž pacient do lékárny chodí nebo chodit má.
Honění se za místem, kde pořídí lék levněji jej může odvést od požadavku na úroveň komunikace pracovníka lékárny s ním. Navíc, lékárníci upozorňují na možný negativní vliv soutěže prostřednictvím cen, kdy některé lékárny by mohly zaniknout, čímž by došlo ke zhoršení dostupnosti lékárenské péče.
Tím se dostáváme ke stavovským problémům a k tomu, proč asi ministryně zveřejnila svůj záměr právě na sjezdu České lékárnické komory. Nevidím v jejím návrhu, byť jde o socialistickou političku, nástroj k nahánění lékárníků do „Lékárny, n. p.“.
Vidím v něm podporu procesu, kterým se farmaceuti spíše dopracují do pozice suverénních odborníků. Procesu, díky němuž by se mohli soustředit na to, proč vůbec v systému zdravotní péče existují, a ne na „jakoby důležitý“ element, jímž je cena léků.
LUMÍR H. KROČEK, Hospodářské noviny, 26.11.2002
Autor je výkonným ředitelem České asociace farmaceutických firem