* Období květen 2009 až červen 2010 jste strávila v křesle ministryně zdravotnictví ČR. Jak na tuto dobu a specifickou náplň práce zpětně nahlížíte?
Byla to nepochybně zajímavá zkušenost, hodně rychlé období, ale také náročné a velmi stresující. Přiznám se, že dnes bych možná, s vědomím toho, jak je pozice ministra, a zejména ministra zdravotnictví, náročná, daleko bedlivěji zvažovala takovou nabídku znovu přijmout…
* I přes možnost získat naprosto novou zkušenost?
Opravdu to nebylo vůbec jednoduché. Na to člověk musí být mimo jiné i osobnostně vybavený, aby stres a tlak, spojený s výkonem této funkce, ustál bez toho, aniž by za to sám zaplatil svým zdravím, včetně toho psychického. Skutečně to bylo těžké a já vím, že současný pan ministr to má dvakrát tak těžší, protože je v politické vládě. Já jsem měla proti němu ještě velké štěstí, že jsem v podstatě ministerstvo přebírala bez ambicí zásadním způsobem jej měnit, ale samozřejmě s představou, že ministerstvo bude dál pokračovat v práci, která tam byla započata.
* Je možné ve stručnosti shrnout, co z dosaženého považujete hrdě za svůj úspěch a zásluhy a co byste třeba nyní udělala trochu jinak?
V první řadě je třeba říct, že působím v oboru léta, a tak jsem samozřejmě měla určité představy o tom, jakými zásadními změnami by zdravotnictví mělo projít. Byla jsem ale v pozici „úředníka“, který takové zadání neměl. Mým úkolem bylo provést ministerstvo jakýmsi obdobím, které nebude úplně jednoduché. Neměly se zastavit určité zásadní práce, což se nakonec podařilo. Nedá se tedy říci, že to jsou věci, které se staly jen mojí zásluhou, nýbrž díky týmu na MZ. Za opravdu velký úspěch jsem však považovala, že se podařilo čerpání prostředků z EU a pokračovat v centralizaci superspecializované péče…
Získali jsme skutečně mimořádné množství financí z fondů EU - MZ ČR bylo v čerpání evropských zdrojů jedno z nejúspěšnějších - a jsem ráda, že se tak stalo i v období mého ročního působení. V oblasti fungování zdravotnictví v ČR a hrozící finanční krize, kdy jsme na konci roku 2009 řešili možnosti vypořádání se s omezenými zdroji ve zdravotnictví, považuji za úspěch, že jsme ustáli novou vyhlášku o úhradách, což je věc, která vlastně fungovala pro rok 2010 a ukazuje se, že přece jen mírně zbrzdila růst čerpání financí ve zdravotnictví. Zásluhu na tom má i samotný Janotův balíček, samozřejmě společně s mírným zvýšením platby státu za státní pojištěnce, který zásadním způsobem onen nárůst snížil… Domnívám se, že toto jsou asi tři zásadní skutečnosti, které se nám v době krize povedly, a to kdy jsme měli obavu ze zásadního poklesu výběru pojistného a následného nedostatku zdrojů, a také v rámci toho, co bylo v takto krátkém období možné.
Pozitivní bylo také to, že se ministerstvu zdravotnictví podařilo udržet si resortní výzkum. Do funkce ministra jsem totiž nastupovala v období, kdy ve vládě probíhala jednání o tom, že bychom měli mít v ČR pouze grantovou, případně technologickou, agenturu, ale neuvažovalo se o tom, že by resorty měly svůj vlastní výzkum. Ministerstvu zdravotnictví, jako jednomu z mála resortů, však interní grantová agentura zůstala. Zde je samozřejmě možné ještě hovořit o tom, že i interní grantová agentura by měla projít určitou změnou, začít trochu jinak fungovat…
Dále se v rámci práce ministerstva směrem k přímo řízeným organizacím podařilo udržet tyto finančně zdravé, dokonce snížit jejich závazky a zlepšit jejich finanční stabilitu, což nebylo vůbec jednoduché, protože fakultní nemocnice v minulosti byly až na malé výjimky zadlužené a měly problémy. I zde se tato důslednost ministerstva směrem ke svým organizacím vyplatila a i toto se podařilo. Samozřejmě pyšná jsem také na to, že jsme ze zdrojů EU získali téměř miliardu korun na vzdělávání zdravotníků. Ani toto nebylo jednoduché, protože ministerstvo zdravotnictví nemělo a dosud nemá v EU, resp. v ČR směrem k EU, svůj samostatný „balík“ financí.
Přesto se nám podařilo tyto prostředky čerpat, a to ve spolupráci s dalšími ministerstvy, konkrétně s ministerstvem vnitra a ministerstvem práce a sociálních věcí. Museli jsme z tzv. věcných kapitol, které na tento účel finance poskytovaly, získat také prostředky pro zdravotnictví. Ačkoli se stále ozývají různé výhrady ke vzdělávání zdravotníků, jsem ráda, že se nám za období našeho působení alespoň podařilo získat na vzdělávání další prostředky.
Připravili jsme i novelu vyhlášky o specializaci lékařů. A zde bych odpověděla na tu část vašeho dotazu, co bych udělala jinak. Já osobně bych tuto vyhlášku tenkrát bývala vydala. Asi bych již nyní nevyslechla přání mladých lékařů vrátit vyhlášku znovu do vnějšího připomínkového řízení, protože to je přesně ten tři čtvrtě rok, který jsme ztratili a kdy se lékaři samozřejmě oprávněně ptali a ptají, proč tak dlouho čekají. Novela již tehdy splňovala všechny jejich požadavky. Požadované zrušení stabilizačních dohod je součástí zákona č. 95/2004 Sb. Vyhláška nakonec byla vydána s téměř ročním zpožděním a v podstatě beze změny. Při zpětném pohledu bych v této záležitosti asi opravdu postupovala jinak.
Zmínit bych měla ještě rezidenční smlouvy. Po mém nástupu na ministerstvo byly rezidenční, resp. stabilizační, smlouvy prověřovány. Od ministerstva financí jsme obdrželi stanovisko, že je vzhledem k čerpání státních prostředků zájmem státu udržet zdravotníky na svém území, aby poskytovali péči občanům ČR. Stejný postup je již mnoho let uplatňován i směrem k nelékařům, a já proto budu požadovat na ministerstvu zdravotnictví, aby rezidenční smlouvy byly zrušeny i pro ně. Navíc je potřeba zmínit, že tzv. stabilizační dohody budou uzavírány nadále, protože jsou součástí zákoníku práce.
Vedle těchto zásadních úspěchů jsem byla samozřejmě sama překvapená, kolik zákonných norem jsme museli harmonizovat s EU… Byly jich stovky. Za dva roky působení vlády ODS bylo na ministerstvu těchto stanovisek a úprav připraveno přes 300, což je obrovské množství, dokládající, že je legislativní odbor ministerstva velmi vytížen i implementací evropského práva do české legislativy.
To, co je pro mě nejdůležitější a co zmiňuji až závěrem, jsou kroky, které ovlivnily nelékaře. V roce 2009 byly všeobecné sestry v platových třídách posunuty do 9. třídy, původně byly v 8. Byl podle toho upraven i katalog prací, který je součástí nařízení vlády. To byl jen jeden krok, kdy měly sestry dostat vyšší mzdy. Podařilo se dojednat s pojišťovnami, sice nesystémový, nicméně zásadní krok a tím byla bonifikace zdravotnických zařízení za kvalitu ošetřovatelské péče. Zredukovali jsme počet specializačních oborů a připravili novelu zákona č. 96/2004., která řešila ty největší problémy nelékařských profesí. Vzhledem k tomu, že ji sněmovna nechtěla projednat, zůstala před třetím čtením a podala jsem ji prostřednictvím poslance Marka Šnajdra už jako prezidentka ČAS do sněmovny poslaneckou iniciativou.
* Naposledy jsme spolu v listopadu 2009 hovořily o samostatnosti sester, jejich zvyšující se zodpovědnosti, narůstajících kompetencích… Lze s dalším ročním odstupem vidět v této oblasti posun k lepšímu?
Řekla bych, že za ten rok se změnilo zejména vnímání budoucí role nelékařů ze strany nejen lékařů, ale i odborných společností, samosprávy a koneckonců i státní správy. Je znatelný obrovský posun a samozřejmě i snaha zapojit nelékaře do diskusí o dalším dění. Podařilo se nám do sazebníku výkonů zařadit některé činnosti, které sestry mohou vykonávat samostatně, resp. jsou jejich nositelkami, a máme i ve vyhláškách, které hovoří o náplni činnosti sester, definovány poměrně široké kompetence… Obávám se však, že v praxi zmiňovaný posun zatím ve skutečnosti nenastal. Dáno je to mnoha důvody. Jednak tím, jak je u nás tradičně vnímána role sestry, jednak i ne zcela dostačující angažovaností samotných sester.
Na druhou stranu se mi ale zdá, že v tuto chvíli, kdy konečně zaznamenáváme určitý „pohyb“ v rámci celých zdravotnických týmů a uvažuje se o jejich zcela jiném složení, i tam sestry dostanou svůj prostor anebo budou více nuceny zaujmout své místo, které jim v souvislosti s jejich vzděláním náleží. Registruji totiž, že se v mnoha zdravotnických zařízeních v rámci tzv. systemizace začínají objevovat místa pro zdravotnické asistenty, což je první signál, že skutečně dojde k dělbě práce mezi těmito dvěma pracovními kategoriemi a sestry by opravdu měly dělat to, na co celou dobu studovaly a koneckonců co bylo u mnoha z nich motivací k výkonu povolání sestry. V této oblasti tedy v horizontu dvou let očekávám zásadní změnu a po tu dobu bude samozřejmě bedlivě monitorováno, zda bude zdravotnických asistentů dostatek, protože to je podmínka fungování takového systému. Jsem přesvědčena, že praxe si sama i tuto změnu postoje sester vyžádá.
* Bohužel je již delší dobu obecným trendem stárnutí populace, což zdravotní péči, resp. strukturu péče, ovlivňuje již nyní, ale větší dopad lze očekávat v horizontu dalších desetiletí. Proto se také čím dál tím více hovoří o nutnosti vybudovat kvalitní systém komunitní péče, komunitního ošetřovatelství, intenzivnějšího zapojení rodiny a širší komunity do péče o své blízké… Jaký vývoj je možné pozorovat v této oblasti a jaké by měly být další kroky? Případně systém jaké země by nám mohl být vzorem?
Již za mého působení na ministerstvu zdravotnictví jsme zahájili některé expertní práce na téma dlouhodobé péče, což je de facto jinými slovy řečeno to, co vy jste zmínila ve své otázce. Zdá se, že systém dlouhodobé péče bude v ČR postaven zcela mimo zdravotní a sociální péči a bude to jakási samostatná forma poskytování zdravotně-sociální péče. Alespoň tak je ten termín dlouhodobé péče zatím definován. Také v této oblasti, tzn. přípravě celého systému dlouhodobé péče, máme své místo, jsme součástí expertního panelu a i v tuto chvíli, kdy máme na stole pracovní verzi organizace dlouhodobé péče v ČR, jsme byli připuštěni k diskusi. Zdá se, že tu nejdůležitější a nezávislou roli bude hrát sestra přebírající část odpovědnosti.
V současné době je představa taková, že by sestra stála i u hodnocení klientů, kteří budou pro poskytování dlouhodobé péče vhodní, tzn. budou muset být zdravotně stabilní. Právě sestra bude tím odborníkem posuzujícím míru jejich závislosti a navrhujícím konkrétní formy dlouhodobé péče. Idea je postupovat v souladu s tím, jak byla kdysi koncipována tzv. diferencovaná péče, tzn. podle potřeb pacienta naplánujeme také způsob poskytování dlouhodobé péče, od institucionální, tzn. v domovech seniorů anebo v současných ústavech sociálních služeb, až po domácnost, s využitím nabídky komunitních center zajišťujících denní péči.
Tento návrh jsme následně podrobili i odborné diskusi, jaké služby jsme v rámci dlouhodobé péče v jednotlivých typech zařízení schopni poskytovat a jaký tým je bude zajišťovat. V tuto chvíli jsme také ve fázi diskuse o roli zdravotníků a roli sociálních pracovníků, kde se navzájem prolínají a jak by se vzájemně mohly doplňovat. Ruku v ruce s „negativním“ demografickým vývojem populace jde rozhodně také záměr poskytovat novou službu, která bude, jak jsem se již zmiňovala, vedena mimo systém zdravotních a sociálních služeb. Co je potřeba v tomto směru udělat a co je nutné, aby do budoucna bylo jinak, je transformace domácí péče.
Domácí péče rozhodně nemůže zůstat ve stávající podobě. Dnes nabízí pouze velmi úzkou, především zdravotnickou péči, byť poskytovanou sestrou. Nutné je integrovat domácí péči i do sociálních služeb a samozřejmě zapojit do domácí péče rodinu a laiky, aby byli schopni postarat se o své blízké. V této oblasti, a zdůrazňuji to již léta, musí nastat zásadní zlom! Sestra by měla dostat kompetence indikovat domácí péči a otázkou je, zda se jí dostane i kompetencí indikovat pomůcky související s domácí péčí. Bez těchto dvou zásadních pravomocí sester domácí péče, resp. tato část komunitní péče, fungovat nemůže. Jinak budeme do celého systému stále vtahovat zdravotníky, resp. lékaře, a bude nadále postaven na poskytování zdravotní péče, nikoli na saturaci klientových potřeb.
Nyní nás tedy čeká poměrně náročné období definování pojmů a vedení diskusí o konsenzu s lékařskou veřejností. Klíčové je podle mého názoru právě stanovení parametrů „hodnocení“ klienta, aby sestra byla v případě změn schopna indikovat vhodnou formu domácí péče, resp. v případě nutnosti ve spolupráci s lékařem. Věcný záměr zákona máme předložit do konce prvního čtvrtletí letošního roku, proto by měl další vývoj v této oblasti následovat poměrně rychle. Co se otázky zahraničního systému vhodného následování týká, nejsem zcela objektivní. Byla jsem na stáži v Holandsku a měla jsem, i když malou, příležitost nahlédnout do holandského ošetřovatelství, jehož systém mne oslovil. Žádný jiný takto dopodrobna a ani z vlastní zkušenosti neznám. Samozřejmě vím, jak to funguje v Německu či Anglii, případně i v postkomunistických zemích, jako je např.
Polsko, ale mně se zdá holandský systém nejpřívětivější. Není jistě záměrem jeden systém okopírovat, ale inspirovat se… Mně se v případě Holandska líbí, že mají jak systém dlouhodobé péče, tak komunitní péče hodně prorostlý s komunitou. Fungují tam komunitní centra, která řeší nejenom zdravotní, ale i sociální problémy, a tím, jak je Holandsko multikulturní, řeší zde i ty problémy, které těmto lidem pomáhají asimilovat se ve společnosti. Služeb, které holandská komunitní centra nabízejí, je řada. Osobně bych se neinspirovala systémem komunitní péče, který jsem viděla v Izraeli, kde je od sebe striktně oddělena zdravotní a sociální péče. Dáno je to i odlišností finančních zdrojů. Takto si efektivitu a kontakt s komunitou nepředstavuji, proto mne zaujal systém Holandska a pro naše potřeby bych jistě využila některých jeho poznatků…
* Ve státech typu Holandska apod. komunitní péče funguje desetiletí, prošli si také svým vývojem a současný stav je výsledkem dlouhodobých snah o vytvoření efektivního systému. U nás tyto tendence pozorujeme v porovnání s nimi relativně krátkou dobu a zakomponování komunitní péče, resp. dlouhodobé péče, bude vyžadovat určitý čas. Navíc mám obavu, že ochota lidí ke komunitnímu chování nebude úplně výrazná… Nejsme na to ještě zcela připraveni.
Bohužel ne, nejsme příliš ochotní „vstupovat si“ do domácností a sdílet nějaký společný prostor. Rozumím i určitému ostychu k aktivitám, které s tímto souvisejí, protože jsme byli nuceni organizovaně se bavit a přece jen určitá pachuť minulosti zde ještě trochu je. Na druhou stranu ale s tím, jak stárne populace, se bude nutné těmto novým formám péče otevřít. Cílem a snahou by mělo být umožnit seniorům zůstat díky nabízeným službám déle ve vlastní domácnosti, a především zůstat co nejdéle soběstační, s možností pro ně tolik důležitého sociálního kontaktu…
Stále více se totiž ukazuje, že senioři bohužel žijí velmi osamělý život a multigenerační rodina již kvůli panelákům a celé filozofii minulosti neexistuje. Lze k ní sice pozorovat dosud nesmělý návrat, ale není to úplně jednoduché, protože taková transformace společnosti a myšlení jednotlivců vyžaduje čas a určité finanční prostředky. Společný prostor, kam senioři mohou přijít a mohou zde „pouze“ pobýt a popovídat si, je důležitý, a propojíme-li toto s jejich motivací pro prevenci a s dostatkem informací, lze efekt jistě očekávat. Sociální izolace má na jedince obecně negativní dopad a další vývoj může i zhoršit. Podobně je tomu i v případě žen na mateřské, které, ačkoli s dítětem, jsou sociální izolací ohroženy také.
* Vrátila jste se na post ředitelky pražské Všeobecné fakultní nemocnice a také prezidentky České asociace sester. Co vás bezprostředně po návratu do těchto pozic čekalo za pracovní úkoly?
Co se týká nemocnice, bylo mým úkolem dát nemocnici najevo, že ji hodlám řídit trochu jiným způsobem, než byla dosud zvyklá, tzn. budu vymáhat větší odpovědnost po vedoucích pracovnících, a to jak v managementu nemocnice, tak i ve vedení klinik. Samozřejmě pro mne bylo velmi důležité zjistit, jak je nemocnice finančně zdravá, a postupně zahájit určitá opatření, která nás provedou bouřlivým mořem krize, jež nás letos nepochybně čeká. Již pro konec minulého roku jsme nastavili některá úsporná opatření a samozřejmě máme plán i pro rok letošní. Druhým velkým úkolem v nemocnici bylo konečně definovat, jaká bude její budoucnost.
V době mé nepřítomnosti zde rok pracoval poradní sbor ředitelky, který měl připravit analytické podklady a varianty řešení pro budoucí chod nemocnice. Po svém návratu jsem hned na podzim loňského roku ve spolupráci s kolegy zde v nemocnici rozhodla, že VFN zůstane ve stávajících prostorách a budeme ji postupně modernizovat. K tomu je ale potřeba, aby se začala trochu jinak chovat. Postupná modernizace celého zařízení bude představovat velkou investici, která je zároveň první dlouhodobou komplexní investicí, resp. projektem budoucnosti VFN, a já budu po nemocnici požadovat, aby se na ní také finančně podílela, nejenom vkladem svého majetku, ale i vnitřními úsporami, které nepochybně má.
Toto pro mne byly tedy po mém návratu dva nejdůležitější úkoly, které jsem řešila. A co se asociace týká… Příjemná byla příprava lednového plesu sester, na který pravda registruji rozporuplné názory, nicméně si myslím, že i v těžkých časech je nutné trochu si udělat dobře u srdce a na duši. Aktuální je pro nás také organizace voleb do prezidia, nejvyššího orgánu ČAS, které se konají 26. března letošního roku.
* Logicky se nabízí otázka - plánujete opět kandidovat?
Kandidovat opět budu, i když jsem tentokráte byla a jsem na pochybách. Nakonec jsem si sečetla pro i proti a musela sama pro sebe konstatovat, že zkušenosti a kontakty, které mám, prostě musím asociaci alespoň touto cestou vrátit. Ale i přes občasné pochybnosti jsem se rozhodla nevzdat to! Právě pro posílení prestiže povolání sestry a její pozice v týmu je nutné obrnit se trpělivostí a intenzivně pracovat na zvyšování informovanosti kolegů a kolegyň v republice o novinkách nejen v oblasti odborných informací, ale i práva apod. Moje rozhodování velmi ovlivnila a v podstatě stále ovlivňuje současná protestní akce lékařů. Na akci LOK a ČLK „Děkujeme, odcházíme“ se dívám z několika úhlů.
Za prvé jako členka a prezidentka odborné společnosti. ČAS již v minulosti vždy hájila zájmy sester, koneckonců moje kroky na MZ ČR, které vedly ke zvýšení platů sester, byly důsledkem práce ČAS, která v roce 2007 zahájila s tehdejším ministrem zdravotnictví řadu stabilizačních opatření. Vždy jsme se pohybovali na úrovni odborné, v případě prosazování potřebných věcí navíc zásadně etické. V minulých týdnech jsme zaregistrovali jak sílící tlak ze strany organizátorů této akce na sestry v terénu, tak názorovou nejednotu uvnitř ČAS. Z tohoto důvodu se prezidium ČAS rozhodlo svolat mimořádný sněm předsedkyň a předsedů sekcí a regionů ČAS. Předsedkyně a předsedové byli požádáni, aby oslovili své členy s několika předem definovanými dotazy a aby zmapovali, jaký je názor na tuto akci v jejich sekci či regionu.
To, co ČAS prezentovala jako stanovisko sněmu, je většinový názor členek a členů ČAS. Česká asociace sester souhlasí, i když s výhradami, s požadavky organizátorů akce „Děkujeme, odcházíme“. Zejména podporujeme reformu zdravotnictví, na které se chceme aktivně podílet. Souhlasíme s tím, že je nutné zvýšit zdravotníkům platy, ale zdravotníkům, nikoli jen lékařům. ČAS, resp. přímo já osobně jsem byla velmi kritizována za své prohlášení, ve kterém jsem varovala vládu před zvýšením platů pouze lékařům, protože jsem přesvědčená, že jedna profese bez druhé se neobejde a že je nutné zvýšit platy i nelékařům. Od chvíle, kdy toto prohlášení vyšlo, začalo MZ ČR a celá politická reprezentace zahrnovat do tohoto požadavku všechny nelékaře.
Ve stanovisku sněmu se dále hovoří o tom, že ČAS nesouhlasí s formou prosazování těchto požadavků. Ta podle nás zneklidňuje zejména občany a ČAS ji považuje za neetickou. Z tohoto důvodu se k ní nepřipojí a nebude své členky k takovému kroku nabádat. Je na rozhodnutí každé, jak se rozhodne. ČAS trvá na tom, aby byla přizvána k řešení reformy, aby byly sestrám navýšeny kompetence v souvislosti s jejich vzděláním, odpovědnost, ale i plat. Znovu opakuji, je to stanovisko odborné společnosti. Ten další pohled, který na tuto akci mám, je spíše společenský. Po vydání tohoto stanoviska sněmu se zvedla, zejména mezi sestrami, vlna nesouhlasu s tímto stanoviskem. Na ten má každý právo.
Avšak problém je v tom, že ČAS byla osočována z toho, že mluví za všechny sestry. A tady je kámen úrazu. Je-li revoluce, je slyšet hlas ulice, ale ve chvíli, kdy se zasedne k jednacím stolům, to bude hlas odborné společnosti, který bude slyšet. Myslím, že je nelékařská veřejnost sama překvapena, jaký vliv a kredit ČAS má. Toto postavení ČAS se neobjevilo samo sebou, ale je důsledkem letité tvrdé práce. Velmi se i mě osobně dotýká, když slyším, že ČAS nic nedělá. Je to jen o nedostatku informací. Proto budu ráda, když se i na stránkách Sestry objeví moje závěrečná zpráva současného prezidia ještě před volbami. To vše neznamená, že všichni musí s kroky ČAS souhlasit.
Chcete-li něco změnit, a já myslím, že právě nastal čas, pak pro to něco udělejte. Psát na internetu své názory není těžké, je těžké je prosadit, a o tom něco v ČAS víme. Takže vyzývám tímto všechny nespokojené členky ČAS, aby byly aktivní, všechny, které členkami nejsou, ať se do činnosti ČAS zapojí. Nic v životě totiž není zadarmo. Možná projde ČAS jakousi katarzí, ale já věřím, že to bude ku prospěchu budoucnosti. V tomto směru, naprosto paradoxně, celou akci vítám i přes způsob, jakým je komunikace vedena. Ten nebudu komentovat.
*ČAS je ale v posledních letech poměrně mocným uskupením sester, které již nelze jen tak obejít…
Musím říct, že za tento rok a v podstatě již od doby, kdy nás ministr Julínek pustil jako první na ministerstvo, jsou náš vliv a možnosti výrazně větší. Paradoxně nyní řeším „problémy“, kdy máme nabídky podílet se např. na zdravotní koncepci krajů, nabídky na tvorbu expertních stanovisek, na zpracování různých metodických návodů, testování výrobků, k participaci na výzkumných projektech apod., ale nejsou lidé, kteří by to odpracovali. Potenciál a možnosti jsou však jedna věc a tyto nabídky jsou pro nás samozřejmě potěšující, protože máme i touto cestou možnost ovlivňovat svoji vlastní profesi a pracovat na zvyšování její prestiže, ale jednoduše nemáme dostatek lidí. Proto jsme právě ve fázi hledání lidských zdrojů, sestavujeme mladé týmy a snažíme se je na těchto projektech zainteresovat.
V podstatě se ale nedostatek mladé, neunavené a zdravě ambiciózní krve týká i zmiňovaných voleb do prezidia asociace. Snažila jsem se motivovat jiné tváře, mladé lidi, aby zvážili své kandidátky, případně vytipovali další adepty… Takže v březnu uvidíme, ale upřímně řečeno jsem se s nějakým velkým nadšením nesetkala. Bohužel minimum mladých lidí má chuť zapojit se, neboť obecně je společenská nálada neradostná, lidé ničemu nevěří, považují veškeré nadstandardní snahy za zbytečné. Právě vyhrocená společenská atmosféra snad i mladé lidi zmobilizuje. Jsem přesvědčená, že potenciál nelékařů ve společnosti a jejich vliv na prosazení potřebných změn není zdaleka uplatněn, a to je můj nejsilnější motiv, proč vést odbornou společnost dál.
* Taková neangažovanost mladých lidí mne trochu překvapuje, čekala bych mladé, nadšené, ambiciózní nadšence…
Přesně tak, i já měla takovou představu. Pokud omladíme vedení asociace, přijdou s těmito novými tvářemi další lidé na ně navázaní, bude možné sestavit nové týmy a realizovat projekty, na kterých se nyní nelze z personálních důvodů podílet.
* Ministrem zdravotnictví se po vašem působení na MZ ČR stal MUDr. Leoš Heger. Co byste mu pro výkon jeho nové práce po svých osobních zkušenostech poradila, doporučila, popřála? Asi ty zmiňované pevné nervy…
Musím říct, že ministr Heger je v úplně jiné situaci, než jsem byla já, proto se mi velmi těžko radí. On je také osobnost, která je vnímána jinak, než jsem byla vnímána já, takže jeho podporují jiné skupiny lidí, než podporovaly mne. Něco radit je tedy strašně těžké. Já bych mu ale ráda popřála spíše „šťastnou ruku“ v rozhodování a konání, aby dokázal, a zdá se mi, že to je na postu ministra jeden z nejtěžších úkolů, identifikovat to důležité a obrazně odsunout to méně důležité, a aby se obklopil lidmi, kteří mu ve výkonu jeho práce budou nápomocni. To považuji za nejdůležitější. Samozřejmě přeji mu pevné nervy a zdraví, protože to je mimo jiné také daň, kterou člověk za takovou funkci platí.
* Co, podle vašeho názoru, české zdravotnictví v bezprostřední době čeká? Chystají se možná hromadné odchody lékařů do zahraničí, nelékaři mohou také přijít s podobnými výzvami, financí na zdravotnictví jistě nebude více než v letech minulých. Měl by se český pacient obávat? A co čeká samotné zdravotníky, lékaře a sestry?
To jsou všechno ne zcela snadné otázky… Když jsme v roce 2009 propočítávali makroekonomický dopad finanční krize na české zdravotnictví, nebyli jsme bohužel zcela přesní, protože vývoj v tak náročné době není úplně jednoduché predikovat. Osobně bych nebyla natolik skeptická, jako jsou zdravotníci sami. Na druhou stranu český zdravotník podle mne nikdy nedopustí, aby na to nakonec doplatil pacient. Vždy jsme se o naše pacienty postarali a ani teď se podle mého názoru český pacient určitě nemusí bát.
Jinou otázkou je, že si bude muset zvykat na trochu jiná pravidla, na maličko jiný komfort a že i zdravotníci sami, přestože se jim to velmi nelíbí, budou muset zvažovat „má dáti/ dal“, tzn. dávám svému pacientovi léčbu, která mu něco přinese, a musím zodpovědně říct, zda to pro něj bude, nebo nebude mít kýžený efekt. To jediné totiž ještě nabízí zdroje finančních úspor a tomu se zdravotníci, zejména lékaři, chtějí vyhnout… Zdravotníci pro svoji práci potřebují odpovídající podmínky. Těmi podmínkami ale nejsou bezbřehé finance, nový systém musí mít nová pravidla, musí být nějakým způsobem regulován, a na tyto regulace si budou muset všechny zainteresované kategorie zvyknout. To je zásadní podmínka. Bohužel se ale do takových zásahů zatím nikomu příliš nechce.
* Pacienty tedy můžeme uklidnit…
Opravdu věřím, že se nestane, aby krizí i našimi neshodami trpěl pacient. Možná bude o chvíli déle čekat, ale musí vědět, že se skutečně nic dramatického neděje, že jej to fatálně nepoškodí, pouze ho to bude stát trochu více času. Vzít si ale pacienta jako rukojmí a říct mu, že bude-li měsíc čekat na operaci žlučníku, ten mu může také prasknout a může i zemřít, není správné a ani etické. Zároveň se ale přece nemůžeme tvářit, že na světě existuje ekonomika, která by do zdravotnictví dokázala pumpovat nekonečné množství prostředků.
Žádná taková nefunguje, proto musíme od toho „socialismu“ ve zdravotnictví, který zde jakoby pořád ještě máme, ustoupit a vnést do našich životů a celého systému trochu více osobní odpovědnosti, a to nejen ke svému zdraví, ale samozřejmě i ke společným finančním prostředkům. Jistě je to ale i otázka politické konstelace ve společnosti, což byl a vždy je zásadní problém. Ztratili jsme příliš času. Ale na druhou stranu, a to já považuji za jeden z nejzásadnějších problémů, jemuž navíc čelí všude na světě, jsou to sami zdravotníci, kteří se takovým změnám v postojích a chování brání. Pravda, křeslo ministra zdravotnictví je horké všude… Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí ve volbách ČAS i v práci v nemocnici.