Stejně jako nás mikrosvět čas od času zaskočí novou hrozbou v podobě nového viru, svět lidí nás dovede překvapit novým typem kriminality.
Vraždy v Havlíčkově Brodě jsou děsivé místem zločinu a profesí pachatele - staly se v nemocnici, na ARO, kde leží bezmocní, a vrahem je zdravotník.
Ačkoli jsme už četli o řadě zločinů tohoto typu ve světě, nyní nás mimořádně zasahuje ta blízkost. K vraždě došlo v instituci, která je pro nás přirozeně nejen chrámem zdraví, ale taky mezilidské solidarity. Nikde jinde by se neměla těšit svému vrcholu důvěra jednoho člověka v druhého, pacienta vůči odborníkům, kteří se snaží vrátit mu zdraví.
Kde jinde by se měl člověk v nouzi cítit v bezpečí? Že je vrahem ten, jehož posláním je život chránit, je monstrózní zpráva odněkud z pekel. Nejhorším proviněním dopadeného - ať už šlo o člověka vyšinutého, zabijáka na objednávku, nebo samozvaného anděla eutanázie - je to, že zbořil pokojnou představu zdravotnického zařízení coby místa, kde je člověk izolován od obvyklého zla tam venku, místa, kde se mu lidé snaží jen a jen pomoci. Jenže zase si toho tolik nenamlouvejme o výjimečnosti tohoto zločinu. Děsí, protože byl odhalen. Ukončit v nemocnici lidský život předčasně z důvodů soucitných či prostě jen „provozních“ je přece tak snadné, když jde o těžce nemocného, když jeho smrt je rizikem, když jeho léčba je dle odborného soudu jen prodlužováním utrpení, když je to smrt, se kterou se počítá. Přetěžce se to dá odhalit.
A je k odhalování vůbec vůle? Netušíme, kolik lidských životů končí v nemocnicích předčasně, a už vůbec netušíme, zda bychom byli ochotni mluvit ve všech takových případech o vraždě.
Mnohonásobná vražda, ke které došlo v Havlíčkově Brodě, podle mého soudu ovlivní diskuse o eutanázii, ať už spravedlivě, nebo jen kvůli rozrušenému veřejnému mínění. Ten zločin nespravedlivě vrhne stín na zdravotnickou profesi, aspoň na nějaký čas. Ty vraždy spáchané zdravotníkem asi na dlouhý čas ovlivní negativně psychiku pacientů tím, že zákonitě naruší jejich důvěru v systém, a to taky nespravedlivě.
Především je ale ten zločin, ve světě typem nikoli ojedinělý, výzvou zdravotnickým zařízením. Jak budou do budoucna reagovat, protože nějak reagovat musí. Možná si budeme muset zvyknout, že nemocnice je rizikovým místem, kde jsme vystaveni zločinu stejně jako na ulici.
Budou snad časem v těchto institucích fungovat bezpečnostní útvary a masívně i kamery hlídající pacienty před zdravotníky? Tahle představa staví na hlavu veškerou etiku, na které je zdravotní péče postavena. Jenže zprávu o mnohonásobné vraždě, o které se teď vzrušeně debatuje, prostě nelze vymazat z veřejného vědomí.
Pavel Verner, Právo