Nepohyblivé lidi na vozíčku totiž občas postihují záněty kostí, dekubity, otlačeniny, které začnou hnisat a jsou zdrojem infekce. Právě to postihlo Renatu.
Setkání jí zachránilo život
Byla v péči lékaře na Krnovsku, kde bydlí, ale stav se nelepšil, spíše zhoršoval. A vyhlídky nebyly příznivé. „Bolesti jsem neměla, to bylo ochrnuté. Ale hrozila celková sepse,“ zavzpomínala Renata na těžké období.
Hrozilo, že se infekce rozšíří a dostane celkovou otravu. Pak už by nebylo pomoci. V podstatě už byla jen otázka času, kdy k tomu dojde. Na doporučení známých se obrátila na chirurga Yifruna Assefu v Bruntále.
„Chtěla jsem nějakého jiného lékaře. Bylo to pořád stejné. Chtěla jsem vyzkoušet někoho jiného,“ vysvětlila Renata.
Bruntálský lékař jí po vyšetření navrhl radikální řešení, amputaci celé poloviny těla v oblasti nad pánví.
„Začaly se u ní vytvářet defekty a zánět kostí. Byly to obrovské defekty na hýždích, to bylo neskutečné. Jeden převaz trval třeba hodinu. Nebyla jiná cesta než amputace ve výšce L 4 až 5, které provádí jen profesor Antoš v Praze z Bulovky,“ popsal závažný stav pacientky doktor Yifru Assefa.
Radikální operace
V tu dobu žili v České republice jen tři lidé po této unikátní operaci. Poprvé byla provedena v roce 1961 v Americe a dostupné prameny mluvily o necelých sedmdesáti lidech na celém světě, kteří radikální zákrok přežili.
Trup se rozpůlí na dvě části. Všechny svaly, tepny, cévy se musí odříznout a podvázat, a udělat také umělé vývody pro vyměšování. Operace se provádí u pacientů, kde už není jiná možnost, u kterých selhaly všechny ostatní zákroky, jejichž tělo je napadeno infekcemi. Tahle operace je poslední šance, jak jim zachránit život. Podstatné však je, že musí mít nezdolnou chuť žít. A tu Renata měla. A měla štěstí, že narazila na doktora Assefu, který o této metodě věděl a pacientce ji po zvážení jejího zdravotního stavu doporučil.
Rok čekání
Jedinou nemocnicí ve střední Evropě, kde tyto operace provedli, je pražská nemocnice na Bulovce, všechny zákroky zde dělal tým profesora Františka Antoše.
„Podle mě nebyla jiná cesta, než tato operace. Ale sehnat profesora Antoše byl nadlidský úkol. Sestřička u toho strávila několik dní,“ řekl Yifru Assefa.
Když se mu konečně podařilo sehnat profesora Antoše po telefonu, zbývalo to nejtěžší: obhájit nevyhnutelnost této náročné operace.
„Začal se mě vyptávat na řadu věcí, ale připravil jsem se na to, měl jsem vše prostudované, takže na všechny otázky, co mi položil, byla odpověď okamžitá. Ptal se také, jestli pacientka ví, do čeho jde,“ popsal Assefa telefonický rozhovor.
Profesor Antoš nakonec potvrdil Assefovy závěry, že radikální operace je jediná šance, jak zachránit Renatě život. Než došlo k vlastní operaci, několikrát ještě jela do Prahy.
„Od rozhodnutí jít na tu operaci jsme museli čekat asi déle než rok,“ prozradila Renata.
Náročná operace
Profesor Antoš ji seznámil se dvěma lidmi, kteří už operaci měli za sebou. Na závažný zákrok se musela psychicky připravit.
„Dlouho jsme o tom diskutovali s profesorem Antošem i doktorem Assefou. Už jsem se těšila, až to budu mít za sebou, až nebudu muset dělat ty převazy ráno a večer,“ svěřila se Renata.
V podstatě pořád byla na antibiotikách a v péči u doktora Assefy, protože zde byly stále velké problémy s defekty. Před hlavní operací podstoupila několik přípravných zákroků. Vlastní operace pak proběhla před rokem 14. července.
„Operace trvala devět hodin. Byla to asi ta nejzávažnější operace, co jsem kdy v životě viděl. Nevím, jestli ještě někdy při něčem podobném budu. Chvíli jsem držel háky a hlavně jsem pozoroval práci a nezdolnou energii profesora Antoše. Jakoby ani necítil únavu,“ složil Assefa hold profesoru Antošovi.
Renatina vůle žít
Renata je první ženou a jedním ze čtyř lidí, kteří jsou v České republice po tak náročném lékařském zásahu.
„Tahle operace mi zachránila život. Ano, určitě. Je to skvělý pocit. Já ještě nejsem tak stará, abych tady už nebyla,“ řekla Renata. Má v sobě nezdolný optimismus a životní elán. A také, což je důležité, má oporu mezi svými nejbližšími. Bydlí v rodinném domku s příbuznými a když potřebuje pomoci, je vždy někdo nablízku. Maminka, sestra, přítel její sestry, synovci, neteře. Odmítá se trápit otázkou, co by, kdyby a že vše mohlo být jinak, nebýt jejího úrazu. Nad rozlitým mlíkem se nebrečí, říkává.
Boj s úřady
„Člověk se s tím nesmíří nikdy, ale zvykne si. A naučí se všechno dělat na vozíku. Nedosáhnu na hrníček, tak si vytáhnu nějaký jiný nástroj a hrníček si podám,“ konstatovala Renata.
Co se týče zdravotního postižení, je zařazena do třetí nejtěžší kategorie ze čtyř. „Nechápu, proč nedostala čtvrtou kategorii. Kdo jiný by to měl dostat, než ona po takové operaci,“ podivoval se doktor Assefa.
Ačkoliv se nyní její stav podstatně změnil, nemůže žádat stát o podporu na nějaké úpravy v domku. Jako vozíčkářka dostala podporu na stavební úpravy před šesti lety, o tuhle pomoc může žádat vždy co deset let.
„Potřebovala bych další úpravy. Ty podmínky jsou na deset let a já ještě nemůžu žádat o nějakou podporu. Až po čtyřech letech,“ posteskla si Renata.