(NEJM 2002;347:248-55).
V Zürichu existuje od roku 1985 transplantační program, který akceptuje orgány dárců po srdeční smrti. Většina ostatních center transferuje téměř výhradně orgány od dárců po smrti mozku. Rovněž v Zürichu byl podíl dárců po srdeční smrti mezi rokem 1985 a březnem 2000 jen 10,8 procent.
Weber se domnívá, že realističtější by byl podíl 30 procent, což by výrazně zkrátilo čekací dobu pacientů. K podpoře svého názoru porovnal výsledky 122 dosud transplantovaných ledvin od dárců po srdeční smrti se stejně velkou skupinou ledvin od dárců po smrti mozku.
Jeho výsledky jsou následující: Orgány dárců po srdeční smrti potřebovaly delší dobu, než u příjemce orgánu dárce po mozkové smrti, aby obnovily svou funkci. Příjemci ledvin od dárců po srdeční smrti museli být v prvních týdnech po transplantaci dvojnásobně častěji dialyzováni, než orgány dárců po smrti mozku. Dlouhodobá prognóza byla však stejná. Desetiletý podíl přežití transplantátů od dárců po srdeční smrti byl 78,7 procent proti 76,6 procentům od dárců po mozkové smrti.
Četní lékaři se staví proti přenášení ledvin po srdeční smrti, stěžuje si Michael Cecka z University Kalifornie v Los Angeles v editorialu (NEJM 2002;347:281-283). Kolegové jsou hluboce přesvědčeni, že každá ischemie by orgán poškodila. K tomu může Weber et al. citovat celkem dalších 9 studií, které potvrzují dobrou prognózu orgánu. Spěch při explantaci je samozřejmě žádoucí.
V Zürichu v prvních letech programu byly orgány po srdeční smrti odnímány v průběhu pěti minut. Mezitím dovolil Maastrichtský protokol prodloužení čekací doby po zástavě srdce na 10 minut. Četným příbuzným připadá však těžké odloučit od svého zemřelého v průběhu tak krátké doby se a udělit souhlas k transplantaci.
Dr. Miloš Němec pro www.Zdravi.Euro.cz