Začátkem října se v Praze uskuteční zasedání Evropské lékařské výzkumné rady (European Medical Research Councils, EMRC), které bude velmi pravděpodobně zasedáním posledním, neboť po 41 letech existence se v závěru roku činnost EMRC ukončí. Podobný osud čeká v nejbližších letech velmi pravděpodobně také další stálé výbory Evropské vědecké nadace (European Science Foundation, ESF), neboť jejich činnost by měla převzít nově vytvořená bruselská organizace Science Europe.
EMRC, která zastupuje 37 lékařských výzkumných institucí ze 30 zemí, v posledním období vypracovala několik zajímavých materiálů. Z plejády dokumentů, jež jsou přístupné na webových stránkách ESF (www.esf.org/nc/research-areas/medical-sciences.html), vybírám tři, jež považuji za nejzajímavější.
Lépe zhodnocené prostředky
První z nich je Bílá kniha II evropského lékařského výzkumu s názvem „Intenzivnější biomedicínský výzkum pro lepší budoucnost Evropy“. Autorský kolektiv publikace se zabývá především postavením evropského lékařského výzkumu v celosvětovém měřítku, zejména ve srovnání se Spojenými státy americkými. Z hlediska počtu odborných publikací představují práce z USA a Evropy více než dvě třetiny celosvětového počtu biomedicínských publikací.
Jestliže porovnáme počet odborných publikací vydaných autory jednotlivých zemí v biomedicínských oborech, pak jednoznačně dominují Spojené státy americké, kde biomedicínské publikace díky Národnímu ústavu zdraví (NIH) představují více než 60 % produkce všech odborných prací. V Evropě, představované 27 zeměmi Evropské unie, je to 50 % všech publikací, ale například v Rusku jen 13 % všech odborných publikací.
V posledních 5 letech se podíl Evropy na celkovém počtu biomedicínských publikací ve světě udržel na stejné výši, zatímco podíl USA výrazně klesal. Hodnoceny byly v tomto případě jen odborné publikace evidované v ISI databázi (Thomson Reuters). V rozmezí let 1996–2009 se podíl USA na celosvětovém počtu publikací z biomedicíny snížil z 38 na 33 %, zatímco podíl publikací z Evropy se udržel na 38 %. Jestliže byly ve stejném období porovnány počty citací amerických a evropských autorů co do podílu na celosvětovém počtu citací z biomedicíny, ukázal se vývoj pro Evropu ještě příznivější: V případě USA počet citací klesl z 53 na 48 %, kdežto v případě Evropy vytrvale stoupal ze 38 na 42 %.
Tato čísla jednoznačně ukazují, že finance vložené do biomedicínského výzkumu byly mnohem lépe zhodnocovány v Evropě než v USA. Když se na celý problém podíváme z hlediska objemů financí vložených do biomedicínského výzkumu, zjistíme, že v období let 1995–2008 byl objem prostředků investovaných v USA oproti Evropě dvojnásobný.
Úspěšnost výzkumu se nezvyšuje
Je však třeba si uvědomit, že výstupem výzkumu v biomedicíně nejsou jen odborné publikace, ale že se jedná především o léky, léčebné prostředky a postupy. V tomto případě se již nejedná jen o biomedicínu, ale také o biotechnologie. A zde se Evropa Spojeným státům americkým nemůže vůbec rovnat. Například v roce 2008 činil podíl Evropy na celkových světových výdajích na biotechnologický výzkum pouze 16 %, kdežto podíl amerického biotechnologického výzkumu dosahoval 80 %.
Přitom lze roky 1990–2010 označit za období nesmírného růstu výdajů na výzkum a vývoj ve farmaceutickém průmyslu na celém světě. V roce 1990 vydávala Evropa i USA na farmaceutický výzkum a vývoj přibližně 7–8 miliard dolarů, v roce 2010 již výdaje byly v obou případech pětinásobné.
Přesto se úspěšnost výzkumu v posledních letech všude ve světě nijak významně nezvyšuje: Podle údajů v Bílé knize II bylo v letech 1991–1995 uvedeno na trh zásluhou evropského výzkumu 78 nových léků a léčebných prostředků, zásluhou amerického výzkumu to bylo 54 léků a léčebných prostředků. V letech 2006–2010 to bylo v případě Evropy 49 a v případě USA již 72 léků a léčebných prostředků. Na uvedených číslech má významný podíl práce nedávno zesnulého českého chemika Antonína Holého, jehož zásluhy na vývoji léků proti AIDS a dalším virovým chorobám Bílá kniha II připomíná.
Silné a slabé stránky Evropy
Jak Bílá kniha II charakterizuje výhody a nevýhody současného stavu biomedicínského výzkumu v Evropě?
Silné stránky Evropy v biomedicínském výzkumu nepochybně představuje základní výzkum, který zejména v některých zemích přináší excelentní výsledky. Stále se zvyšuje kvalita klinického výzkumu, jednotliví evropští badatelé jsou vysoce motivovaní, mnohé evropské univerzity poskytují studentům vynikající vzdělání. Evropa se také kromě tradičně silného farmaceutického průmyslu, nezbytně spojeného s výzkumem, v posledních letech stala dominantním poskytovatelem mnoha lékařských přístrojů, diagnostických zařízení a informačních technologií.
Evropské státy pro své obyvatele ve srovnání s jinými regiony světa vybudovaly dobře organizovaný a kvalitní systém zdravotnictví i sociální ochrany jednotlivce a umožňují také provádět klinické studie na pacientech na základě přísně stanovených pravidel. Evropské státy se rovněž dokázaly sjednotit v případě vědecky a organizačně atraktivních cílů, tak jako v případě CERN, EMBO, Arianespace či Airbus.
Jaké jsou slabé stránky evropského biomedicínského výzkumu? Evropa stále nedokázala postavit zájmy pacienta do centra vědeckého dění, nemocní lidé se stále nestali spolupracovníky a spojenci výzkumníků v jejich úsilí o potlačení nemocí. Pacienti nejsou dostatečně zásobeni informacemi o současném stavu biomedicínského poznání tak, aby mohli být přímo zapojeni do výzkumu, který se týká jejich zdraví.
Jinou překážku optimálního vývoje v Evropě představuje fragmentace legislativních přístupů a paradoxně i nedomyšlená a kategoricky uplatňovaná evropská regulativní nařízení a zákonné úpravy. Velmi omezená je také harmonizace v oblasti lékařského vzdělávání a tréninku, neexistuje vzájemné uznávání MD/Ph.D. programů, platové podmínky v biomedicínském výzkumu jsou oproti klinické praxi značně nevýhodné. Existuje jen malá podpora začínajících firem v oblasti farmacie a biotechnologie.
Výhled do budoucna
Jaké jsou pak možnosti a příležitosti do budoucna? Biomedicínský výzkum má unikátní možnost rozvoje v Evropě, jeho rozvoj je zárukou zdraví a spokojeného života lidí. Na scéně se objevily nové možnosti a nová paradigmata. Nabízí je personalizovaná medicína, nabízí je translační výzkum, který přenáší nové poznatky ze základního výzkumu přímo k lůžku pacienta. Objevují se nové, dosud nevyužité možnosti partnerství privátního a veřejného sektoru – tato partnerství mohou přinést nové synergie, snížit finanční nároky výzkumu a vyvíjených léčebných metod.
Existují však i četná nebezpečí pro další úspěšný rozvoj biomedicínského výzkumu v Evropě. Rychle se rozvíjející ekonomiky jako Čína nebo Indie v současné době intenzivně investují do rozvoje svého výzkumného potenciálu. Evropa musí aktivně vystupovat v globálním měřítku v záležitostech agendy biomedicínského výzkumu a budování globální infrastruktury.
Nedostatečné financování biomedicínského výzkumu v Evropě může vést k jejímu zaostávání v celosvětovém měřítku a ztráty vedoucí role v některých oborech s rizikem, že partnerství dominantního biomedicínského výzkumu USA se přikloní k rozvíjejícím se ekonomikám. Velké riziko přestavuje heterogenita v přístupu k legislativě, která se projevuje například v rozdílném přístupu ke klinickému výzkumu a klinickým studiím v regionech Evropy. Jisté nebezpečí mohou představovat stále stoupající náklady na léčbu a léčebné prostředky, což může významně ovlivnit rozhodování národních vlád o financování biomedicínského výzkumu.
Vědecké studium pro lékaře
Jiná studie z dílny EMRC je věnována stavu MD/Ph.D. studia v Evropě. Autoři studie uvádějí, že Evropa má 440 lékařských fakult, které produkují každý rok celkem 70 tisíc lékařů. Jen malá část z nich se však věnuje vědeckému studiu.
Z přehledné studie vyplývá, že náš model MD/Ph.D. studia v principu odpovídá situaci ve většině evropských zemí. V naprosté většině případů je podmínkou přijetí do Ph.D. studia ukončení předchozího lékařského studia, zakončeného udělením titulu MD. Existují však některé výjimky, například ve Velké Británii stačí ke vstupu do Ph.D. studia získání bakalářského stupně, MD a Ph.D. studium pak probíhá paralelně, eventuálně studium pro dosažení MD probíhá až po získání titulu Ph.D. Vídeňská univerzita umožňuje nadaným studentům paralelní studium MD a Ph.D., stejně tak je tomu ve Francii, kde existuje speciální program zaštítěný INSERM (Institut national de la santé et de la recherche médicale), umožňující vstup do Ph.D. studia po absolvování dvou let lékařského studia.
Ani v trvání Ph.D. studia se nelišíme od ostatních zemí, obvykle se uvádí, že v Evropě trvá 3–5 let s možností prodloužení v případě, že současně probíhá klinická praxe. V naprosté většině případů Ph.D. studium probíhá v rámci univerzit a je kontrolováno státními institucemi typu naší akreditační komise.
Výjimečně některé země, například Itálie, povolují samostatné vedení Ph.D. studia i neuniverzitním vědeckým či klinickým institucím. Školitelé se rekrutují z institucí školenců, mnohdy se jedná o dvojice školitelů a sami musí být aktivními vědci s titulem Ph.D. Výjimkou je opět Itálie, kde Ph.D. studenta může školit supervizor, který sám titul Ph.D. nemá.
Publikační aktivita doktorandů
Velké rozdíly existují v požadavcích na výstupy vědecké práce doktorandů. Samozřejmým požadavkem je všude disertační práce, velmi odlišné jsou přístupy k publikační aktivitě doktoranda před odevzdáním práce. Nejpřísnější požadavky mají severské země a Nizozemsko, kde se vyžaduje 3–5 publikací, nejlépe ve všech případech s doktorandem jako prvním autorem. Mnohé země a mnohé univerzity se spokojují s jednou publikací, kde je doktorand prvním autorem.
Na mnoha německých univerzitách a zejména ve Velké Británii však žádný požadavek v tomto směru neexistuje, stejně tak je tomu v Itálii. I v případě těchto velkých evropských zemí se však postupně zavádí povinnost uveřejnit výsledky doktorandovy vědecké práce před disertací ve formě jedné či více publikací v impaktovaných časopisech.
Připomeňme na tomto místě, že ani v České republice v tomto nepanuje stejný všude názor – některé lékařské fakulty stále ještě nevyžadují žádnou publikaci, druhý pól představuje sdružení pražských lékařských fakult, Přírodovědecké fakulty UK, ústavů Akademie věd a zdravotnických výzkumných ústavů, kde minimum představují dvě nebo tři publikace v časopise s impakt faktorem s tím, že minimálně u jedné publikace musí být doktorand prvním autorem.
Na závěr studie přináší některé návrhy, jež směřují k větší spolupráci evropských zemí při výchově doktorandů a přípravě jejich kurikul, doporučují větší mobilitu, vzájemné uznávání titulů a větší péči o odbornou, ale také všeobecnou náplň vědeckého vzdělávání.
Otevřený přístup k informacím
Třetí studie, jež letos opustila dílnu EMRC, se týká problému, který není specifický pro biomedicínu, ale týká se prakticky všech vědních oborů – je to otázka open access neboli otevřeného přístupu k vědeckým informacím.
Pro biomedicínu je však tento problém zvláště důležitý z několika důvodů: Jedním z nich je poměrně dosti rychlý obrat informací v biomedicíně, kde poznatky stárnou mnohem rychleji než například ve společenských a humanitních vědách. Druhým důvodem je skutečnost, že objem informací, jež produkuje biomedicínský výzkum, patří podle počtu odborných časopisů, které tyto informace uveřejňují, k největším.
Podle údajů uvedených v databázi McAfee (www.mcafee.cc/Journal/summary.pdf) z celkového počtu 9,5 tisíce odborných periodik představují lékařské časopisy téměř jednu třetinu, a přidáme-li k tomu ještě časopisy z biologie, pak je to již polovina všech odborných časopisů.
Zlatá a zelená cesta
Díky revoluci, kterou s sebou přinesl internet, se celá oblast odborných časopisů dostává do krizového stavu, jenž lze označit jako přechod od tištěné formy k formě elektronické. Předplatné, které za odborné časopisy obvykle platily vědecké knihovny, sice v mnoha případech stále existuje, ale přesunuje se na předplatné za elektronickou formu časopisů a kromě toho se pod hlavičkou volného přístupu rozvíjejí další formy distribuce informací.
Jedná se především o časopisy s otevřeným přístupem, jejichž obsah je volně přístupný na internetu, autor či autoři článků v takovém časopise platí za uveřejnění nemalé částky. Mezi takové tituly patří například časopisy série PLoS (Public Library of Science), počínaje PLoS One, dále časopisy série BMC (BioMedCentral) nebo série Frontiers. Poplatek za uveřejnění jednoho článku v těchto časopisech se obvykle pohybuje od 1000 do 2000 eur. V informační či knihovnické terminologii se takový způsob publikování nazývá „zlatou cestou“ – ta představuje velmi pravděpodobně dominantní způsob publikování odborných sdělení v budoucnosti.
Jiná forma publikování se označuje jako „zelená cesta“ a nejlépe ji představuje praxe NIH ve Spojených státech amerických. Ústav vyžaduje, aby každý autor, který uveřejnil odborný článek o výsledcích své práce financované grantem NIH, a to v jakémkoli časopise, dodal toto sdělení do 6 měsíců po publikování do databáze NIH, která je veřejně přístupná a nese název PubMed Central (tato databáze v současnosti archivuje 2,4 milionu článků z oblasti biomedicíny).
Šestiměsíční prodlení s uveřejněním článku v databázi je daň, kterou NIH platí vydavatelům, aby nepřišli o poplatky za časopisy. Je třeba říci, že i největší současný vydavatel časopisů na světě Elsevier, který má nyní v portfoliu 1363 odborných periodik, se této praxi přizpůsobil a spolupracuje s databází PubMed Central.
Kromě „zlaté“ a „zelené“ cesty se uplatňuje ještě tzv. hybridní model, který je však nejméně užívaný. V tomto případě je možné zaplatit například v časopise vydávaném nakladatelstvím Elsevier okamžitý otevřený přístup pro článek přijatý k publikaci, ale za cenu nejčastěji 3000 dolarů.
Celoevropská databáze
Jaká je situace v otevřeném přístupu k publikacím z biomedicíny v Evropě? Vedle americké databáze PubMed Central již delší dobu existuje UK PubMed Central, provozovaná konsorciem organizací ve Velké Británii v čele s Welcome Trust a British Medical Research Council. Obě organizace se hlásí k podpoře „zlaté cesty“ a navíc sponzorují UK PubMed Central.
Na její činnost přispívá i řada dalších organizací, například rakouská grantová agentura FWF, která také svým řešitelům grantů proplácí poplatky za otevřený přístup. K otevřenému přístupu se hlásí rovněž představitelé Evropské komise, kteří předpokládají zavedení takového přístupu v novém rámcovém programu Horizont 2020. Nedávno se k podpoře otevřeného přístupu a podpoře UK PubMed Central v případě publikací z biomedicíny přihlásila prestižní agentura European Research Council.
Všechny tyto kroky vedly k rozhodnutí přejmenovat UK PubMed Central na Europe PubMed Central a to znamená povýšit tuto databázi na celoevropskou databázi biomedicínských publikací. UK PubMedCentral je již v současné době napojena na americkou PubMed Central.
Ideální stav pro českého badatele v biomedicíně by vbrzku mohl vypadat následovně: V databázi PubMed, která v současné době obsahuje 22 milionů abstrakt článků z biomedicíny, by si našel potřebný titul článku a stisknutím tlačítka by se dostal k plnému znění, jež by bylo uloženo v PubMed Central. V některých případech by to bylo možné až 6 měsíců po uveřejnění článku v odborném časopise, v případech „zlaté“ cesty ihned po uveřejnění.
Podrobnosti o celé problematice čtenář nalezne v materiálu EMRC s názvem „Open Access in Biomedical Research“.
prof. MUDr. Josef Syka, DrSc.