Bylo by ideální, kdyby český stát věc dál protahoval, tvrdí majitel Diag Human Josef Šťáva
Máte informace, kdy by mohl rozhodčí senát vynést konečné rozhodnutí ve vašem sporu s českým státem?
Ne, ale připadá mi, že už to není daleko. I když z naší strany by bylo ideální, pokud by stát řízení dál zdržoval. Nic nepotřebuji, všechno mám a ještě mi každý den nabíhá na úrocích 1,6 milionu korun.
Z čeho vyvozujete, že je to 1,6 milionu?
Například ze znaleckého posudku pánů Kochánka a Luňáka, kteří už v roce 2001 dospěli k závěru, že firmě Diag Human byla vytěsněním z českého trhu způsobena škoda 3,8 miliardy korun. Ten posudek si mimochodem objednalo české ministerstvo zdravotnictví.
Ministerstvo zdravotnictví si ale potom objednalo další posudek pánů Horského a Svobody, a ti dospěli k částce přibližně desetkrát nižší.
Ano, v neuvěřitelně krátké době a s neospravedlnitelnými odbornými prohřešky. Proto rozhodčí senát uložil společnosti Ernst & Young Valuations, aby jako revizní znalec vypracovala svůj posudek. Ten zní na částku 2,7 až 4,6 miliardy korun bez úroků. V případě, že by společnost Sevac Bohumil byla, jak říká ministerstvo zdravotnictví, v devadesátých letech plnohodnotným frakcionátorem, bylo by to 2,7 miliardy. Ale my říkáme: podívejte se na podklady od ministerstva, vždyť jsou zfalšované. Policie vyšetřuje, zda Diag Human nedal rozhodcům zfalšované materiály, ale ono to dělá ministerstvo, ne my. Oni jsou například schopni tvrdit, že Sevac Bohumil byl v devadesátých letech plnohodnotným zpracovatelem plazmy, a my víme, že nikdy nic nevyrobil a nebyl na trhu.
Původně jste v roce 1995 Českou republiku zažaloval u soudu o náhradu škody ve výši 197 milionů korun. Znamená to, že kdyby tehdy ministr zdravotnictví Jan Stráský nepřišel s návrhem na arbitráž, vzal byste tuto částku a byl by klid?
Ne. Ta suma se týkala náhrady přímé škody. Především na vybavení, které jsme dodali transfuzním stanicím. Určitě bychom se domáhali i ušlého zisku. To je to, oč jde nyní.
Proč jste se rozhodl podnikat v Česku?
Měl jsem projekty, které v osmdesátých letech běžely v jiných zemích východního bloku - NDR, Polsku, Jugoslávii, částečně v Maďarsku. Od roku 1985 jsem se ale snažil dostat v ČSSR do obchodů s krevní plazmou, protože jsem viděl, že je to tady po této stránce velmi zaostalé.
Byl tady Ústav sér a očkovacích látek, předchůdce Sevaku.
Jenže ten byl zaměřen na alergeny, musím říct, že dobré alergeny, a na výrobu protilátek ze zvířat. To ale není žádný kšeft. S plazmou se dělá v ohromných objemech za velké peníze, a v celém východním bloku nebyla moderní technologie. Z jara 1989 už mám poznámky, že na ministerstvu zdravotnictví četli zprávu, kde stálo: Byli jsme u Immuna, byli jsme u Červeného kříže ve Švýcarsku a ve Finsku, byli jsme ve Frankfurtu u Biotestu, ale nejvíc se nám líbí projekt Conneco. A v říjnu už existovala smlouva o spolupráci mezi Diag Human Curych a ministerstvem zdravotnictví. V letech 1990 až 1991 jsme začali uskutečňovat náš projekt modernizace české transfuzní služby a vybavovat transfuzní stanice krevními vaky a dalším materiálem. V té době jsme byli jediní, kdo byl schopen zahájit obchodování s českou krevní plazmou.
Zahájili jste ho?
Na podzim 1991 jsme rozjeli běžný režim obchodování, do března 1992, než jsme byli vypuzeni z trhu, jsme uskutečnili tři vývozy české krevní plazmy ke zpracování do zahraničí.
To jste schopni prokázat?
To jsme dávno nezvratně prokázali.
Čím si vysvětlujete, že vás někdo chtěl, jak říkáte, v Česku vyhodit ze sedla?
Byl to důsledek konkurenčního boje vedeného podpásovými metodami. Představitelé českého státu na to šli a výsledkem je, že Česko prodávalo krevní plazmu za horších podmínek, než jsme nabízeli my. Neříkám, že všichni státní úředníci vědomě šli do unfair věcí, ale určitě takoví byli. Nemyslím si například, že ministr Martin Bojar nám chtěl záměrně škodit, ale objektivně to udělal. Sám nakonec přiznal, že měl špatné informace. Asi není náhoda, že v jeho velmi těsné blízkosti se tehdy pohybovala paní z vrcholného rakouského vedení společnosti Immuno. Ta je spolu se španělskou firmou Instituto Grifols největším hráčem na českém trhu s krevní plazmou. Grifols byla na začátku devadesátých let neznámou španělskou firmou, dnes patří mezi největší světové zpracovatele plazmy. Na úkor společnosti Novo Nordisk, která mohla být na stejné pozici, kdyby poté, co nás vytěsnili z českého trhu, nepřestala v tomto odvětví podnikat.
Vy osobně jste ještě v branži?
V roce 1996 jsme se s partnerem dohodli, že dohrajeme určité věci a přestaneme spolupracovat. Já jsem měl ve firmě osmdesát procent, on dvacet. Dojel jsem tedy obchody, které měly dojet, a aktivně jsem pak dělal jenom Polsko, Maďarsko a Jugoslávii, dokud to šlo, občas Střední a Dálný východ. Partner si nechal frankofonní země a dělá dál, já už jen na vedlejší koleji.
Jak to bylo s vaším trestním stíháním v Německu?
Nebyl jsem v Německu trestně stíhán. Byl na mě vydán zatykač - žádný mezinárodní, jak se v Česku psalo, ale bavorský - protože jsem se jako svědek nedostavil k výpovědi. To se vám stane, když překročíte rychlost o třicet kilometrů a nezaplatíte. Šlo o to, že dva lidé z bavorského Červeného kříže si řekli o konzultantské smlouvy za to, že budeme moci od nich odebírat krevní plazmu. Informoval jsem se ve Švýcarsku na finančním úřadě, za jakých podmínek to mohu udělat, a všechno běželo až do roku 1997, kdy v Německu přijali zákon, který podobnou praxi zakazoval, a ve volbách vyhrála SPD. Ti lidé z Červeného kříže byli z CSU a ukázalo se, že tyto své příjmy nezdanili. Platily jim všechny firmy, které s bavorským Červeným křížem obchodovaly, a když viděly, že to hoří, vyrovnaly se s Červeným křížem, aby byl klid. Já jsem řekl: nic platit nebudu, z mé strany bylo všechno v pořádku. Byl jsem v té kauze jediný cizinec, ještě k tomu Čech, soudcem byl Němec ze Sudet. Proto jsem řekl ano, budu svědčit, ale jenom ve Švýcarsku.
Josef Michl, Euro