Druhdy to býval prapor, s nímž během ministrování hrdě mával David Rath. V roce 2006 se mu dokonce podařilo procpat jej do Sbírky zákonů v podobě zákona o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních. Tím sice zřejmě vyhrál soutěž o nejdelší přívlastek postupně rozvíjející v českém právním řádu, ale to bylo vše. Záhy po schválení byl tento zákon vykleštěn Ústavním soudem. Jeho pahýl pak ještě pět let strašil ve Sbírce zákonů jako Rathův pomník, až byl za Leoše Hegera vymeten zcela.
Vražedný princip
Teď by se měl vrátit. Nutno dodat, že Němečkův návrh není s tím Rathovým identický a v několika věcech je rozumnější – od předepsaného složení správních rad po míru podřízenosti neziskové nemocnice vůli a zvůli ministerstva.
Jenže tato dílčí zlepšení nijak nepomohou tomu, že je zákon systémově špatný. Především vychází ze stejného principu, který před devíti lety vedl ústavní soudce ke zneškodnění Rathova návrhu. Stejně jako Rath chce i Němeček zavést zdravotnická zařízení první (nezisková) a druhé kategorie. Kdo se podvolí a odevzdá část své suverenity Němečkovi, získá výsadní postavení, daňové výhody, záruku smlouvy s pojišťovnou, státní ručení za dluhy, a tedy obří konkurenční výhodu před těmi, kdo se neohnou.
Takový princip je vražedný především v přeregulovaném prostředí českého zdravotnického kvazitrhu a v rigidním paušálním úhradovém systému, který nedokáže rozlišovat nemocnice podle hospodaření, kvality péče ani jiných relevantních kritérií. V takovém prostředí je zjevné, že zvýhodnění jedněch hráčů na úkor druhých jen na základě zvolené právní formy nemá nic společného s férovou soutěží či rovnými podmínkami. Je fascinující, že v důvodové zprávě k zákonu, který by prostředí českého zdravotnictví obrátil zcela naruby, se píše, že „dopad na podnikatelské prostředí by měl být minimální“. Za myšlenku, že i zdravotnictví je podnikáním svého druhu, se zřejmě na Palackého náměstí upaluje.
Nepodařené dítko
Druhou zásadní námitkou proti Němečkově snaze je zaplevelování právního systému. Jakkoli je prostředí, v němž se pohybují nemocnice, specifické, jsou i zdravotnická zařízení normálními ekonomickými subjekty, které – pokud nechtějí být příspěvkovými organizacemi – si mohou vybrat z mnoha různých právních forem, jež umožňují transparentní a efektivní řízení, v čele s akciovou společností. Zavádět specifickou právní formu jen pro jednu uzounkou skupinu ekonomických subjektů je nesystémové. Jo, kdyby se Němeček dokázal dohodnout s dalšími vládními kolegy a dát spolu s nimi dohromady obecný zákon o neziskových organizacích, to by byla úplně jiná politická káva a potlesk by neznal mezí.
Příspěvkových organizací, jimž tato forma přinejmenším esteticky nesedí, je spousta, namátkou třeba Národní divadlo. Pokud by se i pro ně otevřela možnost důstojné neziskové právní formy, byl by to krok směrem k vyspělému světu. Nezisková organizace se totiž navzdory dojmu, který se snaží vyvolávat spousta politiků především v oblasti zdravotnictví, nevyznačuje tím, že nevykazuje zisk. Dosažení zisku je žádoucí jako u každého jiného subjektu. Zisk pouze nesmí být vyplácen akcionářům či majitelům, nýbrž je povinně reinvestován zpět do rozvoje organizace. Forma neziskové organizace, pokud je systémově dostupná všem, je slušivá a ušlechtilá. A v takové podobě by nepochybně zdobila i mnohé nemocnice. V Němečkově podání je však na cestě jen další nepodařené dítko a zřejmě také práce pro Ústavní soud.