Ač se nám mnozí snaží namluvit něco jiného, boj, který v současné době probíhá, není ani tak o svobodě nekuřáků, jako o moci, kterou jsme ochotni přiznat státu. Zastánci zákazu kouření v restauracích se schovávají za hesla jako „Normální je nekouřit“, a uzurpují si tak právo normovat společnost. Jenže kdo skutečně určuje hranici toho, co je a není normální?
Stát jsme si zřídili proto, aby nám zajišťoval to, co si ve většině případů nedokážeme v plné šíři zajistit sami. Veřejné školství, zdravotnictví, bezpečnost, sociální systém nebo zahraniční politiku. Ve snaze zvýšit svůj vliv však politici prostřednictvím státu čím dál více zasahují i do našich osobních záležitostí. Kuřáci mě obtěžují.
Na druhou stranu se považuji za svéprávného člověka. Pokud si vyhodnotím, že je pro mě nezapáchající oblečení a vlasy důležitější než posezení s kamarády v zakouřené hospodě, dokážu si prosadit návštěvu hospody nekuřácké. Nebo dám přednost takové společnosti, v níž nebude čistý vzduch obtěžujícím kompromisem. Sám pak nekuřácké podniky navštěvuji téměř výhradně. Využívám svého práva volby.
Kde si naopak vybrat nemohu, jsou veřejná prostranství. Jít po ulici za kuřákem je odpuzující. Zrychlit či zpomalit krok nebo přejít na druhý chodník se člověku nevyplatí, protože i tam s velkou pravděpodobností velmi brzy na nějakého kuřáka narazí. Na ulicích a v parcích mi uživatelé tabákových výrobků vadí mnohem více, než v uzavřených místnostech ke kouření určených.
Že kouření škodí zdraví, je nesporné. Nemám nejmenší problém s jeho zákazem ve školách či nemocnicích nebo se zákazem automatů na alkohol a tabákové výrobky. Podporoval bych zvyšování spotřební daně na tabák, byl bych pro, aby kuřáci platili vyšší úhrady zdravotního pojištění, ocenil bych, kdyby šli naši oficiální představitelé příkladem a minimálně užívání tabákových výrobků nepropagovali, jak činí například hlava státu.
Jsem však jednoznačně proti omezování svobody podnikání. A právě tím je Zákon o ochraně zdraví ministra Němečka především. Kdyby zákon například jednoznačně definoval kuřácké hospody či bary a provozování takového zařízení vyžadoval licenci, bylo by to pro provozovatele nesporně omezující, nikoliv však nemožné. Jeho investice by se mu s velkou pravděpodobností vrátila. Tím, že zákon existenci takového zařízení vylučuje, nám stát jen demonstruje svoji sílu a aroganci vůči všem, kteří by ve svých soukromých prostorách chtěli takové zařízení provozovat.
A až se stát příště rozhodne zakázat v restauracích podávání slazených nápojů, alkoholu nebo třeba tučných jídel, bude tu zákaz kouření jako nebezpečný precedent.
Jan Mikeš