Za lékařskou péči jsme platili a platit budeme. Vždy to byli daňoví poplatníci, jen to nějak nevnímali. O to, co za nás zaplatil v minulosti stát, bylo méně peněz na všechno ostatní.
Výdaje na „bezplatné“ požitky ho natolik vyčerpaly, že se zhroutil. Místo, abychom dostali peníze na výplatní pásce a rozhodli se sami, za co je vydáme, vzal si je stát a rozhodoval, co s nimi udělá.
Politické strany v předvolebním boji se podle svého zaměření pohybují ohledně financování zdravotnické péče v široké škále slibů.
Nutně se musely ale shodnout na tom, že by zdravotnický personál měl být lépe placený. Hrozí totiž, že za výdělkem odejde do zahraničí. Však už jsou také některé specializace nedostatkové. Zubaře a praktiky, aby člověk pohledal.
Velmi citlivá je otázka spoluúčasti pacienta, vždyť už pouhá třicetikoruna jedné straně minulé volby vyhrála, druhé prohrála. Odpůrci třicetikoruny své vítězství pak zapili a utratili jich tolik, že by to stačilo na roční docházku k lékaři. Na jejich dalším rušení trvají levicové strany.
Zdravotnictví musí však fungovat na principu solidarity. Z příspěvků zdravého se hradí léčba nemocných a věřím, že proti tomu žádná politická strana nic nemá.
Některé z nich požadují, aby zdravotní pojišťovny zavedly osobní účty, z nichž by vyplynulo, kolik kdo do systému vložil a kolik z něho čerpal. Pak by se mnozí asi podivili, kolik péče dostali „zadarmo“ od jiných plátců pojištění.
Stav zdravotnictví se dotýká každého z nás, neboť nevíme, kdy ho budeme potřebovat. Někdo bohužel dříve, jiný později. Ale postavit systém na solidní základy je nutné co nejdříve. Snad se na tom politici shodnou.
Avšak ani sebevýkonnější ekonomika neunese zbytečně rozhazování, natož pak ta naše. S tím málem, co máme, musíme hospodařit. I to naštěstí opět najdeme v předvolebních programech.