Spojené státy jsou jedinou průmyslovou zemí, která nemá státní systém zdravotního pojištění. Přitom USA vydává na zdravotní péči 4600 dolarů na obyvatele, což je dvakrát víc než průměr průmyslových zemí. Celková částka dnes dosahuje 1,3 bilionu dolarů (ve světě rekordních 14 procent HDP) a stále roste.
Podle OECD ale Amerika přes tyto ohromné výdaje zaostává za Japonskem a některými evropskými zeměmi ve zdravotnických ukazatelích, jako například kojenecké úmrtnosti, očekávané délce života při narození nebo podílu úmrtí, kterým bylo možno předejít vhodnou zdravotní péčí. Spojeným státům se dostává hodně peněz, ale málo muziky. Zdá se, že zvrácené hospodaření amerického zdravotnictví i nadále pojede ve větší či menší míře v dnešních vyjetých kolejích. Lidé, kterým systém nevyhovuje, nemají politický vliv. Sítem zdravotního systému propadnou chudí a politicky nezajímaví lidé, zatímco ti úspěšnější mají zdravotní pojištění a mohou využívat vysoce kvalitní péči.
Prezident, kongresmani, federální úředníci i miliony lidí na manažerských a zaměstnaneckých pozicích v prosperujících firmách se těší z výhod zaměstnaneckého zdravotního pojištění. Federální zdravotní program Medicare se postará o 40 milionů starších nebo postižených občanů. Z jejich pohledu systém funguje dobře. Mastné účty za nákladnou diagnostiku a pobyty v nemocnici kryje z velké části nebo úplně pojištění. Kdo je dobře pojištěn, nemusí se při hledání péče ohlížet na peníze. Chudým hradí některé výdaje nedostatečně financovaný program Medicaid, do jehož rozpočtu společně přispívá federace a jednotlivé státy.
Zbývá ale ještě dalších 40 milionů Američanů, kteří nepatří ani do jedné z uvedených příjmových kategorií. Ti už nemají nárok na podporu, ale nemají dost peněz, aby si péči hradili sami. Mnozí nepojištění sice pracují, ale ze svých nízkých mezd si už na pojištění neušetří a pro zaměstnavatele nejsou tak cenní, aby jim ještě hradili pojistku. Když přijde nemoc, tak prostředky na zdravotní péči nějak seženou. Je to ale rok od roku těžší, protože ceny ve zdravotnictví rostou mnohem rychleji než v jiných oblastech.
Rostoucí náklady ve zdravotnictví jsou taženy novými technologiemi, agresivním marketingem léčiv spojeným s nereálnou vírou kupujících v léčebné účinky nových medikamentů a postupů. Přínosy nových nákladných metod nelze opomíjet, ale mnohé jsou sporné nebo dokonce zcela zbytečné. Nákladné postupy se snadno stávají standardem lékařské péče a slouží přesvědčivým lékařům ke ždímání dobře pojištěných pacientů.
Například platby za chirurgické zákroky spojené s léčbou artritidy kolena činí asi tři miliardy dolarů ročně, přitom podle studie vypracované Úřadem pro záležitosti veteránů je takový zákrok terapeuticky neúčinný. Podobné studie se ale neobjevují často. Lékaři, kteří provádějí vlastně nepotřebné zákroky, se obávají, že nezávislé posudky by mohly ohrozit jejich obchod. Federální agentura pro výzkum a kvalitu zdravotnické péče, která hodnotí účinnost lékařských zákroků, vede nejistou existenci pod dohledem politicky vlivných majitelů soukromých klinik.
Pokusy vnést do americké medicíny ekonomickou racionalitu a spravedlnost se objevily krátce po druhé světové válce, kdy prezident Harry Truman navrhl založení systému státního zdravotního pojištění. Kongres mu s pokřikem o „znárodněném zdravotnictví“ připravil rychlou porážku.
Richard Nixon zavedl cenovou regulaci, aby omezil růst nákladů na lékařskou péči. Po jejím odvolání ale ceny raketově vzrostly. S nejodhodlanější snahou o změnu zdravotního systému přišla Clintonova administrativa, která chtěla zavést systém státního zdravotního pojištění, společně financovaný zaměstnavateli a federální vládou. Zdravotnický sektor se obával ztráty peněz a autonomie a zformoval proto pevnou opozici.
Návrh byl navíc neobratně představen veřejnosti a byl zamítnut při hlasování v Kongresu. V nastalém legislativním vakuu byla zavedena řízená péče. Ta usiluje o snížení nákladů ve zdravotnictví, z pojištění jsou hrazeny jen zákroky v odůvodněných případech. Místo reformy se systém jen „záplatuje“ - navrhují se programy, které hradí péči pro chudé děti nebo léčiva pro všechny nemajetné. Výdaje jsou sice pod kontrolou, ale množí se protesty pacientů nespokojených se zdravotní péčí i drsné vtipy televizních bavičů.
Podle posledních odhadů se odvody, které platí zaměstnavatelé na zdravotní pojištění, zvýší o 10 až 15 procent stejně jako v minulých letech. Zaměstnavatelé kontrují: Vyžadují, aby i zaměstnanec přispíval na pojistné, což de facto znamená snížení platu. Pro vyřešení základního problému, kterým je hrozivý růst nákladů na zdravotní péči, se ale nedělá nic.
Připojí se konečně Spojené státy k ostatním průmyslovým zemím a zavedou konečně zdravotní pojištění pro všechny? Možná, ale zítra to nebude. Slovy renomovaného ekonoma zdravotnictví Victora Fuchse ze Stanfordské univerzity: „Státní zdravotní pojištění se zřejmě do Spojených států dostane po zásadní změně politického klimatu, která často doprovází války, krize či občanské nepokoje velkých rozměrů.“
© Project Syndicate, listopad 2002
Daniel S. Greenberg, Ekonom, 14.11.2002
autor knihy Věda, peníze a politika: Politické vítězství a úpadek morálky.