Doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc.
Univerzita Karlova v Praze, 3. LF, Klinika nemocí z povolání
Klíčová slova
nemoc z povolání • posuzování • odškodňování
Většina našich spoluobčanů a možná i mnoho zdravotníků si pod pojmem nemoci z povolání představuje všechny odchylky od normálního zdravotního stavu, které vznikly u pracujících v důsledku nepříznivého působení práce nebo pracovních vlivů. Toto medicínské chápání odvozené de facto z jazykového významu spojení slov „nemoc“ a „povolání“ však neodpovídá správné interpretaci pojmu nemoc z povolání.
Důvodem je skutečnost, že „nemoc z povolání“ není pojmem lékařským, nýbrž právním. Označují se jím výhradně jen ty choroby, které se společnost rozhodla takto nazývat, hlásit, evidovat a zejména odškodňovat. Pro uznávání a odškodňování nemocí z povolání existují v různých zemích různé předpisy. Ty upravují, které nemoci mohou být za jakých okolností považovány za nemoci z povolání, podle jakých zásad a jakým způsobem mají být odškodňovány a jakým způsobem má probíhat jejich posuzování a hlášení. Pojem nemoc z povolání tedy má (na rozdíl od většiny lékařských pojmů) jen relativní význam a vždy je nutné vztahovat ho k určitému právnímu prostředí. Je zřejmé, že v různých zemích a v různých dobách mohou být za nemoci z povolání považovány úplně jiné odchylky od normálního zdravotního stavu. Relativita významu pojmu nemoc z povolání se může zdát zdravotníkům nezvyklá, odpovídá však relativitě většiny legislativních termínů. Zatímco význam lékařských pojmů není ovlivněn právním prostředím, v němž jsou aplikovány – např. zhoubné nádory nebo zlomeniny jsou zhoubnými nádory nebo zlomeninami v každé zemi a v každé době – u právních pojmů tomu tak není. Přestože některé činy nemusejí být v jedné zemi pokládány ani za přestupek, v jiné zemi mohou být považovány za závažný trestný čin, za jehož spáchání jsou ukládány ty nejvyšší tresty.
V České republice jsou v nynější době pokládána za nemoci z povolání výhradně jen ta onemocnění, která jsou uvedena v platném seznamu nemocí z povolání (ten tvoří přílohu k nařízení vlády č. 290/1995 Sb.), pakliže vznikla za podmínek, které jsou u jednotlivých nemocí v tomto seznamu výslovně zmiňovány. Nemoci, které nelze zařadit pod některou položku platného seznamu nemocí z povolání, nebo které nevznikly za podmínek uvedených v tomto seznamu, nemohou být u nás považovány za nemoci z povolání ani odškodňovány.
Je zřejmé, že mezi lékařským stanoviskem, že nějaká nemoc souvisí s určitou prací, a posudkovým hlediskem, že jde o nemoc z povolání, kterou lze ohlásit a odškodnit, mohou existovat významné rozdíly (rozpory). Ty mohou být v principu dvojího typu. Na jedné straně existují odchylky od normálního zdravotního stavu, jejichž vznik a vývoj s prací nepochybně souvisí (nebo přinejmenším může souviset), přesto je však není možné pokládat za nemoci z povolání ve smyslu platných předpisů ani odškodňovat. Na druhé straně existují i nemoci, o jejichž příčinné souvislosti s prací lze z čistě lékařského hlediska vznášet určité pochybnosti, přesto je ale třeba uznat je za nemoci z povolání a příslušným způsobem odškodnit.
Důvodů, pro které se u nás za nemoci z povolání nepovažují všechny odchylky od normálního zdravotního stavu, které z čistě lékařského hlediska téměř nepochybně souvisejí s prací, je celá řada. Mezi nejvýznamnější okolnosti, pro které nejsou určité choroby považovány za nemoci z povolání, patří následující:
1. Diagnóza nemoci a posouzení stupně její závažnosti jsou podstatnou měrou založeny na subjektivních tvrzeních pacienta, která jsou obtížně verifikovatelná (např. neexistuje dobrá korelace mezi subjektivními stesky a objektivními nálezy).
2. Na vzniku a rozvoji onemocnění se nepochybně významnou (mnohdy možná i převažující) měrou podílejí mimopracovní vlivy, avšak podíl pracovních a obecných vlivů nelze přesněji odlišit ani vyčíslit.
3. Vztah mezi prací a vznikem, resp. rozvojem postižení, je vzhledem ke své složitosti dosud nedostatečně prozkoumán.
4. Jde jen o lehké odchylky od normálního zdravotního stavu, které neovlivňují významným způsobem zdravotní způsobilost postižené osoby k práci.
5. Jedná se o postižení, která postihují obrovské množství našich spoluobčanů, takže jejich odškodňování by bylo pro naši společnost z ekonomického hlediska těžko únosné.
Objasněme si to na příkladech bolestivých páteřních syndromů, chronické bronchitidy a neurózy. Tyto choroby u nás nemohou být uznány a ohlášeny jako nemoci z povolání, ani se neodškodňují.
Zdálo by se, že bolestivé páteřní syndromy jsou typickým postižením zdraví, které vzniká v důsledku pracovního přetěžování páteře. Ukazuje se však, že subjektivní stesky pacientů nekorelují dobře s rentgenologickým (či jiným objektivním) nálezem. Mnozí pacienti přicházejí do lékařské ordinace s obrovskými obtížemi a na rentgenovém snímku páteře u nich nezjistíme téměř žádné patologické odchylky. Naproti tomu u jiných pacientů je rentgenový snímek zhotoven náhodně (např. při rentgenovém vyšetření břicha se jako vedlejší nález zobrazí i bederní páteř), jsou prokázány velmi výrazné degenerativní změny obratlů, a pacient přesto nemá vůbec žádné subjektivní páteřní obtíže. Kromě toho je nesporné, že páteř je u člověka vždy zatěžována i nezávisle na jeho práci, a to při běžném životě, sportu či jiných mimopracovních aktivitách. Podíl pracovní a mimopracovní zátěže na rozvoji páteřního postižení nelze prozatím žádným racionálním postupem seriózně kvantifikovat. Navíc platí, že souvislost mezi zatížením páteře a rozvojem bolestivého páteřního syndromu bývá mnohdy velmi složitě vyjádřena, někdy dokonce úplně obráceně, než by se při zjednodušeném chápání jevilo pravděpodobné. Zdaleka nelze říci, že čím větší je zatížení páteře, tím závažnější jsou bolestivé páteřní syndromy (a obráceně). U některých profesí, např. u zemědělců, bývala páteř velmi zatěžována, přesto tito pracovníci mívali obdivuhodně málo páteřních obtíží. Také je známo, že určité zatěžování páteře (např. při rehabilitačním cvičení) vede k ústupu bolestivých symptomů. Zároveň je známo, že bolesti v oblasti páteře se u některých pacientů objeví v důsledku nedostatečného zatěžování páteře (např. následkem delšího pobytu na lůžku). Jak tedy odškodňovat obtíže způsobené údajně pracovním zatěžováním, když zatížení mnohdy vede k úlevě a nedostatečné zatěžování naopak k jejich zvýraznění? Zanedbatelná není ani skutečnost, že onemocněním páteře trpí od určitého věku prakticky každý a pro společnost by bylo z ekonomického hlediska velmi nesnadné poskytovat tak velkému množství občanů finanční kompenzaci.
Další nemocí, která podle převažujících názorů odborníků s prací mnohdy souvisí, přesto se ale neuznává za nemoc z povolání ani se neodškodňuje, je chronický zánět průdušek (chronická bronchitida). Z lékařského hlediska se zdá být souvislost tohoto postižení s prací zřejmá zejména v situacích, kdy pracovník pobývá v prostředí s vysokou prašností nebo když při práci vdechuje vzduch obsahující dráždivé látky. Diagnóza chronické bronchitidy je ale do značné míry založena na anamnéze, tedy na subjektivních údajích pacienta o nemoci (pro stanovení diagnózy je rozhodující, po jakou dobu pacient kašle a co při tom vykašlává). Při jejím vzniku a rozvoji se (mnohdy převažující měrou) uplatňují okolnosti, které s prací bezprostředně nesouvisejí, zejména vrozené nebo získané poruchy imunity, kouření cigaret či pobyt v zakouřených místnostech, nesprávná životospráva, znečištění obecného životního prostředí, opakované záněty dýchacího ústrojí, chronická infekce v horních cestách dýchacích, oslabení organismu jinými nemocemi atd. Podíl těchto obecných vlivů na vzniku a rozvoji chronické bronchitidy nelze prozatím přesněji kvantifikovat, takže je prakticky nemožné prohlásit, že toto onemocnění je převažující měrou způsobeno profesionálními vlivy. Také nelze zanedbat, že chronickou bronchitidou trpí zřejmě velké množství našich spoluobčanů a že pro případné odškodňování této nemoci by tedy bylo nutné nalézt obrovské finanční zdroje.
Také neurózy jsou v běžné populaci velmi časté, jejich diagnostika a posuzování stupně závažnosti jsou závislé na spolupráci vyšetřovaného a prakticky nelze odlišit podíl obecných a profesionálních okolností, které se při vzniku a rozvoji tohoto postižení uplatňují. Přestože nelze pochybovat, že řada osob může být těžce neurotizována v souvislosti s prací, neurózy se u nás ani nikde jinde ve světě za nemoci z povolání neuznávají a také neodškodňují.
Některé nemoci se nepovažují za nemoci z povolání proto, že jde o poškození z biologického hlediska nepříliš významná. Jako příklad takových postižení lze jmenovat mozoly, některé pigmentace, lehké formy postižení nervového a pohybového aparátu, různé tzv. profesionální deformace (např. když učitelé stále někoho poučují), počínající prašné změny na plicích nebo laboratorně zjištěné zvýšené expozice některým chemikáliím.
Existují však také nemoci, u kterých pochybujeme o jejich jednoznačné souvislosti s prací, přesto je podle platných předpisů musíme uznat za nemoci z povolání. V minulosti byla např. v našem tehdy platném seznamu nemocí z povolání uvedena rozedma plic foukačů skla nebo hráčů na dechové hudební nástroje, protože se při určitém stupni poznání věřilo, že zmíněná práce skutečně může plicní rozedmu vyvolávat. V souladu s tím by bylo nutné zmíněný nález zjištěný u příslušného pracovníka hodnotit jako nemoc z povolání. Naši odborníci se takovému posudkovému závěru správně bránili. Není však snadné změnit platný předpis a legislativní úpravy se proto často velmi zpožďují za nově akceptovanými vědeckými názory. V některých zemích bylo zmíněné onemocnění z různých důvodů v platném seznamu nemocí z povolání prozatím ponecháno, a proto se někde v zahraničí tyto nemoci stále jako profesionální uznávají, hlásí a odškodňují.
Jinou nemocí, o jejíž souvislosti s prací lze občas důvodně pochybovat, ale přesto je nutné uznat ji za nemoc z povolání a odškodnit, je rakovina plic u některých horníků uranového průmyslu. Není pochyb o tom, že práce v podzemí uranových dolů zvyšuje pravděpodobnost onemocnět tímto závažným onemocněním, je však nutné konstatovat, že např. kouření cigaret zvyšuje šanci onemocnět plicní rakovinou mnohonásobně větší měrou. Při rozhodování o tom, zda má být plicní rakovina uznána za nemoc z povolání, se však podle platných předpisů kouření cigaret vůbec nezohledňuje. Byl-li pracovník při své práci v podzemí dolu vystaven jisté „nadlimitní“ expozici ionizujícího záření, jeho případná rakovina plic se automaticky pokládá za nemoc z povolání. U velmi silných kuřáků je ovšem taková příčinná souvislost z lékařského hlediska přinejmenším sporná, neboť podle epidemiologických studií lze mnohdy ukázat, že kouření cigaret se na vzniku rakoviny plic mohlo podílet mnohonásobně větší měrou než dokumentovaná pracovní expozice.
V souvislosti se zlepšujícími se hygienickými poměry na našich pracovištích a s intenzívní preventivní péčí o naše pracující ubývá v posledních letech v České republice zjištěných nemocí z povolání. Je tomu tak i přesto, že seznam nemocí z povolání byl několikrát rozšířen o nové položky (naposled velmi výrazně v roce 1995 s účinností od 1. 1. 1996) a že kritéria pro uznání mnohých nemocí z povolání se v průběhu let postupně zmírňují (nyní lze ohlásit za nemoc z povolání i tak lehké stavy, které dříve takto posouzeny být nemohly). Tab. 1 uvádí počty nemocí z povolání, které byly v České republice ohlášeny v letech 1982 až 2002.
Upozorňuji, že uvedená čísla nejsou dobrým ukazatelem zdravotního stavu pracujících v jednotlivých letech, spíše odpovídají posudkovým pravidlům a zvyklostem, které byly v určitých obdobích uplatňovány. Také výrazný nárůst počtu uznaných nemocí z povolání v letech 1990 a 1991 nekoreluje nijak se skutečným zdravím našich pracujících. K uvedenému početnímu nárůstu došlo totiž jen administrativním opatřením. (V letech 1990 a 1991 byly podle pokynu tehdejšího Ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí ČR překlasifikovány na nemoc z povolání všechny stavy, které byly v předchozích letech označeny za ohrožení nemocí z povolání.) Seznam nemocí z povolání, který u nás v současné době platí (příloha k nařízení vlády č. 290/1995 Sb.), je sestaven podle doporučení vypracovaného Světovou organizací práce (ILO). Je rozčleněn do šesti kapitol.
V první kapitole seznamu nemocí z povolání jsou uvedeny nemoci způsobené faktory chemické povahy (tedy zejména různé otravy). Jejich praktický význam (zejména sociální a ekonomický dopad) je v dnešní době poměrně malý. Tvoří nyní jen okolo 2 % z celkového počtu ohlášených nemocí z povolání, většinou bývají z biologického hlediska málo závažné, zpravidla nevedou k dlouhodobé pracovní neschopnosti ani k trvalému vyřazení pracujících z jejich dosavadní práce. Mnohé otravy vznikají v souvislosti s nehodami a haváriemi nebo v důsledku alergenního působení některých chemikálií, nikoliv tedy nedodržováním hygienických předpisů, takže jejich četnost v podstatě nelze snížit obvyklými zdravotnickými opatřeními nebo důsledným dodržováním hygienických zásad a předpisů. Význam průmyslové toxikologie v pracovním lékařství se tedy oproti minulosti poněkud snížil.
Druhou kapitolu seznamu nemocí z povolání tvoří onemocnění způsobená faktory fyzikální povahy, tedy ionizujícím a tepelným záření, hlukem, přetěžováním a vibracemi. Jde např. o (dnes již poměrně vzácná) nádorová onemocnění způsobená ionizujícím zářením, poruchy sluchu způsobené hlukem, poškození jednotlivých částí pohybového aparátu (kloubů, šlach, šlachových úponů), nervová onemocnění a postižení cév. Tato onemocnění tvoří v posledních letech velmi významnou část z celkového počtu ohlášených nemocí z povolání. Někdy jde o onemocnění závažná z biologického hlediska. Většinou však je jejich medicínská závažnost poměrně malá, přesto jde o nemoci, jejichž společenský a ekonomický dopad je nesmírný, neboť často vedou k dlouhodobé pracovní neschopnosti a k trvalému vyřazení pracovníků z jejich dosavadní práce. Ve všech rozvinutých zemích se staly problémem nemoci pohybového a nervového aparátu způsobené přetěžováním. Preventivní opatření proti jejich vzniku jsou přes značnou nákladnost prozatím málo účinná a společnost musí vynakládat na jejich kompenzaci vysoké finanční částky.
Třetí kapitolu seznamu nemocí z povolání tvoří nemoci postihující dýchací ústrojí (dýchací cesty, plíce a pohrudnici) a pobřišnici. Zařazují se do ní zejména různé formy zaprášení plic (pneumokoniózy), např. plicní silikóza a azbestóza, dále plicní rakovina u horníků uranového průmyslu a také bronchiální astma. S výjimkou posledně jmenovaného onemocnění u nás těchto nemocí v průběhu let výrazně ubývá. Důvodem je vedle zlepšování hygienických poměrů na pracovištích (zejména snižování prašnosti) i realizace útlumových programů v mnoha průmyslových odvětvích, v nichž tyto nemoci v minulosti ve velkém počtu vznikaly (zejména v hornictví).
Do čtvrté kapitoly seznamu nemocí z povolání jsou zařazována kožní onemocnění. Těch bývá každoročně hlášeno poměrně hodně, ale zpravidla nebývají příliš závažná. Většinou jde o kontaktní ekzémy způsobené stykem pracovníka s dráždivou nebo alergizující chemikálií.
Pátá kapitola seznamu nemocí z povolání zahrnuje přenosné a parazitární nemoci. Těch je u nás hlášeno nemálo, zejména u zdravotníků. Ani tyto nemoci však zpravidla nemívají závažný sociální nebo ekonomický dopad, neboť většinou netrvají dlouho, beze zbytku se vyléčí a nebývají spojeny s nutností opustit do té doby vykonávané povolání. Někdy dokonce platí, že osoba, která příslušnou přenosnou (infekční) nemoc prodělá, se pak pro svou dosavadní práci stane vhodnější než ostatní osoby, neboť se u ní vytvoří imunita, která zabrání opakování této nemoci. V poslední době tvoří podstatnou část ohlášených infekčních nemocí z povolání svrab.
Do poslední, šesté kapitoly seznamu nemocí z povolání jsou zařazovány poruchy hlasu vznikající při práci spojené s vysokou profesionálně podmíněnou hlasovou námahou. Těchto onemocnění se u nás prozatím hlásí málo a jejich praktický význam je tedy relativně malý.
Tab. 2 udává počty nemocí z povolání ohlášených u nás od roku 1996 (od tohoto roku u nás platí nový seznam nemocí z povolání) rozčleněné podle jednotlivých kapitol.
Relativně novým pojmem v naší posudkové praxi je ohrožení nemocí z povolání. Jednoznačně je definováno až od 1. 1. 2001, a to ustanovením § 271 Zákoníku práce (který byl novelizován zákonem č. 155/2000 Sb.). Rozumí se jím „takové změny zdravotního stavu, jež vznikly při výkonu práce nepříznivým působením podmínek, za nichž vznikají nemoci z povolání, avšak nedosahují takového stupně poškození zdravotního stavu, který lze posoudit jako nemoc z povolání, a další výkon práce za stejných podmínek by vedl ke vzniku nemoci z povolání“. Interpretace této definice přináší prozatím určité nesnáze (není např. jasné, jak pokročilé odchylky od normálního zdravotního stavu již mohou být pokládány za ohrožení nemocí z povolání) a také proces posuzování ohrožení nemocí z povolání má dosud určité nejasnosti (prozatím neexistuje předpis, který by tento proces přesně upravoval). Předmětem polemik také zůstává posudkový dopad právního aktu uznání ohrožení nemoci z povolání a problematika odškodňování pacientů, u kterých bylo ohrožení nemocí z povolání ohlášeno (zaměstnavatel je pojištěn s ohledem na nároky zaměstnance vznikající při nemoci z povolání, nikoliv při ohrožení nemocí z povolání). V roce 2001 bylo u nás ohlášeno 50 ohrožení nemocí z povolání, v roce 2002 to bylo 69 případů.
Postup při posuzování a uznávání nemocí z povolání upravuje vyhláška č. 342/1997 Sb. Ta vymezuje náležitosti, které musí splňovat proces posouzení nemoci z povolání (kromě jiného je např. nutné ověřit náležitým způsobem podmínky vzniku onemocnění na pracovišti posuzovaného) a které musí mít lékařský posudek, jímž se nemoc z povolání uznává. Přílohou k této vyhlášce je seznam pracovišť, která jsou kompetentní uznávat nemoci z povolání (jsou označována jako „střediska nemocí z povolání“) a jejich spádové oblasti. (Nemoci z povolání mohou tedy uznávat jen stanovená zdravotnická pracoviště, a to vždy pouze v přesně vymezeném regionu. Pro posouzení, uznání a ohlášení nemoci z povolání nelze uplatňovat právo na svobodnou volbu lékaře či zdravotnického zařízení.) Ustanovení §7 zmíněné vyhlášky ukládá příslušným střediskům nemocí z povolání, aby vydávala i posudky o tom, že dříve uznaná nemoc z povolání již netrvá. Prozatím však nebyla jednoznačně stanovena kritéria, podle kterých se má při vydávání takových posudků postupovat. Ukončování trvání nemoci z povolání není jen otázkou medicínskou, ale zejména právní, sociální i politickou. Na jejím řešení se nyní intenzívně pracuje.
Osoba, u které byla zjištěna, uznána a náležitě ohlášena nemoc z povolání (a za určitých okolností i někteří její příbuzní, pozůstalí a dědicové), má podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v platném znění, nárok na některé náhrady. Jedná se o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti, náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením a náhradu za věcnou škodu, případně též (jestliže zaměstnanec následkem nemoci z povolání zemře) o náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, o náhradu nákladů na výživu pozůstalých a o jednorázové odškodnění pozůstalých. Zmíněné náhrady poskytuje osobě, u níž byla zjištěna a ohlášena nemoc z povolání (resp. jejím příbuzným, pozůstalým a dědicům), zaměstnavatel, u něhož tato osoba pracovala naposledy před zjištěním předmětné nemoci z povolání za podmínek, z nichž tato nemoc vzniká. S ohledem na svou odpovědnost za škodu vznikající při nemoci z povolání je však každý zaměstnavatel zákonně pojištěn (viz vyhlášku č. 125/1993 Sb., v platném znění).
Náhrada za ztrátu na výdělku bývá u mnoha pacientů trpících nemocí z povolání zdaleka nejvýznamnější (z kvantitativního hlediska) formou finanční kompenzace. V principu platí, že jestliže pracovníkovi vzniká v souvislosti s existencí nemoci z povolání nějaká ztráta na výdělku, musí mu ji jeho zaměstnavatel, u něhož nemoc z povolání vznikla, v plném rozsahu nahrazovat. Jestliže např. pro nemoc z povolání pracovník přestane vykonávat svoji dosavadní práci a v novém zaměstnání dosahuje nižšího výdělku, musí mu dřívější zaměstnavatel vyplácet rentu v takové výši, aby celkový příjem pracovníka byl stejný jako v minulosti. (Tato renta se zpravidla vyplácí až do věku 65 let a v průběhu času se postupně valorizuje podle míry inflace.) Analogicky se postupuje, když pracovník musí pro nemoc z povolání odejít do plného nebo částečného invalidního důchodu. Je zřejmé, že ty nemoci z povolání, které vedou k vyřazení pracovníků z jejich dosavadní práce, jsou spojeny (v dlouhodobém pohledu) s vysokými finančními kompenzacemi.
Odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění se přiznává s účinností od 1. 1. 2002 podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Podle tohoto předpisu se významně (až několikanásobně) zvýšilo odškodné, které je pacientům v souvislosti s jejich profesionálními nemocemi vypláceno. Týká se to však až těch poškození zdraví, která vznikla po zmíněném datu. Onemocnění, která se rozvinula přede dnem 1. 1. 2002, se odškodňují (pokud jde o bolestné a o odškodnění za ztížení společenského uplatnění) podle dříve platného předpisu, tedy podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., v platném znění.
Posuzování a uznávání nemocí z povolání je složitý proces s dalekosáhlým společenským dopadem, proto je třeba, aby se při něm postupovalo precizně a s maximální opatrností. Všechny podklady je třeba důkladně prověřovat a složitější rozhodnutí činit při kolektivních poradách odborníků. Lékaři, kteří se zabývají problematikou nemocí z povolání, jsou sdruženi ve Společnosti nemocí z povolání České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Tato odborná lékařská společnost vytvořila pro posuzování složitějších případů i pro další odborné konzultace Českou komisi pro posuzování nemocí z povolání a Moravskoslezskou komisi pro posuzování nemocí z povolání. Každá z těchto komisí se schází zpravidla jednou za měsíc a několikrát ročně se obě komise setkávají na společných jednáních. Odborné poznatky a názory vztahující se k nemocem z povolání a k jejich posuzování jsou uveřejňovány zejména v časopisu Pracovní lékařství. V roce 2002 se konal v Luhačovicích 1. kongres nemocí z povolání s mezinárodní účastí. Následující kongres věnovaný nemocem z povolání se bude konat opět v Luhačovicích, a to v roce 2004.Literatura
1. Nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání.
2. Vyhláška č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v platném znění.
3. Vyhláška č. 342/1995 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají.
4. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění.
e-mail: hrncir@fnkv.cz