První zmínky o Valtickém špitálu jsou již ze 14. století, ale počátky nynější nemocnice jsou spojeny s příchodem řádového kněze a lékaře p. Jana Baptisty De Cassinetiho a několika bratří do Valtic na pozvání tehdejšího vládce Karla z Lichtenštejna. Vlastní areál však byl vybudován až po šedesáti letech, díky podpoře Karlova syna Karla Eusebia a jeho manželky Johanny Beatrix. Zakladatelem špitálního řádu Milosrdných bratří byl Jan Ciudad. V čele řádové komunity se vystřídala řada významných osobností, např. Joannes De Deo Sobel, Norbert Adamus Boccius a mnoho dalších.
Za panování Jana z Lichtenštejna v roce 1892 byl starý špitál zbourán a na jeho místě byl postaven nový s 50 lůžky, operačním sálem a kaplí pro pacienty. O dva roky později byla postavena márnice s pitevnou a infekčním oddělením. V nemocnici kromě bratří pracovali i laičtí zdravotní pracovníci – lékaři. Udává se, že ve spolupráci s vídeňskou univerzitou zde prováděli unikátní a jedinečné operace profesoři Billroth (operace žaludku) a Wertheim (operace dělohy). Za první a druhé světové války zde byl zřízen lazaret. Valtice byly osvobozeny 21. dubna 1945. Čeští bratři se opět do špitálu vrátili, ale pouze na krátkou dobu. 29. dubna 1960 byl konvent rozpuštěn.
Nemocnice Valtice byla obnovena 28. listopadu 1995. Z nemocnice akutních lůžek se stala během pěti let usilovné práce a citlivě řízené transformace Léčebna dlouhodobě nemocných (LDN). LDN s rehabilitačním ordinariátem se zaměřuje na pacienty/klienty (P/K) s neurologickými onemocněními, pooperačními a poúrazovými stavy a na nemocné s poruchami hybnosti. LDN má 5 ošetřovatelských jednotek. Na každé jednotce zodpovídá za ošetřovatelskou práci staniční sestra. V rámci provozu LDN jsou i sociální lůžka a Domov se zvláštním režimem, který je určen pro nemocné z Alzheimerovou chorobou a jinými psychiatrickými onemocněními.
V nemocnici je v provozu interní, chirurgická, gynekologická, ORL a rehabilitační ambulance. Dále je zde RDG, lékárna a laboratoře. V areálu nemocnice je stravovací provoz, prádelna a kotelna. Mezi doplňkové služby patří manikúra, pedikúra, kosmetika a kadeřnictví (učni odborné školy na praxi). P/K mají možnost také navštívit kapli, která je součástí nemocnice, na přání také můžeme zajistit návštěvu faráře.
LDN má také pracovnici pro kulturní a výchovnou činnost, která zpříjemňuje pobyt P/K motivačními činnostmi: ruční práce, zpěv, procházky v nemocniční zahradě, kde je posezení se zastřešenou pergolou. V chladnějších obdobích je využívána kulturní místnost, která je vyzdobena výrobky od P/K, již jsou zde hospitalizováni na základě doporučení praktického či odborného lékaře nebo příslušného zdravotnického zařízení akutní lůžkové péče.
Naši pacienti
Převážnou část našich P/K tvoří senioři. Z hlediska poskytované péče lze P/K LDN rozdělit na ty, jejichž zdravotní stav vyžaduje:
* doléčování a rehabilitaci po úrazech, operacích, amputacích, ve stabilizovaném stavu po traumatech s postižením funkce hybné soustavy,
* dlouhodobou odbornou ošetřovatelskou péči, psychické poruchy ve stáří,
* paliativní péči.
Jedná se o nemocné, jejichž stav již nevyžaduje další pobyt v nemocnici na akutním lůžku, ale zatím nedovoluje propuštění do domácího prostředí.
Práce sestry na LDN vyžaduje velkou trpělivost spojenou s empatií k druhému člověku. Jsou zde hospitalizováni lidé, o které se rodina z důvodu zhoršení zdravotního stavu (fyzicky a hlavně psychicky velmi náročné) už nemohla, nebo v tom horším případě nechtěla postarat (finanční důvody – nákladná péče). Jsou ovšem případy, kdy už lidé nikoho blízkého nemají a sebepéči nezvládají.
Za dobu, co zde pracujeme, se zde vystřídalo mnoho P/K s rozlišnými druhy onemocnění. Našimi nejčastějšími P/K jsou staří lidé s Alzheimerovou demencí, Parkinsonovým syndromem, s neurologickými obtížemi, stavy po cévních mozkových příhodách, P/K po zlomeninách krčku kosti stehenní, P/K s psychiatrickými diagnózami. V poslední době nám přibývá i P/K středního věku s onkologickým onemocněním v terminálním stadiu, kdy zajišťujeme, aby P/K netrpěl bolestí a poslední etapu svého života prožil důstojně. Každý z těchto nemocných vyžaduje individuální přístup a ohleduplnou péči.
Při přijetí P/K do našeho zařízení následné péče se často setkáváme s reakcemi, které popisuje Elisabeth Kübler-Rossová:
* fáze popření a izolace
* fáze zloby a hněvu
* fáze smlouvání
* fáze deprese
* fáze akceptace
V této chvíli je naší povinností být P/K oporou, dobrým posluchačem a pomocníkem při každodenních činnostech sebepéče. Ale tato situace samozřejmě pokaždé nenastává. P/K zde nacházejí i nová přátelství, která jim pomáhají zvládat pobyt v nemocnici. Díky usilovné péči lékařů, sester, ošetřovatelek, sanitářů, logopeda a rehabilitačního personálu, se zde daří vracet lidem sebedůvěru a chuť do života, kterou ztrácejí díky své nemoci. Což je nezbytné při dlouhodobé léčbě a zpětnému začleňovaní se do společnosti. Naši P/K jsou dále propouštěni do domácího ošetřování nebo jsou přijati podle žádostí do různých zařízení pro seniory. Tím naše péče končí.
O autorovi: Lenka Tučková, Marta Korandová, LDN I, Nemocnice Valtice (llqq@seznam.cz)