hororovým popisem zemřelého, jenž se údajně probral těsně před tím, než mu vyňali orgány, a také historkami o letadlech, která odvážela nelegálně odňaté orgány kamsi do zahraničí?
Nechci zlehčovat závažnost nedostatků ve vedení dokumentace, které byly zjištěny, protože dokumentace musí být ve zdravotnictví v pořádku vždycky, vždyť jde o lidské životy. Jenže pochybení, která odhalila poslanecká vyšetřovací komise, se o několik řádů liší od těch hrůzostrašných tvrzení, jimiž byla veřejnost zavalena.
Poslanci, kteří to tehdy vypouštěli z úst, však odpovědnost ani stud zjevně necítí. Další poslanci podivný výsledek a počínání komise spolkli i s navijákem. Někteří tuto „pozoruhodnou“ činnost ještě ocenili. Nevadilo jim při tom, že se vycházelo z anonymem dodané dokumentace, ani že se místo odpovědnosti institucí a jejich šéfů zcela nepatřičně veřejně řešily konkrétní příběhy konkrétních pacientů.
Fakultní nemocnice Ostrava byla a je přímo řízená Ministerstvem zdravotnictví, měla ministrem jmenovaného ředitele. Kde je jejich zodpovědnost a stud? Zvlášť když by bylo třeba zavřít obě oči, aby se dalo věřit tomu, že je jen náhoda, že se ředitel nemocnice Jaroslav Lux pustil do svých podřízených zabývajících se transplantacemi až poté, co prokázali - proti jeho vůli - závažná profesní pochybení jejich šéfa na chirurgické klinice. Postupy a argumentace vedení nemocnice a později poslanců se dojemně shodovaly také jistě jen náhodou.
Rovněž současný ministr zdravotnictví Bohumil Fišer, který přišel již „k hotovému“, se stačil přičinlivě zařadit do této neúctyhodné sestavy, když dal najevo, že jeho ministerstvo nemíní konečně zlepšit kontrolu podřízených nemocnic včetně transplantačních center. On totiž zřejmě kontrolu vnímá jako jakési nepatřičné slídění, ne jako naplnění zodpovědnosti státu, tedy ministerstva, za svěřenou oblast a ochranu občanů. To se koneckonců projevilo i v ministerském návrhu zákona o zdravotnických zařízeních - především kvůli chybějícímu zakotvení kontroly vrátila legislativní rada vlády počátkem června Ministerstvu zdravotnictví tento návrh k přepracování.
Pouze bývalý ministr zdravotnictví Ivan David přiznal svůj díl viny - že nemístně otálel s řešením případu. Nyní pečlivě sumarizuje vše, co se v kauze událo, poukazuje na závažné rozpory a podivné „náhody“.
Ale kdo dnes poslance Ivana Davida bere vážně? V očích mnoha je jen podivínem, který dští oheň a síru, protože má nezvladatelnou potřebu se mstít za svůj ministerský neúspěch. Jenže jakkoliv podivínsky, možná až paranoidně, se Ivan David jako ministr choval a jakkoliv podivnými lidmi se na ministerstvu obklopil, rozhodně nelze říci, že by nerozuměl zdravotnictví. Ba naopak, patrně se v problematice resortu vyznal nejlépe ze všech ministrů zdravotnictví od roku 1992, současného nevyjímaje.
Jinou věcí je, že mu to při jeho počínání bylo úplně k ničemu a že s jeho vývody a závěry se dalo jen málokdy souhlasit. Těžko říci, jestli to způsobila síť politických kšeftů a dohod, do níž byl jako ministr lapen, nebo jeho spolupracovníci, či jen jeho zvláštní osobnost. Rozhodně však platí, že poslanec David nepatří k těm, kteří by mluvili o něčem, o čem nemají ani páru.
Proto lze předpokládat, že na téma ostravské transplantační kauzy ještě nebylo řečeno poslední slovo. Už materiály, které nyní Ivan David předkládá veřejnosti na své internetové stránce, totiž vyvolávají řadu velice závažných otázek.
Marie Klírová, Hospodářské noviny, 3.8.2001