S Marií Součkovou, ministryní zdravotnictví, o penězích pro resort a efektivním využívání nemocnic.
Letos šlo na zdravotnictví 7,4 procenta hrubého domácího produktu. Při svém nástupu do funkce ministryně jste prohlásila, že budete usilovat o zvýšení na osm procent. Trváte na tom?
Ano, ale v žádném případě tyto věci nelze dělat skokem, spíše postupnými kroky. Systém poskytování zdravotní péče je financován vícezdrojově - ze státního rozpočtu, ze zdravotního pojištění a z peněz, které do systému přináší občan nákupem léků, vitaminových přípravků, rehabilitačních pomůcek. Nejvíce peněz plyne ze zdravotního pojištění, zhruba 70 procent z celkové sumy, proto je mým cílem především zlepšovat jeho výběr. První vlaštovkou je fakt, že jsme od začátku roku zaznamenali nárůst výběru o sedm procent v porovnání s minulým rokem.
Výdaje na zdravotnictví nechci ovšem limitovat oněmi osmi procenty. Možná že růst HDP umožní i větší příliv peněz, ale osm procent by byla částka rovnající se průměru v zemích Evropské unie.
K jakým škrtům budete muset přistoupit kvůli povodním?
Upřímně řečeno, škrtat nehodlám, i když samozřejmě musíme hledat rezervy. Spíše než v omezování výdajů budu hledat řešení v přesunu určitých finančních částek na ta zařízení, která potřebují urychleně sanaci, protože byla postižena povodněmi.
Ministerstvo zdravotnictví nyní vypracovává projekt pomoci, která se nebude vztahovat pouze na zařízení v majetku státu, ale i na soukromá. Oba typy slouží lidem a my bychom rádi pomohli i soukromým subjektům, pokud se do programu pomoci přihlásí. Nepůjde sice o žádné závratné částky, ale o finance, které by sloužily k překlenutí kritického období. Při hledání zdrojů chceme využít i Českomoravskou záruční a rozvojovou banku.
Znamená to, že nebudete redukovat například protidrogové programy nebo programy na pomoc zdravotně postiženým?
Rozhodně ne. Mým cílem je zcela změnit styl ve zdravotnictví. Musíme se naučit, že budeme vydávat daleko větší částky na preventivní programy. Ty by měly být základem, protože v žebříčku frekvencí smrtelných chorob, jako jsou kardiovaskulární a onkologická onemocnění, je ČR na předním místě světových žebříčků. Prevence by měla omezit nutnost drahých operací a léčení, a to i za cenu, že budeme vyšetřovat spoustu zdravých lidí. Na výstupu se to vyplatí, protože se nemoci zachytí v raném stadiu, s velkou perspektivou vyléčení a snížení úmrtnosti.
Kde podle vás budou v příštím
roce rozhodně peníze chybět?
Peněz není nikdy dost. Byla bych ráda, kdyby byly finanční prostředky efektivně využívány, ale ráda bych také nastartovala rozvoj moderní medicíny a zajistila pro něj financování z takzvaného Fondu pro rozvoj moderní medicíny, který by nebyl součástí zdravotního pojištění. Domnívám se, že něco takového tady zatím chybí. Část prostředků by šla ze státního rozpočtu, část z příjmů pojišťoven. Dále by do něj přispívaly firmy a nadace, které se už dnes podílejí na podpoře vzdělávání ve zdravotnictví. Získali bychom dostatek peněz na vysílání lékařů na praxi do zahraničí. Potřebujeme, aby se naučili dělat operace, které ještě neumíme, vyžadujeme je v cizině a jsou nesmírně drahé.
Kolik prostředků by mělo v příštím roce směřovat do investic a jaké jsou priority ?
Celkově žádám z rozpočtu 9 miliard korun a na investice v roce 2003 by mělo jít 4,6 miliardy, abychom mohli dodržet plánované investiční a dotační částky. Chceme co nejrychleji dofinancovat započaté stavby. Nebudeme stavět na zelené louce, ale budeme počítat s některými rekonstrukcemi objektů, které neodpovídají ani hygienicky, ani stavebně, a přesto poskytování zdravotní péče ještě slouží.
Některé země EU do výdajů na zdravotnictví počítají také nemocenské pojištění, které spravuje resort práce a sociálních věcí. Neuvažujete i vy o jeho sloučení se zdravotním pojištěním?
Zatím nepovažujeme za funkční sloučit zdravotní, nemocenské a například i úrazové pojištění, i když do budoucna se tomu nebráním. Je třeba o tom nejdříve diskutovat
mezi resorty, především s ministrem práce a sociálních věcí Zdeňkem Škromachem, protože zatím je nemocenské pojištění sloučeno se sociálním. Moje vize je, aby devět zdravotních pojišťoven spojilo výběr zdravotního pojištění na jednu pojišťovnu.
Jaký by to mělo význam?
K tvorbě základního fondu zdravotního pojištění stejně dochází - peníze vybrané jednotlivými pojišťovnami se i dnes dávají na jednu hromádku. Pak dochází k přerozdělení a tvorbě fondů jednotlivých pojišťoven. Proč by tedy nemohl být výběr pojistného rovnou soustředěn do jedné pojišťovny, řekněme Všeobecné zdravotní, samozřejmě s příslušnou legislativní úpravou a souhlasem ostatních pojišťoven. Po přerozdělení by jednotlivé pojišťovny hospodařily s přidělenými prostředky jako dosud, ale protože by se nemusely zabývat výběrem pojistného, mohly by zeštíhlet a odbouraly by se mezikroky, které vedou k nedovýběru pojistného. I když nepochybuji o tom, že některé menší pojišťovny budou namítat, že jsou schopny vybrat pojistné efektivněji než VZP.
V případě sloučení zdravotního a nemocenského pojištění by pak obojí spravovaly zdravotní pojišťovny?
Svou logiku to má, protože zdravotní pojišťovny mají systémy kontroly poskytování zdravotní péče a mohly by tedy kontrolovat i to, zda je tato péče během nemocenské dobře využívána a zda nemocný dodržuje předepsané postupy léčení. Ale je to velmi citlivá otázka kompetencí a budeme o ní muset nejdříve diskutovat.
Zmínila jste kontrolní roli zdravotních pojišťoven. Snaží se dnes pojišťovny regulovat objem péče poskytované v nemocnicích a ambulantních zařízeních?
Snaží a mají na to vypracované mechanismy. Každý lékař a zdravotnické zařízení uzavírají smlouvu s pojišťovnou a ta stanovuje, v jakém objemu může poskytovat zdravotní péči. Objem se každoročně vyhodnocuje a porovnává s minulým obdobím. Pojišťovny sledují statistiku a kontrolují, zda zdravotnické zařízení poskytlo příslušnou péči, kterou mělo ve finančním objemu nasmlouvanou, nebo zda přesáhlo některé limity, například na léčiva nebo zdravotní pomůcky. Pokud dojde k enormnímu nárůstu nákladů, uplatňují pojišťovny restrikce. Každé zdravotnické zařízení nebo poskytovatel má právo se vůči restrikci odvolat a prokázat, že nárůst byl způsoben například migrací pacientů od jiné pojišťovny nebo vyššími náklady z důvodu určitého spektra nemocnosti.
Statistiky ukazují, že lůžkové kapacity našich nemocnic jsou využívány v průměru na 70 procent, v Evropské unii je průměr 80 procent. Nedalo by se u nás také využití zvýšit?
U některých oborů, jako je gynekologie nebo porodnictví, je nízká obložnost dána objektivními faktorem - tedy nízkým počtem těhotenství a porodů. S tím se nedá nic dělat a já doufám v pozitivní dopad určité propopulační politiky.
Jinou věcí je rozdíl ve využívání lůžkových zařízení, který máme v porovnání s Evropskou unií. Mým cílem je - a už k tomu byla ustavena na ministerstvu komise - vytvořit metodické pokyny, které se budou vztahovat k přechodu zdravotnických zařízení pod kraje od 1. 1. 2003. V krajích už existují privátní a městská zařízení a síť ambulancí. My musíme vědět, co s touto sítí udělat. Naším cílem je kvalitní a dostupná péče pro občany, ale to ještě neznamená, že nemocnice musí být v každém místě. Čím je větší kraj, tím bude pravděpodobně větší potřeba specializované péče. Síť se bude tvořit na míru každého kraje.
Počítá se tedy s tím, že počet lůžek v nemocnicích významně poklesne?
V jednotlivých zařízeních může být počet akutních lůžek interny, chirurgie, gynekologie nebo jiných oborů daleko nižší a zbývající kapacita se dá využít na to, co v daném regionu chybí. Například chybějí lůžka následné péče a lůžka rehabilitační péče. A pak by tu ještě měla být takzvaná lůžka sociální. Na toto téma jsem již zahájila jednání s pojišťovnami a Ministerstvem práce a sociálních věcí, kterému tato péče resortně patří.
Máte sociálními lůžky na mysli léčebny dlouhodobě nemocných nebo domovy důchodců?
Ne. Uvedu příklad: Stává se, že pacient je zdráv, ale z určitého důvodu se nemůže vrátit do svého domova, prokázalo se to velmi výrazně o letošních povodních. Takovému člověku by tedy nemocnice mohla poskytnout sociální lůžko a následnou péči, kterou by musel podstupovat ambulantně. Financování takového lůžka by bylo vícezdrojové: částečně z kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva zdravotnictví, část nákladů by si klient hradil sám nebo by je za něj mohla hradit například obec, pokud by byl sociálně velmi slabý. Na úhrady nákladů by mohly přispívat neziskové organizace nebo by se mohl vytvořit fond připojištění.
V neposlední řadě počítáme s přeměnou akutních lůžek v nemocnicích na hospice a stacionáře, kterých je rovněž nedostatek.
Sloučení či zrušení některých nemocnic považují lidé často za zhoršení dostupnosti lékařské péče…
Dnes už má téměř každá rodina auto. Dojezd za péčí, která jde nad rámec možností obce, je ojedinělá a možná. Dostupnost máme garantovanou i záchrannou službou. Kromě toho počítám s tím, že by existovala větší mobilita lékařů. Zabezpečovali by operativní službu v místech svého bydliště, jako například 24hodinovou chirurgickou službu.
Jak chcete přinutit kraje, aby vaše návrhy akceptovaly a optimalizovaly síť zdravotnických zařízení podle vašich představ?
Sama vyjíždím a přesvědčuji se na místě, jak jsou využívány kapacity zdravotnických zařízení. Uvedu příklad: V okrese jsou třeba tři, čtyři nemocnice, jejich kapacita není třeba využita na sto procent, ale každá má svou jedinečnost. Když jedna poskytuje na vysoké úrovni péči o onkologicky nemocné, proč by se tedy nemohla vzdát jiných oborů, ve kterých jsou lepší ostatní nemocnice?
Nechci nařizovat, ale navrhovat řešení. Nedovedu si představit, že bych vtrhla do nějaké okresní nemocnice a řekla: „Já vás ruším, protože jste málo efektivní.“
V komisi, která bude připravovat strukturu sítě zdravotnických zařízení, budou zástupci Ministerstva zdravotnictví, například náměstek pro zdravotní péči zabývající se financemi, i zástupci z oboru investic, dopravní sítě, krajské správy a nemocnic a my budeme postupovat cestou přesvědčování a doporučení. Nejde tedy o radikální omezení počtu nemocnic, ale o změnu jejich náplně a jejich efektivnější využití. Je to citlivá otázka, ale bez restrukturalizace nemocniční sítě se nehneme z místa.
Marie Součková se narodila 31. 7. 1953 v Brně. Vystudovala Fakultu všeobecného lékařství UK. Působila jako ambulantní specialistka v oboru ortopedie. Od roku 1993 byla vedoucí lékařkou ortopedického oddělení v nemocnici v Ústí nad Labem. Do ČSSD vstoupila v roce 1995, v roce 2000 se stala radní Krajského zastupitelstva Ústeckého kraje. Je rozvedená, má dvě dospělé děti. Hovoří německy, rusky a anglicky.
Vladimíra Bohatová, Světlana Rysková, Ekonom, 26.9.2002