Objevila se dokonce (později dementovaná) zpráva, že někteří poslanci chystají v této souvislosti stížnost k Ústavnímu soudu. Jako zpravodaj garančního výboru pro projednávání novely zákona v Senátu PČR mohu jednoznačně říci, že pravý opak je pravdou.
Schválená verze podmínky pro „nahlížení“ do ZD nejen vůbec prvně určuje zákonem, ale navíc v této otázce jednoznačně zpřísňuje dosud platné pouze „zvykové právo“, obvyklé ve zdravotnických zařízeních, s možností citelného právního postihu těch, kteří by tyto citlivé údaje, nacházející se ve ZD, jakkoli zneužili.
Senát svými pozměňovacími návrhy rozšířil okruh osob, které ze zákona mohou do ZD nahlížet, o vyjmenované administrativní pracovníky zdravotnických zařízení a dále o osoby, připravující se na výkon zdravotnického povolání (studenty). Právě to se stalo jablkem sváru. Jaká je celá pravda?
Co je dokumentace
Pro pochopení problému nejprve stručně zmíním, co je ve smyslu přijatého zákona míněno zdravotnickou dokumentací. Jde o veškeré shromažďované informace, cituji: “… o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech, souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče.
Každá samostatná část ZD musí obsahovat osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro jeho identifikaci“. To znamená, že každý laboratorní nález, popis RTG snímku, zápis EKG a výsledek mnoha dalších vyšetření, ale i záznam do celostátně vedených registrů mnoha onemocnění a stavů, jsou ve smyslu zákona ZD.
Komu k nahlédnutí
Není přece možné, aby s touto agendou mohli pracovat pouze zdravotničtí pracovníci (ošetřující lékaři a zdravotní sestry). To bychom se vrátili do nedávné minulosti, kdy zvláště lékaři interních oborů trávili většinu svého času u psacího stroje, dnes snad u počítače.
Součástí pracovních smluv, uzavíraných nadále s administrativními pracovníky, kteří budou přicházet do styku se ZD, bude nadále také ujednání o povinnosti jejich mlčenlivosti s možností zákonné sankce při jejím porušení.
Až dosud mohli studenti lékařských fakult „nahlížet“ do ZD v rámci klinické výuky (většinou od 3. ročníku studia) bez jakéhokoli omezení, snad kromě respektování principu jistých etických norem (zachovávání lékařského tajemství). Jako bývalý děkan Lékařské fakulty UK a dlouholetý zaměstnanec Fakultní nemocnice v Hradci Králové si nemyslím, že by tento prin=cip byl studenty v minulosti zneužíván. Vím, že v celém světě mají studenti ke ZD nemocných v procesu výuky přístup. Klinická výuka mediciny totiž sestává ve vyšších ročnících studia především z kontaktu s konkrétním nemocným, nikoli s nějakým abstraktním pacientem. Plnohodnotnou výuku, zvláště v posledních ročnících studia, kdy studenti pracují pod vedením odpovědných ošetřujících lékařů, nelze zajistit jinak.
Povinnost mlčenlivosti
Cituji z nově přijatého zákona: „Osoby získávající způsobilost k výkonu zdravotnického povolání mohou nahlížet do zdravotnické dokumentace pouze v rozsahu nezbytně nutném a u pacientů stanovených pověřeným zdravotnickým pracovníkem zdravotnického zařízení, které zabezpečuje praktickou výuku osob získávajících způsobilost k výkonu zdravotnického povolání; k nahlížení do zdravotnické dokumentace takových pacientů je třeba jejich písemného souhlasu, případně souhlasu jejich zákonných zástupců. Souhlasu pacienta není třeba, neníli možné jej získat vzhledem ke zdravotnímu stavu pacienta.
Osoby získávající způsobilost podle věty prvé jsou povinny o skutečnostech, o nichž se ze zdravotnické dokumentace dozvěděly, zachovávat mlčenlivost.“
Tedy písemný souhlas pacienta, souhlas učitele a povinnost studenta zachovávat mlčenlivost. Při nedodržení této povinnosti může být nově student až vyloučen ze studia.
Práva pacienta
V souvislosti s rozšířením okruhu osob, které by měly právo nahlížet do vlastní ZD, se diskutovalo také o pacientech. Podle mého názoru bych jako pacient, ač lékař, nebyl schopen posoudit pouhým „nahlédnutím“ do své zdravotnické dokumentace, bez konzultace s příslušným odborníkem, všechny souvislosti postupu vyšetřování, návrhu léčby a prognózy onemocnění. Proto jsme se v této otázce v Senátu přiklonili k verzi, která je pro nás už závazná z textu Úmluvy o lidských právech a biomedině. Cituji: „Pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu; pacient se z informací, které jsou mu sděleny o jeho zdravotním stavu, nesmí dozvědět informace o třetí osobě. Za osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům mají právo na informace podle věty prvé jejich zákonní zástupci.“
Záleží tedy pouze na pacientovi, jestli bude chtít vědět o svém zdravotním stavu celou pravdu.
Laskavý čtenář nechť posoudí, k jakým změnám po schválení novely dochází. Jsem přesvědčen, že ochrana práv pacientů je nově ošetřena maximálně možným způsobem a je v souladu s evropským právem.
Doc. MUDr. KAREL BARTÁK, CSc., senátor PČR
Hradecké noviny, 21.7.2001