Koncepce psychoterapeutického přístupu: Ve vztahu mezi zdravotníkem (lékař, sestra, ošetřovatel) na jedné straně a pacientem nebo klientem na druhé straně lze rozlišit dva základní modely. První model je na zdravotníka a nemoc orientovaný model. Je to tradiční model, u nás zatím (zejména v chování lékařů) výrazně převažuje. Zdravotník v tomto modelu vystupuje direktivně, jednoznačně pacienta vede. Nevytváří osobní vztah, ale usiluje o věcný, racionální přístup. Pacient nebo klient je „objektem“ péče. Zdravotník vyžaduje po pacientovi plnění direktivních příkazů.
Druhý model je na pacienta orientovaný model. V rámci tohoto přístupu se zdravotník zajímá o subjektivní prožívání pacienta nebo klienta. Jejich vztah je více partnerský, lékař vystupuje spíše nedirektivně. Spolupráce je výsledkem vzájemné dohody mezi zdravotníkem a pacientem, eventuálně pacientovou rodinou. Zdravotník se zajímá o pacienta v širších souvislostech. Kvalita vztahu mezi zdravotníkem a pacientem nebo klientem má na průběh léčby nebo pobytu ve zdravotnickém zařízení velký vliv. Druhý model vztahu zdravotník-pacient vytváří základ pro koncepci psychologického a psychoterapeutického přístupu.
Psychologický přístup
V oblasti chování zdravotníků zahrnuje tento přístup lidsky „slušné“ chování zdravotníků, jejich schopnost respektovat soukromí, chránit intimitu pacientů a klientů, schopnost akceptovat jejich stud. Představuje lidské zacházení s pacienty, zohledňuje „lidský faktor“ v medicíně. Psychologický přístup má pomoci vytvořit dobré pracovní společenství mezi zdravotníkem a pacientem tím, že se zdravotník zajímá o prožívání pacienta, o to, jak pacient svoji situaci zvládá. Zvýšení zájmu o prožívání pacienta zvyšuje nároky na způsob zacházení s pacienty a na komunikační dovednosti zdravotníků.
Psychoterapeutický přístup
Za psychoterapeutický přístup považujeme takové chování zdravotníka, které přispívá k záměru léčby. Zdravotník při tomto přístupu používá znalosti a dovednosti z oblasti psychoterapie. Vztah zdravotníka k pacientovi nebo klientovi je založený na zájmu, respektu a spolupráci. Psychologické prostředky, které zdravotník v rámci tohoto přístupu používá jsou:
* slovo, resp. rozhovor - tím, že se s pacientem mluví, je otevřen prostor pro vytváření vztahu. Do vztahu se promítá celá řada emocí pacienta,* specializované techniky - nácviky, tréninky, učení se novým dovednostem.
Psychoterapeutický přístup je založený na porozumění. Především se tím rozumí lidské porozumění. Vychází ze zážitku, který si umíme představit a sdílet s druhým člověkem. K tomuto porozumění nám pomáhá empatie. Psychoterapeutický přístup dále vychází z respektu k individualitě pacienta nebo klienta. Jde o přístup plný tolerance, který uznává rozdíly mezi lidmi, odlišnosti akceptuje, i když je nemusíme schvalovat. Pro tento přístup je nezbytná dobrá informovanost a jasná pravidla spolupráce.
Pro každého člověka ve zdravotnickém zařízení je velmi důležitý pocit, že není ve svém trápení sám. Proto je důležité poskytovat pacientovi psychologickou podporu, využít empatie, abychom se vcítili do prožívání pacienta. Rozhovory o negativních emocích mohou pomoci eliminovat jejich negativní důsledky, dodávají pacientovi odvahu, sdílí jeho obavy. Cílem psychoterapeutického přístupu je pomoci pacientovi zvládat psychické nároky nemoci, vytvořit prostor a podmínky pro dobrou spolupráci mezi pacientem a zdravotníkem. Vytvořením dobrého vztahu mezi zdravotníkem a pacientem je dán základ pro to, aby kvalita pacientova života zůstala co nejvyšší.
Nepsychoterapeutické chování
Opakem psychoterapeutického přístupu je nepsychoterapeutické chování zdravotníků. Toto chování nepomáhá pacientovi zvládat jeho obtížnou situaci, ale může ho zatěžovat, škodit mu a vytvořit základ pro iatropatogenii (poškození pacienta zdravotníkem). Nepsychoterapeutické chování je nevhodné, nežádoucí chování, zdravotník při něm nevyužívá možností, které se při léčbě nabízejí a vždy zhoršuje vztah mezi zdravotníkem a pacientem.
Příznačné pro takové chování je to, že nebývá záměrné, že si zdravotník svého chování není vědom. Pokud je zdravotník na své chování upozorněn, nerad si jej připouští a hledá argumenty, aby své chování ospravedlnil, jako například změny v chování pacientů, nedostatek času, nedostatek kompetence nebo je přesvědčen, že v jeho práci je vše v pořádku. Projděte následující příklady nepsychoterapeutického chování a zamyslete se, zda jste je na svém pracovišti již zažili.
* Pacientům jsou podávány polopravdivé nebo nepravdivé informace, které sice v danou chvíli usnadní práci, ale u pacientů mohou vyvolávat strach nebo nerealistická očekávání. Argumentem proto toto chování bývá, že by pacienti plnou pravdu neunesli (což pro některé pacienty skutečně platí, ale nesmí to být obecný způsob zacházení s pacientem). * Nepřátelské nebo přezíravé chování vůči pacientům - „Myslíte si, že tady mám jenom vás?“, „Pořád něco chcete, přiděláváte mi práci!“ * Odmítavé chování, které se projevuje tím, že se pacienta štítím, jsem odměřená, dávám najevo nelibost, pacientům jsou dávány přezdívky, trousím posměšné poznámky. * Nesdílnost a uzavřenost zdravotníků - je poskytováno minimum informací, zdravotník mlčí nebo reaguje obecnými „prázdnými“ větami - „Z toho si nic nedělejte, to má každý druhý“, „Všichni to máme těžké“.
Příčiny nepsychoterapeutického chování
Příčiny nepsychoterapeutického chování je možné hledat v několika zdrojích: Pacient: Mezi pacienty, stejně tak jako mezi lidmi obecně, jsou lidé, kteří nám mohou být nesympatičtí. Můžeme se setkat s problémovými pacienty, nebo s pacienty, kteří se chovají zvláštně, neobvykle. S nesympatickým nebo zvláštním (z našeho pohledu) pacientem se jen těžko naváže kvalitní spolupráce. Když se nám spolupráce s pacientem z podobných důvodů nedaří, není třeba odsuzovat ani pacienta, ani sebe. Ten, kdo připadá odlišný nám, může být pro našeho spolupracovníka bezproblémový pacient.
Zdravotník: Mezi zdravotníky najdeme celou škálu různorodých typů osobností. Neexistuje jeden „optimální“ typ, který by byl pro tuto práci nejvhodnější.. Každý zdravotník by měl však projít cestou určitého sebepoznání a sebevýchovy. Osobnost zdravotníka je na většině zdravotnických pracovišť užívána jako nástroj pomoci a podpory (viz psychoterapeutický přístup). Sebepoznávání a další vzdělávání umožňuje lépe zvládat nároky zdravotnické profese už tím, že si podle typu osobnosti zvolím pracoviště, kde své schopnosti mohu nejlépe uplatnit.
Nevhodně zafixované postoje zdravotníka nebo pracoviště: Na pracovištích, kde dochází jen k malým změnám, kde se personál nemění, kde se zaběhnou určité způsoby práce a v těch se pokračuje i poté, co už ztratily svůj smysl, tam, kde se personál málo vzdělává - všude tam, může dojít k „zafixování“ postojů, které pacientovi nepomáhají, ale naopak škodí.
Chybí motivace pro vykovávanou práci: Absence motivace může mít řadu příčin. U začínajících zdravotníků může dojít ke ztrátě motivace rozčarováním z rozporu mezi teorií a praxí, ze ztráty ideálů. U zkušenějších zdravotníků můžeme příčinu ztráty motivace najít ve změně charakteru pracoviště („už to není, jak bývalo“), nebo tím, že je zdravotník přeložen na pracoviště, které mu nevyhovuje.
Syndrom vyhoření: Burn-out syndrome popisuje psychický stav, vyčerpání. Syndrom vyhoření tvoří řada symptomů v oblasti psychické, fyzické i sociální. Je to stav masivního vyčerpání, který je pociťován jako citová vyprahlost. Vyskytuje se zvláště u profesí, kde se „pracuje s lidmi“ (zdravotníci, psychologové, sociální pracovníci, učitelé, úředníci, duchovní a další profese). Vzniká dlouhodobým zabýváním se situacemi, které jsou emocionálně náročné. Tyto emocionální požadavky jsou nejčastěji způsobeny kombinací velkého očekávání (subjektivní příčiny) a chronickými stresy při práci s lidmi (objektivní příčiny).
Závěr
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že kvalita vztahu mezi pacientem a zdravotníkem má pro průběh a výsledek léčby značný význam. Na kondici pacienta (fyzické i psychické) se odráží úroveň spolupráce mezi zdravotníkem a pacientem. Právě respektováním zásad psychoterapeutického přístupu v praxi může každý zdravotník dosáhnout co nejvyšší úrovně spolupráce s pacientem. Dobrá spolupráce se ukazuje zejména tam, kde pacient:* zdravotníkům důvěřuje, * je brán jako odpovědný partner,* je dobře informován,* přijímá spoluzodpovědnost za svůj zdravotní stav.
