Nervová soustava je tvořena dvěma základními částmi: centrálním nervovým systémem a periferním nervovým systémem. Centrální nervový systém představuje mozek a mícha. Mozek je metabolicky velmi aktivní orgán a má vysoké nároky na dodávku krve, resp. kyslíku a živin. Omezení přítoku krve do mozku rychle způsobuje poškození až nenávratné odumření neuronů zasažené oblasti a vede často k trvalému tělesnému nebo funkčnímu postižení.
Největší část mozku je velký mozek, skládající se ze dvou hemisfér, na kterých rozlišujeme jednotlivé laloky. Předpokládá se, že levá hemisféra odpovídá spíše za rozumové pochody, zatímco pravá hemisféra bývá spojována s tvořivými a intuitivními schopnostmi. Hemisféry propojuje kalózní těleso. Dalšími částmi mozku jsou mezimozek, střední mozek, Varolův most a prodloužená mícha.
Uvnitř mozku jsou mozkové komory, v nichž koluje mozkomíšní mok. Na mozku dále rozlišujeme zevní mozkovou kůru, která je tvořena šedou hmotou mozkovou (jsou to převážně těla neuronů) a bílou hmotou mozkovou, tvořenou obalenými výběžky nervových buněk. Funkce mozku jsou složité a do velké míry dosud neprobádané. Zjednodušeně lze říci, že mozková kůra je odpovědná za vědomí, myšlení, vnímání, paměť a volní pohyb.
Mozeček je důležitý pro udržení rovnováhy, svalového napětí a koordinaci pohybů. Mozkový kmen zajišťuje nezbytné životní funkce, jako je dýchání, srdeční činnost a krevní oběh. Funkce hypotalamu se pojí s termoregulací – je zde uloženo centrum hladu, sytosti a žízně a jsou odtud řízeny důležité hormonální děje. Limbický systém je důležité centrum našich emocí, instinktů a paměti.
Pomocí periferních nervů mozek komunikuje se zbytkem těla. Periferní nervový systém se dělí na somatický a autonomní. Somatický systém je tvořen „sítí“ specializovaných nervových buněk – neuronů, které prostřednictvím elektrických impulzů přenášejí informaci a umožňují tak organismu reagovat na změny a podněty.
Neurony jsou základní strukturní a funkční jednotkou nervového systému. Skládají se z buněčného těla a dvojích výběžků: dendrity přivádějí informaci do těla neuronu, axony ji předávají dál. Místo spojení neuronů se nazývá synapse. Nejde ale o těsné spojení a vlastní přenos informace se děje prostřednictvím chemických látek zvaných neuropřenašeče, které se vyplavují na konci jednoho neuronu a způsobují elektrické změny v sousedícím neuronu.
Mezi neuropřenašeče patří například serotonin, noradrenalin, acetylcholin nebo dopamin. Role těchto látek je v současnosti předmětem vědeckého zájmu, neboť se zjistilo, že poruchy funkce neuropřenašečů jsou spojeny s řadou psychických a nervových poruch.
Také mnoho moderních psychofarmak je založeno právě na ovlivnění nervového přenosu v synapsi. Vedle neuronů obsahuje nervová tkáň buňky podpůrné – neuroglie. Ty mají řadu funkcí: chrání a obalují neurony, izolují jednotlivé synapse a brání tak nekontrolovanému nervovému přenosu, vyživují neurony. Neuronů a glií se v těle nacházejí miliardy.
Autonomní neboli vegetativní nervový systém je druhou částí periferního nervového systému. Řídí činnost vnitřních orgánů, srdce a žláz a funguje nezávisle na naší vůli. Sestává se z oddílu sympatického a parasympatického, které působí většinou protichůdně. Ovlivňují například stažlivost cév, srdeční frekvenci, činnost žláz, rozšiřování zorniček nebo činnost trávicího a dýchacího ústrojí.
NEUROVĚDY Nemocemi mozku se tradičně zabývají obory neurologie a psychiatrie. Výzkum mozku je ale předmětem spolupráce dalších neurovědních oborů, jako je neurobiologie, neuropsychofarmakologie, neuroanatomie, neurofyziologie, neuroradiologie či neuropsychologie.
Připravil: MUDr. Petr Bednář, Ilustrace: inka delevová