Čekárny se opravdu částečně vylidnily, možná i kvůli tomuhle poplatku. Podle mne ale i kvůli jiné věci. A sice kvůli tomu, že první dny pracovní neschopnosti nemocný nedostává od státu ani korunu. V důsledku to totiž vypadá tak, že lidé často přecházejí nemoci, kvůli nimž by měli zůstat doma.
Jenže to si nemohou dovolit. V podstatě i člověk s průměrným platem raději chodí do práce místo toho, aby se pořádně z virózy či nachlazení vyléčil. (V lepším případě si takový člověk bere dovolenou).
Právě tohle lidské uvažování výrazně v posledních letech zvýšilo průměrnou délku pracovní neschopnosti, jejíž čísla jsme včera zveřejnili. Původně jsme jim v redakci nevěřili, ta čísla nám připadala strašně vysoká.
Před několika lety přece nebyla průměrná délka pracovní neschopnosti vůbec blízko dvěma měsícům, jak je tomu nyní. Nyní, kdy lidé kvůli pár dnům pracovní neschopnosti přijdou o tisíce korun.
Statistika, myslí si mnozí a hodí to za hlavu. Bohužel však nejde jen o čísla. Za nimi se skrývá závažnější problém: přecházením nemoci si lidé ničí zdraví. A v důsledku na to doplácí i stát. Tihle „zdraví nemocní“ pak žijí kratší dobu, jsou méně produktivní a také se nakonec na nemocenskou stejně dostanou. Opakovaně a na delší dobu. A stát nakonec zaplatí ještě víc.