rozhovor
Kancelář Ombudsmana pro zdraví funguje více než rok, můžete nyní zhodnotit její činnost?
Jde o nezávislé, apolitické a z hlediska potřeb občanů vedené poradenské centrum, které má sloužit nejen pacientům, ale i zdravotníkům. Zároveň nabízíme unikátní právní příručky pro zdravotnické pracovníky a odborné stáže ve zdravotnickém právu pro studenty Právnické fakulty UK v Praze. Činnost kanceláře se rozjela víc, než jsme očekávali, a počet vyřešených kauz narůstá. V roce 2015 podalo formální žádost či dotaz asi 400 osob. Nově jsme zavedli mechanismus zpětné vazby, takže se dozvídáme, jak naše rady lidem prospěly. Zjistili jsme, že někteří lidé, přestože získají relevantní informace, s nimi dále neumí dobře naložit. Budeme tedy čím dál tím víc tzv. full service organizace. Jsme možná jediná organizace svého typu, která je na jedné straně schopna poskytovat bezplatné právní poradenství (za podpory Nadačního fondu Stránský, který je naším zřizovatelem) a na straně druhé může díky své nezávislosti objektivně posuzovat a navrhovat řešení. Ani ministerský nebo nemocniční ombudsman nemá tak volné pole působnosti neohraničené například zájmy zaměstnavatele.
Jaké jsou nejčastější problémy, s nimiž se na kancelář lidé obracejí?
Více než 47 procent lidí, kteří se na nás obrátili, není spokojeno s léčbou. Jedná se o možné chyby ze strany lékaře, zanedbání péče a neposkytnutí léčby obecně. Všechny problémy mají společného jmenovatele, kterým je špatná komunikace. Dalších 12 procent tvoří lidé, kteří potřebují všeobecné poradenství – často vůbec neznají svoje práva ve zdravotnictví. Stejně velká skupina odráží současný stav systému zdravotnictví – potýká se například s nedostupností zdravotní péče, platbami za nadstandardy, nedostupností dosud užívaných léčiv, problematikou informovaných souhlasů, diskriminací v seniorském věku… Důležité je, že se na nás obracejí nejen jednotlivci, ale i různé nezdravotnické organizace. Navázali jsme také intenzivní spolupráci s Právnickou fakultou UK v Praze a od začátku tohoto akademického roku jako jediná soukromá organizace poskytujeme studentům v rámci volitelných předmětů přesně řízenou stáž odborné praxe.
Nabízíte také právní podporu?
Jako nezávislá organizace nemůžeme doporučovat konkrétní právníky, ale na našich webových stránkách lidé najdou advokáty, s nimiž spolupracujeme, i odkazy na seznamy, kde si mohou najít toho nejvhodnějšího podle vlastní volby. Víme rovněž, co poradit a kam se případně obrátit, nachází-li se člověk ve finanční tísni a potřebuje advokáta pro bono.
Na vaši kancelář se obracejí i zdravotníci. Co je trápí?
Jedna skupina řeší problematické pracovně-právní vztahy uvnitř zdravotnického zařízení, kdy mají například nejasný kontrakt s vedením. Hlavně ses try jsou pod šíleným tlakem. Jde o otázky hrazení přesčasů, kurzů, jejich kvalifikace, nerovnosti v přístupu, konflikty, střety zájmů uvnitř oddělení či nemocnice. Druhá část zdravotníků si není jista svými právy a někdy ani povinnostmi. Pro mě byl pozoruhodný dotaz skupiny lékařů, která se přela o to, zda má od pacienta získat informovaný souhlas lékař, který výkon naordinoval, nebo ten, který jej bude provádět. Přece každý student medicíny by už v prvním ročníku měl vědět, že je to vždy ten, který výkon provádí a nese za něj odpovědnost. Tento dotaz je ukázkou toho, jak je pracovní prostor právně deformovaný.
Nedávno jste vydal seznam největších chorob českého zdravotnictví a za jednu z největších chyb označil neexistenci standardů zdravotní péče. Na stránkách ministerstva zdravotnictví je kapitola tvorby standardů odborné zdravotní péče aktualizována naposledy v roce 2009. Jak si představujete mechanismus, který by ministerstvo k posunu v této oblasti popohnal?
Problémem je, že neexistuje osoba, která by nutnost udělat plošnou změnu vysvětlila jako výhru pro všechny strany. Úzce s tím souvisí i časté střídání ministrů zdravotnictví. Absence standardů je velkou chybou, protože právě jejich vytvoření je nezbytně potřebným krokem ke vzniku základní platformy zdravotnictví. Česká politika se specializuje na stavění vozu před koně, a právě proto nefunguje současná posloupnost „reforem“. Aby mohly být prováděny změny, je třeba jako první stanovit základní parametry. Tady se od počátku prováděly politicky a finančně motivované změny. Pokud neexistuje základní definice poskytované péče, nemůžeme se bavit o pojištění, investicích a odměnách.
Změna, kterou také navrhujete, je posun směrem k jediné zdravotní pojišťovně. Jakými prostředky lze takové změny dosáhnout?
Nikdy nebylo prokázáno, že exis tence více než jedné pojišťovny by systému jakkoli uspořila prostředky. Pojišťovny mají jako právní subjekty velice zvláštní pozici, ale nic nebrání státu a vládě, aby se pojišťovny novelizací zákona přetransformovaly. Stačí, aby politici, kteří o této věci budou rozhodovat, nebyli ti, kteří ve zdravotnictví nemají ani základní vzdělání a chtějí tohoto segmentu využít především jako dojnou krávu pro své pozice ve správních radách pojišťoven. Důležité je říci, že tu vůbec nejde o zánik základního mechanismu, při kterém stát hradí péči o své občany, ale o jeho posílení a rozšíření nabídky. Ostatní „nestátní“ pojišťovny by místo úhrad z veřejného zdravotního pojištění měly nabízet služby, které z povinného pojištění získat nelze a za něž si občané připlatí. Proč má občan České republiky doplácet na to, že jedna zdravotní pojišťovna hospodaří lépe a jiná hůře, když on sám platí do veřejného zdravotního pojištění u každé stejně?
Jak by tedy podle vás takový systém v ideálním případě fungoval?
Jedna pojišťovna, zřejmě VZP, by se starala z pozice státní instituce o systém veřejného zdravotnictví. Ostatní zdravotní pojišťovny by pak mohly nabízet jakékoli ostatní služby za jimi stanovené ceny. Balíček na preventivní péči, lepší ortézu, přístup k uznávaným odborníkům – nabídku mimo standard. Je nezbytné, aby vznikl stratifikovaný sektor plný různých služeb a nabídek, které by byly jasně specifikované. Taková nabídka má mnohem větší smysl, než se na první pohled zdá – vytvoří totiž pracovní pozice pro zdravotníky zajišťující „mimostandardní“ služby, kteří odvádí daně z příjmů do státní pokladny. Pacienti, kteří si za vlastní peníze tyto služby připlatí, zůstávají plátci do povinného systému veřejného zdravotního pojištění, i když z něj téměř nebo vůbec nečerpají. Zůstává tedy více peněz pro méně lidí, což automaticky zvedne kvalitu státní „sítě“, která zůstává otevřená všem.
Zmínil jste korupci ve zdravotnictví, která podle vás dosahuje zhruba 20 procent z celkového objemu peněz. Z jakých dat vycházíte?
Z Analýzy korupčních vztahů v segmentu zdravotnictví, kde Nadační fond proti korupci prezentuje tato čísla. Kdyby se těch zhruba 20 procent podařilo získat zpět, velmi by to ovlivnilo debatu na vládní úrovni o tom, jaký podíl z HDP má vláda do zdravotnictví ročně posílat. Prezident ČLK Milan Kubek „mlátí botou do stolu“, že dáváme méně, než je běžné průměrně v Evropě, což je pravda, ale ne o moc. Když omezíte korupci a zjistíte, že najednou disponujete 20 nebo 25 procenty navíc, které efektivně rozdělíte, teprve potom se ukáže, zda je třeba zvýšit odvod do zdravotnictví nebo ne.
Dlouhodobě kritizujete vedení České lékařské komory, letos byl volební sjezd, kde proti současnému prezidentovi Kub kovi nešel do volebního boje ani jeden protikandidát. Vy tyto ambice nemáte?
Ne, pokud lze něčím měřit míru demokratičnosti uvnitř kterékoli organizace, pak je to právě stav, kdy neexistuje protikandidát. Znamená to totiž zabetonovanou organizaci vedenou určitým kádrem lidí.
Vedete soukromé zdravotnické zařízení, mohl byste zhodnotit, co vás ve vaší činnosti nejvíc brzdí?
Naprosto absurdní stav, kdy zdravotní pojišťovny rozhodují o tom, kterému zdravotnickému zařízení dají smlouvu a kterému nikoli. Pokud chcete vybudovat efektivní zdravotnictví, tak kromě stanovení standardů je druhou částí rovnice nastolení skutečné konkurence. Není lepší cesty ke konkurenci, než že o tom, se kterou zdravotní pojišťovnou podepíšou smlouvu, budou rozhodovat sami pacienti a poskytovatelé zdravotních služeb, nikoli naopak. Poté vzniknou jedna nebo dvě dominantní pojišťovny. Ty pak mohou stanovit své podmínky tak, aby na ně dosáhli skutečně jen ti nejlepší.