BAGDÁD/LONDÝN - Přesné údaje o tom, kolik civilních obyvatel bylo při válce v Iráku zraněno, nejsou a možná ani nikdy nebudou k dispozici. Co je naopak jisté, je to, že většina zraněných potřebuje lékařskou péči - ale odkud, když se terčem rabujících davů stále častěji stávají i místní nemocnice? Jak píše britský časopis New Scientist, možnosti řešení jsou přitom jen dvě: buď rabující odradí přísná bezpečnostní opatření se všemi důsledky, včetně drakonických trestů, anebo bude drancování pokračovat, dokud bude co ukrást.
Koncem minulého týdne byla vyrabována jedna z největších nemocnic v Bagdádu Al-Kindí, v níž se léčilo mnoho civilistů zraněných ve válce. Lupiči se zbraní v ruce ukradli dvě sanitky a zásoby léků. O několik dní později přibyla porodnice v Basře, ale tam se zaměstnancům podařilo rabující zastavit ve chvíli, kdy začali rozebírat klimatizační systém a generátor elektrického proudu. Před nemocnicí od té doby hlídkuje britský tank.
Zástupce Světové zdravotnické organizace (WHO) v Iráku Ghulam Popal navíc varuje, že všeobecné bezpečnostní a zákonné vakuum v zemi, které po pádu režimu Saddáma Husajna vypuklo, by mohlo přimět čím dál víc zaměstnanců nemocnic, aby přestali chodit do práce a raději bránili vlastní domovy.
Odborníci se ale shodují, že jakkoli je rabování nepříjemné, je normální reakcí na zhroucení autoritářské vlády. „V podobné situaci je rabování stejně nevyhnutelné, jako to, že slunce každé ráno znovu vyjde,“ říká James Glass, politický psycholog z americké marylandské univerzity. Ale i tak je podle jeho slov varující, že se staly terčem rabování i nemocnice. „Pokud je tomu tak, pak je situace společnosti mnohem horší, než jsme byli ochotni věřit.“
Rona Braceyho, klinického psychologa z britského Chichesteru, především znepokojují incidenty, jako je krádež sanitek, protože to může vyústit v jev, který psychologové označují jako „rozptýlení odpovědnosti“. „Taková krádež je pak kolektivní věc a na ní se nabalí další špatné věci, protože za ně nikdo nenese odpovědnost - kontrolu přejímá chování davu,“ vysvětluje. Stejný princip podle jeho slov funguje u davového lynčování.
Jak Glass, tak Bracey se shodují, že válka poskytuje nejpravděpodobnější rámec pro podobný druh anarchie, protože jsou dočasně zrušena všechna normální pravidla. „Bez strachu z důsledků si lidi prostě dělají, co chtějí,“ říká Bracey. „Částečně se to rodí ze zoufalství, protože lidé netuší, co jim přinese budoucnost, ale částečně jde o obyčejnou kriminalitu.“
Problém může ještě zhoršovat skutečnost, že se Irák právě vynořil z 24 let trvající diktatury. Po válce proti hnutí Taliban v Afghánistánu se občanských povinností mohli chopit místní vůdci, říká Bracey. Ale v Iráku strana Baas Saddáma Husajna nemilosrdně potlačovala jakoukoli opozici. „Neexistuje důvěryhodná alternativa vlády. A pokud se objeví nějací opoziční představitelé, budou se do země vracet po dlouhém exilu,“ dodává.
ČTK
ČTK/New Scientist