OTÁZKA: Narodil jste se v haličském Lvově, ale jako půlroční dítě vás odvezli na úplně jiný konec rakousko-uherské monarchie. Proč?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
V létě 1914 začala první světová válka a otec narukoval do rakouské armády. Ke Lvovu se rychle přibližovaly ruské jednotky, a tak bylo civilní obyvatelstvo evakuováno do týlu. Evakuační vlaky jely do hloubi Rakouska, jeden do Brna, jiný do Vídně. Ten náš jel naštěstí do Grazu, tedy Štýrského Hradce. Naštěstí proto, že o deset let později jsem tam v židovské obecné škole poznal svoji budoucí manželku. To jí bylo osm a mně deset let.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Vaší mateřštinou je němčina, nebo jidiš?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Chodil jsem sice do židovské obecné školy, ale vyučovacím jazykem tam byla němčina. Rodiče i doma většinou mluvili německy, mojí mateřskou řečí je němčina. Nicméně babička a dědeček hovořili pouze jidiš a jako malý kluk jsem jí prý i já mluvil plynule, ale léta jsem pak tento jazyk nepoužíval a pozapomněl jej. Mnohem později mi ovšem ty úlomky jidiš zbylé v paměti zachránily život.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Medicínu jste studoval kvůli rodinné tradici?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
To rozhodně ne, můj tatínek byl profesí účetní. Moji rodiče o mně předpokládali, že budu inženýrem. Už jako malý jsem často kreslil a navíc blízko nás byla reálka, tam jsem chodil sedm let, až do maturity. Maturoval jsem v roce 1932, v osmnácti letech. V tom věku už jsem dokázal sám za sebe nejen mluvit, ale i myslet. Měl jsem – a dodnes mám – dobrý pocit, když dělám nějakou činnost, kterou pomáhám lidem. To byl i důvod, proč jsem si vybral medicínu, což rodiče pochopili a přijali. Neměl jsem ale na střední škole latinu, ta se na reálkách nevyučovala, proto jsem před nástupem do prvního ročníku medicíny musel absolvovat roční propedeutiku a složit zkoušku z latiny. Vzpomínám si, že jsem dostal otázku z Cicera.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Studium medicíny jste si tedy vydobyl. Byl jste vzorný posluchač lékařství?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Docela to ušlo, mě studium bavilo. Ale abych se nedělal lepší, než jsem, musím říct, že jsem nestudoval pořád. Já totiž moc rád lyžoval, hrál fotbal a chodil po horách. No, na začátku jsem byl docela vzorný student, ale pak ty zájmy narůstaly a školu jsem kvůli sportu i trochu zanedbával. Nicméně jsem lékařskou fakultu ve Štýrském Hradci absolvoval docela úspěšně.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: V Rakousku tehdy nabývala na síle nacistická ideologie. Promítala se hodně už i do života na univerzitě?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Pravda je, že poměry na univerzitě se ve 30. letech postupně vyostřovaly a nakonec jsem měl štěstí, že se mi tam na začátku března 1938 ještě podařilo odpromovat. Naše promoce proběhla 14 dní před příchodem německé armády do Rakouska, čili před anšlusem. Už o několik let dříve ale většinu posluchačů univerzity ve Štýrském Hradci tvořili nacisticky zaměření Rakušané a naši učitelé měli strach mě jako žida nechat promovat s ostatními v aule. A tak se rozhodli předat mi diplom sólo, v jakési kanceláři. Měl jsem v ročníku kamaráda, byl to vysoký modrooký blonďák, vzhledem vzorový árijec. Ten trval na tom, že když v kamrlíku promuje Gustav Singer, převezme tam lékařský diplom i on. Stalo se. Nemohl tehdy tušit, že o padesát let později se mnou pojede na „zlatou promoci“, kterou rakouská vláda uspořádá pro kdysi z rasových důvodů potupně odpromované absolventy… Lékařský diplom mi tedy ještě předali, ale v Rakousku po anšlusu by mi jako neárijci před nacisty stejně příliš nepomohl.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Na čas jste tehdy našli útočiště v Československu. Proč vaše rodina jela právě sem?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Můj otec si po první válce nevyřídil rakouské občanství a domovskou příslušnost měl na Slovensku. Já po něm tudíž získal československé občanství. Během studia na fakultě jsem se začal učit česky, hned po anšlusu jsem se oženil a pak jsme se, celá rodina, dostali do Prahy. Tady jsem pracoval v biochemické laboratoři u docenta Herrmanna v Mezibranské ulici. Přijal mě, protože jsem měl ze Štýrského Hradce doporučení od profesora Otto Löwyho, nositele Nobelovy ceny, do jehož laboratoře jsem jako student chodil po přednáškách pracovat. Nacisté ale v březnu 1939 přišli už i do Prahy. Moji rodiče dobře věděli, že manželka i já jsme členy levicových studentských organizací, i proto trvali na tom, abychom se oba co nejdříve dostali z Československa. Ilegálně jsme přešli do Slezska, rodiče zůstali zde a dodnes lituji, že jsem je nevzal s sebou. Válku oni ani prarodiče nepřežili.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Kde vás pak zastihl začátek války?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Ve sběrném táboře v polských Katovicích, čekali jsme tam na vyřízení britského víza. V Katovicích jsme bohužel byli jen pár kilometrů od německých hranic a potřebovali jsme se dostat do Gdaňsku, kde na nás mělo čekat britské vízum. Ženy a děti mohly nasednout na jeden z posledních vlaků, muži šli pěšky. My šli ten den spolu jen dva, protože velká skupina se rozdělila podle tempa chůze. V těch dnech ještě Polsko bojovalo o svou existenci a nad námi přelétávala německá letadla. Zadržela nás polská vojenská stráž v čele s poddůstojníkem. Připadali jsme mu velmi podezřelí: seděli jsme na kraji silnice, s aktovkou, neměli jsme ani batoh – prostě němečtí špioni. Prohlédli nás a u mě našli mapu Polska. Ten nález je utvrdil v jejich podezření a velitel vojákům zavelel, aby na dva metry odstoupili a namířili na nás puškami. Pomyslel jsem si, jak pitomá situace to je. Nikdo z naší rodiny ani neví, kde jsem, a takhle tu skončím. Ten druhý, který šel se mnou, padl na kolena, vytáhl fotografii svých dětí a prosil o život. Možná tím stráž trochu obměkčil, nevím, ale znovu nás prohlédli a pak nás pustili a odpochodovali pryč. Bylo to, jako bychom se podruhé narodili. Celá skupina se měla sejít v Kielcích, ale Kielce už byly bombardované, s manželkou jsem se tam nesešel. Postupovali jsme proto nezávisle na sobě stále na východ. Doufal jsem, že snad manželku po válce najdu přes Červený kříž. Němci postupovali rychle, doslova jsme před nimi asi čtrnáct dní utíkali. Až na východě Polska, v Kovelu, jsme se s manželkou konečně šťastně shledali.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Hrůzu ze špionů měli jenom Poláci?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Ne, jak se brzy ukázalo. Po šťastném shledání na východě Polska jsme s mou ženou pokračovali vlakem na ruskou hranici, jeli jsme v dobytčím vagonu. Najednou v noci slyšíme křik. Vlak se zastavil. Venku běhali polští vojáci a důstojníci a volali plni hrůzy „bolševiki, bolševiki“. Nevěděli, zda je pro ně horší německá armáda, nebo bolševici. Vystoupili jsme a za dva dny tam přišla sovětská armáda. Ocitli jsme se v sovětském záboru. Sověti viděli špiona skoro v každém, kdo přišel ze Západu. Hned za hranicí naši skupinu zadržel příslušník NKVD, tedy neblaze proslulého Narodného komissariatu vnutrennich děl. O zadržení ten příslušník musel sepsat zprávu pro své nadřízené, ale nemohl nás vyslýchat, rusky jsme neuměli. Napadla ho spásná myšlenka, totiž jestli neumíme jidiš. On a já jsme uměli, takže jsem ostatním tlumočil. Nakonec nás pustil dál a s eskortou nás odvezli do ukrajinského města Kamenec Podolski. Tam jsem asi dva roky pracoval jako lékař. Ten člen NKVD totiž požádal ředitele místní nemocnice, aby se mě jako člověka sympatizujícího se Sovětským svazem snažil umístit. Pro ředitele to bylo jako rozkaz, jinak by to asi neudělal. Vždyť jsem neuměl ukrajinsky ani rusky, azbuku jsem se naučil ze starých novin.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Takže vaše lékařská kariéra začala na západní Ukrajině?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Ano, napřed mě přidělili do biochemické laboratoře. Toužil jsem dostat se k pacientům, chtěl jsem dělat kliniku. Za půl roku se uvolnilo místo na očním oddělení a já přešel tam. Pak ale v červnu 1941 Němci napadli SSSR. V té době už bylo známo, že Židy ze strany Němců čeká v lepším případě koncentrační tábor. Už jsme tehdy nebyli jen dva, měli jsme roční dítě, holčičku. Němci bombardovali město. Opět jsme museli pryč a dál na východ. První část cesty jsme absolvovali pěšky, střídali jsme se v nesení dítěte. Když jsme se konečně dostali uprostřed léta 1941 do vlaku, čekala nás strastiplná čtrnáctidenní cesta až na severní Kavkaz. Vlak zůstával ve stanicích dlouho stát, strojvedoucí musel dávat přednost dopravě směrem na frontu. Manželka holčičku kojila, ale měla málo mléka a dítě bylo vyčerpané, zesláblé. Dojeli jsme do Georgijevsku. Našli jsme tam ubytování u jedné Rusky, sama měla tři děti, ale hned nás přijala a uvolnila pro nás jeden kout v bytě.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Co se stalo s vaší malou holčičkou?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Naší Ruth tehdy bylo třináct měsíců. Onemocněla, ale nemocnice v Georgijevsku byly přeplněné rodinami uprchlíků, nikde nám ji nepřijali a dítě nám po několika dnech zemřelo. Místní stolař stloukl rakvičku a my v ní se ženou odnesli naši mrtvou holčičku na hřbitov. Abychom jednou našli její hrob, do kousku plechu jsem vyklepal „Ruth“ a připevnil ho na nejbližší strom. Nikdy jsme se tam už ale nedostali. Po smrti Ruth jsme se přesunuli do Ufy, to je až u Uralu. V Ufě jsem našel místo na klinice, byli tam výborní profesoři. Pokračoval jsem tam v oftalmologické praxi.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Po všech anabázích jste byli alespoň daleko v týlu a vy jste se dokonce mohl věnovat specializaci. Co způsobilo další zásadní obrat ve vašem životě?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Jednoho dne jsme v rozhlase slyšeli český hlas, který vyzýval všechny československé utečence, aby se hlásili v Buzuluku, městě na hranici kazašské stepi a úpatí Uralu. Vznikala tam tehdy československá vojenská jednotka. Chtěl jsem jít jednotce na pomoc a moje žena také. Ihned jsme se hlásili, přijel jsem tam v únoru 1942, měl jsem kmenové číslo 403. Šlo o první československý samostatný polní prapor, u jehož vzniku stál pozdější československý prezident Ludvík Svoboda.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Musel jste i coby lékař prodělat výcvik jako ostatní vojáci?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Ano, musel. Je pravda, že před válkou jsem byl nevoják, neodvedli mě kvůli následkům úrazu. Takže teď jsem absolvoval kompletní výcvik. Roční vojenský výcvik prodělala i manželka, která za mnou k jednotce přijela a přijali ji. Ženy zpočátku dělaly na frontě i nosiče raněných, protože vojáků bylo málo, až později přibyli z pracovních táborů, kde byli do té doby Čechoslováci drženi. Možná není bez zajímavosti, že v prvním československém praporu v Buzuluku bylo asi třicet procent Židů. Z československých lékařů, kterých přišlo roku 1942 kolem deseti, byli Židé téměř všichni. Zdravotní službu jednotky fakticky vedl MUDr. František Engel, při výcviku a potom i na bojištích. Do Buzuluku přijel už jako poručík a byla to vynikající osobnost. Spolu s ním tam působila i jeho manželka Gertruda, také lékařka. Bojový výcvik se prováděl podle předpisů Rudé armády. Než v říjnu 1942 došla zásilka automatických pušek a kulometů, cvičily jednotlivé roty pouze se starými vintovkami s dlouhými bodáky. Na konci ledna 1943 byl téměř tisícihlavý útvar odvelen na frontu. S manželkou jsme pak prošli celou frontu, já jako vojenský lékař a ona jako ošetřovatelka.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Jak vzpomínáte na slavnou bitvu u Sokolova?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
To byla první velká bitva, jíž se účastnila československá jednotka. Na frontu odjel náš prapor 30. ledna 1943 se třemi lékaři. Byl to Franta Engel jako šéflékař, Armin Scheer a já. Německá armáda v té době po porážce u Stalingradu ustupovala až do Sokolova. Tam náš prapor sváděl těžké boje 7. a 8. března. Potom jsme dostali rozkaz k ústupu, protože nám i sousedním sovětským jednotkám hrozilo obklíčení německými tankovými jednotkami. V nepřetržitém pochodu, který trval den a noc, jsme jen tak tak unikli. Podařilo se nám to díky tomu, že německé tanky nemohly vjet na jediný a velmi úzký most přes řeku Severní Donec, na který my se snažili dostat. Blížící se německé tanky už jsme viděli v dálce. Naši vojáci přidali, mnozí však už neměli dost sil jít rychleji. V této situaci Franta Engel nechal na svoji sanitku nasedat vojáky, kteří zůstali úplně vzadu, až měl sanitku k prasknutí plnou. Zachránil je. Statečný velitel byl i Svoboda, ten tehdy čekal ve svém otevřeném velitelském jeepu ještě před mostem, než před jeho očima prošel poslední voják.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Naši vojáci se pak vyznamenali také v bitvách u Kyjeva, Dukelského průsmyku či Liptovského Mikuláše. V jaké funkci jste na frontě působil?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Nejdříve jako lékař u polního praporu, později lékař na ošetřovně na úrovni brigády.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Přinášeli vám k ošetření jen zraněné z vaší strany?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
My sbírali svoje zraněné a němečtí zdravotníci právě tak, nikdo se nestaral o vojáky protivníka. Vzpomínám si také na to, jak na frontě Němci útočili i na stany s červeným křížem na střeše. To bylo porušení Ženevské konvence. Tvrdili, že Sověti tam schovávali munici. Já osobně nic takového neviděl, nevím…
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Byl nějaký rozdíl mezi vámi a sovětskými lékaři?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
V chování a přístupu ke zraněným ani ne, byli výborní a velmi obětaví. Ruští lékaři sice možná nebyli na tak vysoké odborné úrovni jako českoslovenští, ovšem měli větší zkušenosti z bojů a byli zvyklejší operovat v polních podmínkách. Ale i tak bylo patrné, že československá medicína byla odborně na vyšší úrovni. To platilo rovněž po válce, i když jednotlivé profesory měli také skvělé, v mém oboru třeba akademika Vladimira Petroviče Filatova. Ostatně oftalmologie je chirurgický obor, oftalmolog umí operovat. Ale u praporu na frontě nemůžete víc než stavět krvácení a bojovat proti šoku. To spočívalo v tom, že proti bolestem jsem dával morfiové injekce a pak jsme se snažili dostat pacienta nejbližší sanitkou do ruské odsunové nemocnice.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Neobávali jste se u zraněných sepse?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Samozřejmě, že obávali, ale co se týče prevence, je třeba si uvědomit, že já na frontě nepůsobil v takových podmínkách jako na klinice. Měli jsme jen obvaziště. I amputace se prováděly až v ruské nemocnici. Teprve později, když už jsme byli brigádou, jsme měli o něco lepší vybavení. Antibiotika ovšem ještě nebyla ani v nemocnici, na sepsi zemřela řada zraněných. Co se týče počtu padlých a zraněných československých vojáků, nelze opomenout bitvu na Dukle.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Vy jste byl během bojů přímo v Dukelském průsmyku?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Ano, a byl to příšerný masakr. Nemělo k tomu vůbec dojít, Sověti už měli ve druhé polovině roku 1944 nad Němci značnou vojenskou převahu a měli v plánu postup jedné své armády přes polské roviny, druhá velká armáda měla jít přes Maďarsko. Jejich úkolem bylo společně obklíčit Slovensko. Kdyby skutečně postupovaly podle plánů, armády by se sešly v Ostravě. Ale v srpnu 1944 vypuklo Slovenské národní povstání a maršál Koněv byl za bojů v Polsku požádán o pomoc. Jít do bojů na Dukle bylo politické rozhodnutí Stalina a Žukova. Dostali jsme se tam do situace, kdy my byli dole a Němci na nás stříleli seshora, obklíčili nás. Zahynul tam i jeden z nás lékařů.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Kde pro vás válka skončila a v jaké hodnosti jste odešel do civilu?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Konec války jsem prožil v blízkosti Vsetína. Po válce jsem byl propuštěn do civilu jako podplukovník, plukovníkem jsem byl jmenován v roce 1952. Přiznám se, že jsem se po válce velmi snažil vrátit se co nejdříve z armády a chtěl jsem se stát očním specialistou. Kde se vám přání pracovat v civilu a na oftalmologickém pracovišti splnilo? Přijali mě na II. oční kliniku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Přednostou tam tehdy byl Jaromír Kurz, vynikající profesor a akademik. Pro práci tady jsem se musel nostrifikovat, takže mám dva lékařské diplomy, rakouský a československý. U profesora Kurze jsem pak složil první atestaci, ale už na začátku 50. let mě povolali zpět do armády a odveleli do vojenské nemocnice v Plzni, z čehož jsem byl upřímně nešťastný. Chtěl jsem zůstat u profesora Kurze, prý jsem měl před sebou velmi slibnou odbornou kariéru.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Vaše manželka se z fronty vrátila spolu s vámi. Měli jste po válce další rodinu?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Ano, první syn se nám narodil v prosinci 1946, druhý v roce 1949. Ostatně právě druhý syn je také lékař, psychiatr, a v jeho stopách pokračuje jedna z jeho dcer… Vraťme se ještě na začátek 50. let.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Podařilo se vaše přeložení zpět do Prahy?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Ano, po roce působení v Plzni. I kvůli ženě a dětem jsem byl moc rád, když se mi v roce 1952 podařilo dostat do Ústřední vojenské nemocnice. Propracoval jsem se tam postupně na pozici zástupce náčelníka očního oddělení, složil druhou atestaci a sepsal kandidátskou disertaci. V rámci oftalmologie jsem se zaměřoval například na léčbu katarakty a na glaukom. Oddělení vedl plukovník docent Václav Jenší, vynikající lékař, který rozšířil oftalmologickou operativu v ÚVN o veškeré tehdy prováděné intraa extraokulární operace. K nitroočním operacím ale bohužel nikoho nepustil, s odůvodněním, že ostatní lékaři v tom nejsou školeni, takže k této zajímavé práci jsem se dostal až mnohem později. Předtím jsem se tedy po léta soustředil na konzervativní léčbu. Na konci 60. let jste měl sepsanou i habilitační práci.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Proč jste nakonec nebyl habilitován?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Práci jsem obhájil, oponenti byli spokojeni. Ale mé jmenování docentem bylo stále odkládáno, asi kvůli mým sympatiím k Pražskému jaru. Protahovali to se mnou tak dlouho, až mi bylo řečeno, že řízení mi ukončují kvůli věku. Svou glosou k tomu mě tehdy pobavil jeden kamarád. Řekl mi, že by mi ta docentura beztak byla dobrá už jen jako ozdoba na parte.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Kdy jste odešel do penze?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Nijak brzy, ačkoli jsem mohl jako „fronťák“ odejít do důchodu dokonce o tři roky dříve než ostatní příslušníci armády. Odešel jsem z ÚVN v roce 1976, přesluhoval jsem. Bylo mi tehdy šedesát dva let. V civilu jsem okamžitě nastoupil jako obvodní oční lékař v Radotíně a tam pracoval ještě pět let. Pak jsem šel do důchodu doopravdy.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Máte nějaký vlastní recept na to, aby se člověk dočkal vysokého věku v dobré psychické i fyzické kondici, jako se to dosud daří vám?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Jsem věřící člověk, víra je pro mě celý život důležitou oporou. Co se týče „pozemských“ faktorů, určitě velkou roli v dosažení dlouhověkosti hraje genetika. Podle mě má ale podstatný význam i sportování, tedy pohyb, a také stravování. Jako velmi mladý jsem byl tři roky vegetarián a nikdy jsem se pak už necítil tak dobře jako tehdy.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Necítil jste se tehdy tak dobře hlavně proto, že vám bylo sedmnáct?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
No ano. Ale třeba nějakou roli hrálo i to vegetariánství. A kouřil jsem jen do roku 1950. Přestal jsem s tím, protože jsem dostal duodenální vředy a po cigaretě měl bolesti. Když jsem pak poučoval vnučky o škodlivosti kouření, ta, co je teď lékařka, mi řekla: „Dědo, tys to měl jednodušší. Ty jsi musel přestat!“ Ale co je asi opravdu důležité, je mít rád. Já mám rád lidi, v důsledku toho mám dost přátel. A pomáhají mi mé čtyři vášně: rodina, fotografování, zpívání a malování. V prosinci mi na Hagiboru ke stým narozeninám uspořádali výstavu mých obrazů, maluji oleje.
13.2.2014 08:03:56
OTÁZKA: Vracíte se k nějaké myšlence, když se vám přece jen vůbec nic nechce?
ODPOVĚĎ:
Plk. MUDr. Gustav Singer, CSc.
Ano. Nikdy nezačínej přestávat a nikdy nepřestávej začínat.
13.2.2014 08:03:56