Soudě podle frekvence průsaků do médií, máme opět co dělat s intenzivnější fází boje o posílení vlivu ministra financí na české zdravotnictví. Když se dva perou, stojí za to se podívat, co si o českém zdravotnictví myslí třetí strana. Zvlášť když takové třetí straně absolutně nezáleží na tom, zda „pravdu o českém zdravotnictví“ drží Andrej Babiš, nebo Svatopluk Němeček.
Řeč je o mezinárodních institucích, Evropskou komisí počínaje a Světovou bankou konče, které už deset patnáct let upozorňují na to, co v českém zdravotnictví drhne. Problém není a nebyl ve výdajích na zdravotní péči jako takovou, který je v poměru k HDP nižší než v bohatých zemích a zhruba srovnatelný se středoevropskými zeměmi.
Zdravotnické indikátory jsou velmi slušné, za peníze se v Česku dá pořídit hodně muziky. To ovšem neznamená, že by nebylo možné zlepšit mikroekonomickou efektivnost. Každý si povšimne vysoké frekvence konzultací u lékaře, což pochopitelně souvisí se zrušením poplatků a neexistencí striktní administrativní regulace v podobě přístupu ke specialistům na základě žádanky praktického lékaře. Zlatou střední cestu v podobě ekonomického gatekeepingu (bez žádanky za poplatek) jsme si v populistickém tažení za zrušení neoblíbených poplatků zapomněli vyšlapat.
Za registrované pojištěnce můžete klidně platit fixní částkou měsíčně, ale čeští pacienti očekávají, že neodejdou bez předpisu a laboratorních vyšetření, případně doporučení k odbornému lékaři. Vzhledem k tomu, jak je systém volně nastaven, musejí ho nutně provázet četné duplicity, spotřeba léků je vysoká, stejně jako podíl na celkových zdravotních výdajích.
Na duplicity a nadměrnou preskripci léků samozřejmě existuje řešení v podobě elektronizace, ale epředpisy jsou a ještě několik let budou dobrovolné a pokus o elektronické sdílení zdravotnických záznamů skončil s IZIP.
Neprůstřelné nemocnice
Další věcí jsou nemocnice, typicky největší zaměstnavatelé v místech, kde působí. Čímž je také řečeno, že restrukturalizace naráží na politickou bariéru – pokusy byly dva a oba skončily neúspěšně. Výsledkem je, že máte relativně hodně lůžek a vysoce nadprůměrný počet nemocničních hospitalizací, ale hlavně potíž s fixními náklady. Ty nesnížíte, když se pojišťovnám podaří dohodnout s nemocnicemi tu a tam snížení počtu lůžek na odděleních s notoricky nízkým využitím.
Ke snížení fixních nákladů potřebujete hlubokou restrukturalizaci. Jinak řečeno předělat řadu nemocnic na zařízení, která budou pečovat o stárnoucí populaci, ale bez ambice dělat medicínu. Ta by se měla soustředit do menšího počtu nemocnic s větší spádovou oblastí, lépe technologicky a personálně vybavených. Pak je budete také moci lépe zaplatit. Na tom se shodnou všichni experti, domácí i zahraniční.
Nejde jenom o to, kde se co dělá, ale i jak se za poskytnutou péči platí. Tady jsme v doslova zoufalé situaci. Úhradový mechanismus pro nemocnice založený na platbách za skupiny diagnóz byl ještě za ministra Martina Holcáta hozen do koše a nahrazen provizorním systémem s veřejně nedostupnou metodikou. Něco objektivnějšího a spravedlivějšího budeme mít nejdřív za pět let.
Zveřejňování smluv mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními je v pořádku, ale samo o sobě cenovou transparenci nepřinese. Zavedení centrálních nákupů zdravotnického materiálu, léků, ba i technologií je pro centrálně řízený systém fakultních nemocnic alespoň u části sortimentu dobré řešení – za předpokladu, že nevznikne nepružný, pomalý a těžkopádný systém.
Komise to zařídí
Na rovinu: v regulaci poptávky ekonomickými nástroji sociální demokraté nechtějí dělat vůbec nic, protože by to bylo jedno dlouhé sypání popele na hlavu. Ehealth jako řešení bylo v českém provedení spíše součástí problému. Každopádně je hudbou vzdálené budoucnosti, mimo jiné proto, že „elektronická auditní stopa“ je něco, co poskytovatelé nemají rádi.
Hlubších strukturálních změn se bojí úplně všichni politici, protože si navzájem nevěří. Ministerstvo financí by velmi rádo získalo vhled do finančních toků, tamtamy hovoří až o dohledu nad cenami. Z hlediska stability veřejných financí má ministerstvo financí zcela evidentní právo, ba i povinnost trvat na tom, aby zdravotně pojistné plány pojišťoven byly vyrovnané a aby se zdravotnictví naučilo dýchat se zbytkem ekonomiky.
Ale než válčit s kolegy je lepší držet se tradiční předlohy – zřídit expertní komisi, pokud možno s mezinárodním prvkem. Ona něco vyprodukuje a pak již budou muset jednotlivé strany s barvou ven. Tomu se Bohuslav Sobotka nemůže bránit. Před jedenácti lety udělal jako ministr financí to samé.