Právo EU je v rozsahu regulace reklamy na humánní léčivé přípravky již dávno plně harmonizováno. Členské státy proto nesmějí přijímat právní normy v ničem liberálnější, ani v ničem přísnější než výslovně připouští právě směrnice (2001/83/ES).
První téma k diskusi proto musí být poněkud jiné než obvykle: Můžeme si tyto návrhy vůbec dovolit zavést do právního řádu ČR? Není právní úprava náhodou neslučitelná s právem EU? Právě tato otázka je bohužel vrahem této novely. Mnohé protikorupční nástroje zkrátka přijmout nesmíme, a to i kdybychom s nimi souhlasili.
Komplexní kritika k tomuto návrhu zazní tento týden na konferenci o regulaci reklamy, kterou pořádá Ústav práva a právní vědy. Soustřeďme se proto na dva vybrané aspekty.
ČESKÁ DOKTRÍNA
Jedním z velkých problémů je zcela mylná doktrína ve vztahu k tomu, co to reklama vlastně je. V roce 2009 upozornil generální advokát Soudního dvora EU zástupce české vlády, že s vnímáním toho, co je reklama, jsme poněkud „mimo mísu“. Návrh novely však z této doktríny opět vychází.
Reklama na léčiva se podle práva EU odlišuje od nereklamních informací svým účelem - tedy jediným a zcela subjektivním kritériem, které leží pouze v hlavě toho, kdo reklamu provádí. Účel a cíl jednání nemůže nikdo vůči nikomu předjímat.
Proto je nepřijatelný návrh novely, že reklamou jsou: „f) marketingové aktivity týkající se humánních léčivých přípravků; za takové aktivity se považují i průzkum trhu nebo neintervenční poregistrační studie, vyjma takových, které neslouží pouze k podpoře předepisování a představují vědecký přínos.“
Reklamou nemůže být něco proto, že je to průzkum, a z reklamy také nemůže být vyloučeno něco proto, že to má vědecký přínos. Bod f) zkrátka patří celý pryč.
CO JE POHOŠTĚNÍ
Ještě větším problémem návrhu však je kongresová turistika. Právo EU obsahuje generální režim regulace veškerých darů, pobídek, hmotného či věcného prospěchu poskytovaného odborníkům takzvanou zanedbatelnou hodnotou (u nás asi 1500 Kč/osoba/rok). Z tohoto generálního omezení činí pouze tři výjimky.
První je poskytování vzorků léčiv zdarma. Druhou jsou obvyklá cenová rozpětí a obchodní slevy při prodeji léčiv. Tou třetí výjimkou je poskytování „pohostinnosti“.
Bohužel dosud nikdo nevyložil, co to pohostinnost vlastně je, co do ní patří a co již ne. A tak si každý pohostinnost vykládá, jak chce. Nejinak i návrh novely (§ 5 odst. 6, 7). To ale neznamená, že možné je úplně všechno.
Výjimka pohostinnosti byla učiněna v souvislosti s pořádáním akcí. Právo EU explicitně uvádí, že pohostinnost je účastníkům „poskytována při akcích“. Pohostinnost, ať již zahrnuje cokoli, je tedy především veřejná, nabízená, dostupná a poskytovaná všem účastníkům dané akce.
Pohostinnost je principiálně neslučitelná s farmaceutickým sponzorováním selektivně vybraných jednotlivců - s úsporou jejich osobních nákladů vůči jiným účastníkům.
Pokud farmaceutická společnost proplatí lékaři náklady na cestovné, účastnický poplatek, ubytování i stravu na vědeckém kongresu, dala mu sponzorský dar. Ten ale nemá s pohostinností nabízenou pořadatelem při této akci vůbec nic společného.
Na takový sponzorský dar se nevztahuje žádná výjimka práva EU. Má být omezen zanedbatelnou hodnotou, tedy de facto neposkytnutelný!
„Pryč s korupcí a celou kongresovou turistikou ve zdravotnictví,“ požaduje již více než deset let právo EU. Návrh novely však v duchu předchozích korupčních standardů v ČR stále volá: „Sem s trochou korupce a kongresové turistiky!“
Pokus vyřešit problém sponzorování rozlišováním aktivní a pasivní účasti odborníků na kongresech je nesprávný, protože tato skutečnost s cílem a účelem poskytnutí sponzorského daru ze strany farmaceutického subjektu vůbec nesouvisí.
Jan Vavrečka, Katedra podnikového a evropského práva Fakulty mezinárodních vztahů VŠE