Provázanost pomáhajících profesí
Děkuji za reakci ve Fóru (Sestra 1/11, str. 7) na článek zveřejněný v sociální poradně (Mami, chci jít zemřít domů!). Smyslem této poradny je nastínit v odborném časopise pro nelékaře i možnosti a využití sociálních služeb a tím poukázat na provázanost pomáhajících profesí. Samozřejmě že i prostor takové poradny má své omezení v rozsahu a možnostech takovéhoto typu poradenství, které má svá obecná pravidla a vymezení. Proto se snažím v kontaktech uvádět i vhodné internetové odkazy, což byl v tomto případě například server www.umirani.cz, kde je agenturám DP také věnován prostor. Ale máte pravdu, že i já si z praxe uvědomuji, že klienti/pacienti, resp. jejich rodinní příslušníci, často neznají své možnosti v domácím prostředí. Někdy mají kusé informace o pečovatelské službě a nevědí, že k nim domů může přicházet i sestra. Proto vám tímto děkuji za zajímavý podnět do některého z dalších vydání Sestry, který by mohl být tomuto okruhu dotazů věnován. S pozdravem a přáním mnoha úspěchů ve vaší práci
Bc. Jana Bednářová, sociální pracovnice
Důstojná smrt
Již ve škole nás učí, že smrt je součástí života a nejedná se o nic jiného než ukončení jedné životní etapy. Snaží se studenty důkladněji připravit na jejich první setkání se smrtí. Vše se probírá z několika pohledů a při zdárném dokončení přípravy si myslíme, že už nás nemůže nic překvapit. Pak ale přijde první úmrtí a my najednou zjišťujeme, že kontakt se zemřelým je zcela jiný, než jak nám jej popisovali ve škole, a pochopíme, že na takovou situaci se vlastně připravit ani nemůžeme. Moje první osobní zkušenost s umírajícím pacientem je nezapomenutelná. Vzpomínám i na jeho příbuzné a na jejich bezmoc, smutek a slzy. Smrt jako taková je jen jedna, rozdílné je jen umírání. Málokomu se v dnešní době „poštěstí“ zemřít ve spánku (tak, jak si to mnozí přejí). Neustále se diskutuje o tzv. důstojném umírání, o umírání v kruhu rodiny, o eutanázii, ale jen hrstka lidí má se smrtí a umíráním nějakou osobní zkušenost.
Téměř nikdo se neptá umírajícího na to, co by chtěl on sám. Příbuzní se o to většinou nezajímají, nechtějí si připustit, že jejich blízký „odchází“, a buď pasivně čekají, až zemře, nebo se snaží, aby byl ještě chvíli mezi nimi… Neberou v potaz možná tělesná i psychická utrpení, kterými si umírající často procházejí, a tak, i když je jejich úmysl dobrý, se z nich stávají sobci. Smrt blízkého vnímají jako svou osobní ztrátu, které se snaží za každou cenu zabránit.
Ale lze se na smrt a umírání dívat takto rozumně, když nás to zasáhne osobně? Pracuji jako sestra a se smrtí se setkávám častěji, než bych chtěla, ale je to moje povolání, které jsem si vybrala. V nedávné době jsem se ocitla na „druhé straně barikády“. Stala jsem se onou blízkou osobou… V té situaci jsem pociťovala stejné dilema… Nechat svého blízkého zemřít doma, nebo posledních pár chvil strávit s umírajícím kodrcáním se v sanitce a poté čekáním, než na vás dojde řada a lékaři bezmocně konstatují, že na cokoli je už příliš pozdě. Výsledkem je, že vám blízký člověk umírá někde na chodbě nebo v lepším případě na nemocničním lůžku.
V takové situaci veškerá tíha nelehkého rozhodnutí leží na vás. Výsledkem vašeho rozhodnutí, ať už je jakékoli, by měl být váš pocit, že jste udělali vše, co bylo ve vašich silách, a vaše svědomí je čisté. My jsme se rozhodli pro tu důstojnější variantu, kterou je podle mého názoru „odchod“ v domácím prostředí a v kruhu blízkých. Neříkám, že je lehké držet blízkého člověka za ruku, dívat se na něj, být s ním v posledních chvílích a vidět, jak odchází tam, kam za ním už nemůžete. Smrt milované osoby je v každém případě velmi smutnou a bolestivou událostí, kterou dokáže plně pochopit jen ten, kdo si tím osobně prošel. Proč on? Ještě nenastal jeho čas… Ale právě v tuto chvíli zároveň víte, že jste tam, kde máte být, máte možnost se rozloučit.
To je obrovský dar, který nedostane každý. A jste to vy, kdo říká (i když vám to rve srdce): „Mám tě ráda. Jsem tady s tebou. Můžeš spát. Tvá cesta skončila. Teď už ti bude jen dobře…“ Slzy vám tečou po tváři, ale víte, že je to tak správné. Udělali jste vše, co jste pro svého blízkého mohli. Byli jste s ním v posledních chvílích a smířeni jste ho nechali jít. Bylo to těžké, ale nebyl sám. To je důstojná smrt, na kterou má každý člověk právo, ale ne každému je dopřána. Ať už je váš blízký v nemocnici připojený na přístroje, nebo v hospici, či doma, to poslední, co pro něj můžete udělat, je být s ním v posledních chvílích.
Pavla Schubertová, DiS.
Život s obavami
Ptám se sama sebe: „Jak bez újmy přežít tuto hektickou, nervózní dobu?“ S obavou otvírám noviny, s obavou sleduji zprávy v televizi, na internetu. A bohužel, s obavou jdu do zaměstnání. Co se stalo, co se změnilo? Nejistota, obavy, strach – to na nás útočí ze všech stran. A právě nejistota dovede člověka paralyzovat.
Pracuji ve zdravotnictví 40 let, ale v tak neutěšeném stavu jsem ho nezažila. Zmocňují se mě ohromné pochyby, ošetří mě někdo, budu na to mít? Budu se mít kam položit? A co já a moje obavy! ALE co moje mladší kolegyně, spolupracovnice, které mají před sebou ještě mnoho let. Mají malé děti, hypotéky, jsou samoživitelkami, nebo naopak mají děti, které se chystají na střední, vysoké školy. Budou TY na to mít? Říká se, že je demokracie, můžeme jezdit ven, můžeme říkat, co chceme, ale budeme moci dětem dopřát vzdělání, patřičnou lékařskou péči?
My, sestry, ošetřovatelky, sanitářky, víme, že celý zdravotní systém je nemocný. Víme to dlouho, a proto často a bez reptání improvizujeme a plníme úkoly tak, aby pacient/klient z našeho ZZ odcházel spokojený. Víme, že zdravotníci nejsou adekvátně ohodnoceni. Také víme, že nejsou adekvátně ohodnoceni hasiči, policie… státní zaměstnanci. Také je známo, že sestra, ač reptá, pacienta neopustí. A také to, že sestra má zcela jinou výchozí pozici v ZZ než lékař. Je nás mnoho, jsme potřebné. Ale právě to, že je nás mnoho, nás staví do nevýhody. Dá-li lékař výpověď, je to katastrofa.
Bohužel, v současné době nejsou mnohé obory pro mladé lékaře atraktivní, tudíž je jich nedostatek, z čehož pramení hromadění přesčasů, únava, stres. Problémy, které se kumulovaly dlouhé roky, nazrály. A lékaři je řeší po svém. Nevím, zdali tato forma protestu je ta pravá, ale snad konečně nastartovala ty, kteří se na reformě zdravotnictví mají podílet. Mně z toho všeho vyplývá, že sestrám budou posíleny kompetence za stejné, v horší variantě nižší peníze. Protože jsem ale optimistka, doufám, že se moje kolegyně dočkají nejen společenské prestiže, ale i více peněz. Sestry, moc vám to přeji.
Aďka Sýkorová
Pozn. red.: Příspěvky jsou redakčně upravovány, případně kráceny, a nevyjadřují stanovisko redakce.