Diskusní fórum na www.sestra.cz
*Rozumný zdravotník se na poplatky tak, jak jsou nastaveny, nemůže dívat jinak než skepticky. Postup ministerstva je spíše ideologický než praktický. Poplatky ano, ale tak, aby nestavěly bariéru k získání zdravotní péče byť jen jedinému občanovi naší země.
Sebastian
*Manual, ten by jeste sel (jako zabavna literatura), ale ted jsem se pobavila pribehem kamaradky, ktera se zlomenou nohou od informaci na klinice musela skakat nekam zpatky k automatu. Prioritni je ted totiz potvrzeni o zaplaceni z automatu. Noha pocka, ta se vyresi az pak, az pacient doskace zpatky…
Petra
Zajímá vás, co si myslí ostatní, co dělají a jak jsou spokojeni? Chtěli byste sdělit svůj názor na to, co zajímá a pálí sestry i ostatní nelékařský zdravotnický personál? Otevřete stránky www.forum.sestra.cz a využijte tohoto prostoru k výměně postřehů, názorů či zkušeností.
Redakce
Etika a regulační poplatky
Etika je teorie morálky, filozofická věda o mravnosti, dobru a zlu jako stránce života člověka, o původu a podstatě morálního vědomí a jednání. Je to jedna z nejstarších částí filozofie. Řekla bych, že z toho vyplývá, že etiku a morálku vnímá každý jinak. Každý z nás má jiné hodnoty. Záleží vždy na osobních vlastnostech každého člověka. Jsou vůbec v českém zdravotnictví dodržovány etické zásady? Jak jsem již napsala, je to závislé na každém jednom z nás.
Já jako zdravotník musím bohužel říct, že etické zásady se v našem zdravotnictví dodržují stejným stylem, jako se zlepšuje kvalita a efektivita poskytované péče. Krátce řečeno: „Hodně řečí, ale výsledek stále není vidět.“ Ono se totiž etické chování málokdy vyplácí. Všimli jste si někdy, že lidé, kteří se ze svého vnitřního přesvědčení nebo uspokojení eticky chovají i ve chvílích, kdy to zrovna není výhodné, o etice a mravnosti nemluví a ti, kteří mají etiky tak říkajíc „plnou pusu“, se tak málokdy chovají? Etika se stává určitou normou chování a v prostředí, kde se etické chování odměňuje, místo trestá, se dá i naučit.
Jako zdravotník se nemohu nepozastavit nad aktuálním tématem, a tím jsou regulační poplatky. Většina lidí si myslí, že tím přispívají lékařům a nemocnicím a celkem právem za to očekávají změny k lepšímu. Ať už se budeme bavit o péči nebo vybavení. Každý z nás dá přece přednost prostorné čekárně s pohodlnými křesly, kde nebude muset čekat někdy i několik hodin na vyšetření nebo ošetření. Takto to bylo prezentováno. Avšak není tomu tak. To, co lékaři nebo nemocnice vyberou na poplatcích, jim nezůstává. O to, co vyberou, jim pojišťovny krátí platby. Kde je potom zvýšená kvalita péče a prostředí? Řekla bych, že většině z nás by nevadilo platit, pokud by platili sami na sebe.
Nelze opomenout to, kolik práce to přidalo sestrám. V ordinaci praktického nebo odborného lékaře si za hotovost zodpovídá sám lékař. Jsou však některá oddělení nemocnic, kde vedení požaduje po službu konajících sestrách, aby peníze vybíraly bez řádného vybavení a zabezpečení, a to nemluvím o tom, že ani jedna nepodepsala hmotnou zodpovědnost za svěřené prostředky. Podle mne to je naprosto nepřípustné. Dále tu máme nezanedbatelnou skupinu lidí, kterým úřady vydají potvrzení sociálně slabých. Pro každého z nás je obtížné uvěřit, že člověk, který přijde k hospitalizaci ověšený zlatem, pyšní se hedvábným županem a pod paží si nese nový notebook, je sociálně slabý. A přesto je tomu tak. Je přece nezaměstnaný.
Stejně jako rodiče, kteří si pořídí pět a více dětí, musí přece počítat s tím, že se musí o všechny postarat. Nejenom je uživit a obléknout, ale také zaplatit vše ostatní. A vidíte, není tomu tak. Matka, která porodí šesté dítě, vám klidně do očí řekne, že uživit a ošatit není problém, ale proč by platila, ona je přece sociálně slabá! Tím se dostáváme k poplatkům za novorozence a děti vůbec. Všichni vysoce postavení by chtěli, aby populace nestárla, aby mladí měli víc než jedno dítě, ale řekla bych, že poplatky je zrovna nemotivují pozitivně. Co dítě, které potřebuje intenzivní péči, novorozenec v inkubátoru? Podle mého názoru nechutné!
Další situace, která je podle mého názoru velmi „etická“, je vybírání poplatků za hospitalizaci od zemřelých. Z vlastní zkušenosti vím, že je krajně nepříjemné oznamovat, rodině úmrtí, předávat pozůstalost a jedním dechem jim oznamovat kolik musí zaplatit. Přitom člověk, který služby využíval, již není. Teď už mě napadá jen jeden citát MUDr. P. Vepřeka: „Buď svět řídí samí chytří lidé a ti si z nás dělají legraci, nebo to řídí idioti a ti to myslí smrtelně vážně.“ Magda Cejhonová (magda.cejhonova@atlas.cz)
Poorganizujte práci partnerům
Vážená redakce, chci reagovat na příspěvek v časopisu Sestra 3/2008 „Trocha úvahy o sestřičkách - těhulkách a matkách“. Vůbec nezpochybňuji, že sestry jsou také matkami a manželkami (ta druhá skutečnost je mnohdy také velmi vyčerpávající), ale nevím, jaké větší podpory by se mělo matkám-sestrám ještě dostat. Jsem z generace sester, které po maturitě automaticky nastupovaly do nepřetržitého provozu, buď do interních nebo chirurgických oborů. Obor jsme si mohly vybrat ještě na SZŠ. Potom už nastal tvrdý pracovní proces. Po nějaké době jsme se vdaly a měly také děti. Já osobně 2, v rozmezí 3 let. U prvního jsem musela nastoupit po půlroční MD, pokud jsem chtěla zůstat na stejném místě. Samozřejmě do směnného provozu.
U druhého syna po 1 roce. Je pravdou, že v té době byly jesle a mateřské školky, ale také byly obsazené a jiná možnost hlídání dětí v 70. letech nebyla. Podotýkám, že i babičky aktivně pracovaly. Vzdělávat jsme se musely rovněž, semináře, PSS, DP, kurzy atd., ovšem bez nucení sbírat kreditní body. Záleželo na každé z nás, na jaké odborné úrovni jsme chtěly být. Já osobně jsem absolvovala PSS a DP v době, kdy děti byly ještě školou povinné, pečovala jsem o ně a starala se o rodinu.
Veškeré studijní materiály jsme přepisovaly ručně nebo na psacím stroji a rozmnožovaly kopírováním. Srovnávat možnosti získávání studijního materiálu dříve a nyní, by bylo nošením dříví do lesa. O nějakém požadavku, že chci na ranní služby, protože mám děti, se mi nemohlo ani zdát. Ranní služby byly určené pro sestry starší nebo zdravotně hendikepované. Veškerá seminární školení a provozní schůze konané na pracovišti jsme byly povinny absolvovat bez ohledu, zda jsme po noční nebo před noční službou. Toto byla jedna z povinností, jejíž plnění vrchní sestra zcela nekompromisně vyžadovala.
Požadavku ranních směn u sester s malými dětmi snažíme vyhovět, protože 80 % to požaduje. Už toto si myslím, že je podpora maminek-sester. Dostupnost a vymoženosti současných komunikačních technologií, které jsou dnes již běžnou záležitostí, vnímám rovněž jako velkou podporu např. při studiu, získávání nových poznatků a v neposlední řadě také při hledání pracovního místa. Nyní, po schválení nového zákona o výdělku na RD, mohou sestry vykonávat svou profesi na částečný úvazek, aby byly v kontaktu s pacienty, s novými trendy v oboru a tzv. nevyšly ze cviku. I to považuji za velkou podporu sester na RD.
Myslím, že podpora maminek zajištěna je, samozřejmě, že vše se dá zdokonalovat, ale vůle musí být oboustranná a možná by nebylo od věci prohloubit organizační dovednosti na straně maminek. Nás, střední generaci, učili od základní školy více spoléhat na sebe a až potom na pomoc a podporu od druhých. Z vlastní zkušenosti vím, že to dnešní mladá generace nemá jednoduché, ale to neměla žádná, protože problémy byly, jsou a budou pořád, jen se trošku mění jejich struktura.
Ovšem sestry v České republice mají dané od sudiček do vínku takovou míru odhodlání, sebezapření, empatie a schopností se s nástrahami jim kladenými poprat, že je hned tak něco „nerozhodí“, natož aby je to skolilo. V závěru svého sdělení přeji všem maminkámsestřičkám, aby se radovaly ze svých dětí co nejvíce a nejdéle, trošku efektivněji „poorganizovaly“ práci svým partnerům (dobré organizační schopnosti má každá sestra) a výsledek v podobě výborná máma = výborná sestra se určitě dostaví. K tomu nám všem přeji hlavně pevné zdraví.
Soňa Šlezingrová, RS FN Bohunice
