Umění odejít včas a s noblesou
Život tomu tak chtěl a opět vyzkoušel můj smysl pro objektivní hodnocení. Nemám moc ráda situace, kdy jsem náhodným svědkem soukromých rozhovorů. Nebylo úniku, byla jsem okolnostmi nucena vytrvat na svém místě a vyslechnout si, nechtěně, jeden příběh… „Tak si představ, Maruš, ta naše staniční! Už přesluhuje skoro dva roky a pořád chce dělat.“ … „No jo, Hani, kdoví, jak to dopadne s námi, až se dopracujeme důchodového věku. Možná se nám také nebude chtít odcházet“ …
„Ale nejhorší na tom je to, že už s ní nemůžeme počítat jako s pracovní sílou! Chce pracovat jen proto, že neví, co by dělala doma. Celý den papíruje, mezi klienty nezajde. Když je vypjatá personální situace v době dovolených nebo nemocenských, je na bedrech té, která s ní pracuje, skoro celé oddělení. Zřejmě taky sama cítí, že není už tak výkonná, nezvládne pracovat v plném nasazení, i v tom papírování ji předstihne její mladší zástupkyně.
Já vím, má zásluhy, je zkušená, ale absolvované roky fyzicky náročné práce, nové pracovní metody a postupy, zvýšené množství pracovních úkolů, omezený počet pracovníků na úseku a v neposlední řadě prostý fakt celkového opotřebení organismu v důchodovém věku ji předurčuje k odchodu na zasloužený odpočinek. Říkej si, co chceš, Maruš, ale každý by měl vědět, že se má odejít v nejlepším a ne být trpěný.“ Fenomén přesluhování je znám snad na každém pracovišti.
Zmiňovaná staniční sestra zřejmě potlačila hluboko do podvědomí myšlenku na odchod z pracoviště, kterému věnovala dlouhé roky života i za cenu vážnosti, shovívavosti a tolerování. Ne však tolerance! Ve zdravotnictví, možná více než v jiných profesích, doléhají na člověka negativní vlivy, které se vyskytují v pracovním prostředí. Tato práce je fyzicky náročná, o psychické zátěži, která mnohdy ústí v syndrom vyhoření, o somatizaci nastřádaných stresů v chronická, velmi závažná onemocnění, o práci v chemicky a alergologicky agresivním prostředí, v dennodenním riziku brachiálního napadení agresivním klientem, ani nemluvě.
Mezi další negativní faktory patří špatná komunikace a spolupráce v týmu, soupeření, nezdravé pracovní ovzduší, špatná kultura pracoviště, nejisté vedení s prostorem pro kamarádíčkování. Toto všechno opotřebovává organismus sestry, a i když se říká, že sestra vydrží často více než kůň, tak i kůň má nárok na to být jednou, nejlépe v době, kdy doznívají fanfáry za vítězství ve velké ceně, oceněn také tím, že ukončí svou aktivní kariéru. Milé dámy, nezlobte se, prosím, za toto přirovnání k říši zvířat, ale kůň je pro mne tak ušlechtilé a noblesní zvíře, že je toto přirovnání opravdu namístě.
Nechtěla jsem vynést soudy příliš rychle a zbrkle. Abych byla co nejobjektivnější, vytvořila jsem si vzory ze dvou dam ze svého okolí. Jsou zhruba ve stejném věku. Mají stejné vzdělání, postgraduály, zhruba stejný je i počet odpracovaných let. Obě pracují na stejné pozici středního managementu. Jejich rodinné zázemí je srovnatelné.
Žádná z nich není aktuálně akutně nemocná, jejich organismy jsou opotřebovány úměrně věku a profesi, kterou vykonávají. Jsou za svou práci srovnatelně honorovány, ani jedna z nich není tzv. sociálně slabá. Začala jsem pracovat s dostupnými informacemi, porovnávala jsem kulturu dvou pracovišť, jejich fungování. Objektivně, jak to jen šlo, jsem srovnávala vážnost a respektování obou dam jejich pracovním kolektivem, ostatním personálem, vedením zařízení, klienty, okolím.
Dáma č. 1: Chce ,,pracovat“ zejména proto, že opravdu neví, jak naplnit svůj čas. Na svém pracovišti je obklopena lidmi, kteří se řídí částečně tím, co je zapotřebí aktuálně sanovat a svým instinktem. Je zde prostředí pro dominantně nastavené jedince, kteří samozvaně přebrali kompetence, které přísluší jednoznačně této ženě jako nadřízené osobě. Ostatní personál je buď v submisivním postavení, plní a respektuje příkazy a systém samozvanců, nebo se jedná o jedince, kteří dokážou v tomto prostředí přetrvat pouze díky tomu, že je jim to jedno.
Nedá se říci, že by autorita, přirozený respekt, síla osobnosti a naplnění pořekadla ,,příklady táhnou“ byly na tomto pracovišti doma. Pro někoho je závěr jednoznačný: bez systému, chaotické, nervózní, „znechucující“ čekání na průšvih…
Dáma č. 2: Na svůj odchod je připravena, těší se, jak si užije čas naplánovaný pro své aktivity. Je s odchodem do důchodu smířena, ví, co bude dělat, že má na odpočinek nárok. Je plně pracovně aktivní, její oddělení má pevné vedení, své práci se věnuje naplno, ví, za co bere svůj plat.
Svou zodpovědnost nese na svých bedrech, nevymlouvá se při řešení jednotlivých situací. Každý z pracovního kolektivu má jasně vymezené kompetence, pracovní místo a úkoly. Neexistuje prostor pro podlézání, baziliškové nemají šanci, neexistuje kolektivní vina. Není za co trestat, a když, tak adresně. Na pracovišti je svobodné a demokratické ovzduší, každý může říct svůj názor, je věcí diskuse, jak se jednotlivé nápady a inovace budou realizovat. Myšlení této dámy není rigidní, dokáže pružně reagovat.
Odmítnutí vždy podloží racionálními argumenty, podřízení respektují její rozhodnutí a způsoby vedení. Závěr: pořádek, řád, perspektiva, svobodné prostředí, spokojenost klientů, personálu, vedení… Hledám oslí můstek, jak zakončit svůj postřeh ze života. Nejlépe se asi hodí to, jak bych já sama chtěla zakončit svou profesionální kariéru. No samozřejmě! Hrdý buď a zůstaň!
Po zvážení všech pro a proti chci konat a jednat tak, abych byla a zůstala dámou č. 2. Vážená, respektovaná, hodna následování. Rozhodování není nikdy jednoduché. Stejně jako není jednoduché ukončení profesní dráhy a kariéry. Pro některé bude naše rozhodnutí špatné, pro některé tomu bude naopak. Přeji nám všem, ať máme ve svých volbách pevnou ruku a vždy volíme variantu, která bude tou nejlepší.
Život je o kompromisu. Není možné mít vše, není možné nemít nic. Vždy je to o citlivosti volby a ochotě slevit, vždy je nutné podívat se zpět, zda rozhodnutí bylo správné. Vím, je to těžké. Vím, že povolání sestry je jako všechny pomáhající profese velmi náročné, a to po všech stránkách. Odejděme tedy ve správný čas a jako vítězové. Odejděme s noblesou.
S. B.
Mluvila mi z duše… Vážená redakce, musím vám všem poděkovat za to, že vycházíte. Moje cesta k tomuhle odbornému časopisu nebyla lehká. Pracuji skoro 20 let ve zdravotnictví. Stále na interním oddělení. Nejdříve jako ambulantní sestra a pak sestra u lůžka. A také ještě 8 let na endoskopickém sálku. Vždy, když jsem chtěla od vedení zapůjčit Setru, bylo mi řečeno, že teď ji ještě nemá nebo už ji zase nemá.
A tak jsem četla jen občas nějaký výtisk a ještě s ročním zpožděním. Co si člověk nesežene sám, to nemá. Shodou okolností jsem získala letošní výtisky č. 3 a 6. Přečetla jsem je snad celé. Zajímavé byly články ze zahraničí. Ale nejvíce mne zaujaly ty o diabetu a pak vše, co se nějak týkalo endoskopií – dezinfekce přístrojů, zavádění a péče o PEG, stomie a péče o ně.
Pak také dezinfekce jako taková… třeba i ta před cévkováním. Mluvila mi z duše paní Gruberová (Sestra 6/08), která napsala dopis panu Cikrtovi (Pozn. red.: ředitel odboru komunikace s veřejností MZ ČR) a nedostala žádnou odpověď. V otištěném dopise mu píše např. o motivaci k dalšímu vzdělávání. Když jsem si před třemi lety chtěla zvýšit kvalifikaci, odpovědi jsem se dočkala za 3 týdny – že žádné zvýšení kvalifikace nepotřebuji.
Také napsala, že má na starosti 12 pacientů. U nás slouží jedna sestra, která se stará o 35 nemocných a pak jsou tam 3–4 sanitárky a jen občas sanitář. Staniční sestra, která občas supluje sanitáře… Odborný časopis Sestra jsem si předplatila a číslo 7–8/2008 už mám doma. Takže ještě jednou dík, že vychází tak perfektní časopis.
Vaše čtenářka
Marie Holíková, Rokycany
