„Tak mi zase přišel do ordinace pan XV, dlouho jsem ho neviděl, takže mě moc překvapila jeho pečlivě uspořádaná složka zpráv z poslední doby. Z ní jsem se dozvěděl, že čerstvě prodělal AIM s uzávěrem ACD léčený přímou PCI. Po IM došlo k poklesu EF a podle SKG s nálezem TVD byl nemocný indikován k CABG.
Ten byl proveden LIMA-RIA a autovenosus na RIVP a RIM. Po operaci ale měl běhy NSVT, nejprve léčené RFA a nakonec implantací AICD. Mimo to měl upravenu léčbu svých starých RF, tedy AHY, HLP a DM 2. Vše korunovala nově zavedená léčba BHP.“
Po dočtení zprávy jsem sice věděl, co mému pacientovi je, ale na čele se mi perlily krůpěje potu jednak z pekelného soustředění, které jsem musel vynaložit na překlad všech těch zkratek, ale hlavně při naprosté hrůze, co by se mohlo stát, kdyby můj nemocný neprodělal zrovna mně blízké kardiologické komplikace, ale třeba něco, co léčí moji kolegové s daleko tajemnějším slovníkem.
Přesto, že jsem tentokrát vyvázl ze čtení zprávy dobře, uvědomil jsem si hloubku nepochopení smyslu propouštěcích zpráv a zdravotnické dokumentace, které dnes a denně čelíme.
Lékař v praxi dostává naše zprávy ne proto, aby se vzdělal listováním v lékařském slovníku ve snaze dobrat se skutečného obsahu, ale proto, aby byl informován o podstatě věci. Zprávou jej žádáme o spolupráci a převzetí nemocného do péče. To ovšem vyžaduje, abychom komunikovali společným a srozumitelným jazykem.
Nepochopitelná záplava zkratek je však i výrazem jisté neúcty ke kolegům. Přitom bychom nepochybně všichni byli rádi, aby léčba našich nemocných byla vysoce profesionální a kvalitní. Naše snaha o kvalitu by však měla směřovat k co možná největšímu usnadnění práce lékařů zajišťujících ambulantní léčbu v první linii.
Tam se totiž koncentrují nemocní se všemi možnými diagnózami, přinášející zprávy od desítek odborníků, kteří všichni počítají, že nemáte na práci nic jiného než luštění jejich osvíceného poselství.
Prosté statistiky počtu návštěv průměrného dospělého občana v ordinacích však ukazují, že praktický lékař na to prostě nemůže mít čas. V neposlední řadě je pak nesrozumitelná komunikace mezi lékaři i zjevným deficitem léčebně-preventivní činnosti jako takové.
Přitom nejde o nijak neřešitelný problém. Jde jen o to, abychom se snažili o srozumitelnou komunikaci a věnovali větší péči těm částem dokumentace, které mají pro nemocného opravdu zásadní význam. U propouštěcích zpráv jde nepochybně o popis průběhu hospitalizace, souhrn diagnóz a doporučení dalšího postupu.
V této monotematické příloze Postgraduální medicíny se k vám dostává soubor článků, které zazněly jako přednášky na 2. postgraduálním semináři pořádaném II. interní klinikou 1. LF UK a VFN pro lékaře v první linii, doplněný o dva další užitečné přehledy.
Hlavním důvodem, proč jsme se rozhodli tyto semináře pořádat, je pocit určitého nedostatku komunikace mezi specializovanými klinickými pracovišti a lékaři v terénu. Ze strany naší kliniky šlo o snahu seznámit naše kolegy jak s terapeutickými a diagnostickými novinkami, tak sumarizovat některé standardní léčebné postupy a strategie.
Tyto semináře, jejichž kontinuitu se budeme i nadále snažit zachovat, již přinesly svoje praktické výsledky v podobě přesnějších diagnóz či časněji odhalených léčebných problémů. Doufáme, že vám i tištěná podoba našich sdělení přinese užitečné informace.
Prof. MUDr. Aleš Linhart, DrSc.
Univerzita Karlova v Praze, 1. LF a VFN, II. interní klinika kardiologie a angiologie