V ekonomii obecně hovoříme o vývoji nabídky a poptávky, trendech v cenách, popřípadě hospodářských cyklech. Ve zdravotnictví platí tato pravidla omezeně a tato specifičnost se odráží i v portfoliu bankovních produktů.
Správný výběr produktu může snížit náklady na financování nebo zlepšit finanční stabilitu zdravotnického zařízení. Připomeňme, že objem prostředků v celém systému zdravotní péče dosahuje úctyhodných 250 miliard korun.
Nejčastěji využívanou formou financování jsou kontokorentní nebo revolvingové úvěry. Objem takovéhoto úvěru, splatnost i cena pak závisejí na tom, jakým způsobem banka ohodnotí bonitu daného klienta, tedy na celkové kondici společnosti.
Další podmínkou při poskytnutí úvěru pak může být požadavek banky na jeho dodatečné zajištění například zřizovatelem zdravotnického zařízení.
Výhodným způsobem financování investic jsou dotace z evropských strukturálních fondů. V rámci různých operačních programů jsou k dispozici prostředky, které je možné čerpat průběžně, nikoliv ex post, během realizace projektů. Díky tomu velmi často odpadá mezičlánek předfinancování dotace poskytnuté na projekt.
Zdravotnická zařízení se sofistikovanějším finančním řízením začínají využívat komplikovanější produkt, jakým je třeba odkup pohledávek. Jeho nejčastější využití je při prodeji pravidelných, opakujících se závazků.
Hlavním cílem je vyhlazení peněžních toků společnosti, která tím získá pravidelnou splatnost svých pohledávek, a tím pak může daleko lépe plánovat své investice i ostatní výdaje. Obliba tohoto produktu vzrůstá v souvislosti s prodlužováním splatnosti závazků některých zdravotních pojišťoven.
Odkup pohledávek lze také využít při dlouhodobějším financování investičních projektů. V takovémto případě je dobré začít jednání s bankou již v přípravné fázi tak, aby všechny smluvní podmínky a dokumenty vyhovovaly následnému odkupu. Tento produkt může také nahradit obvykle využívaný dodavatelský úvěr.
K doplňkovým službám některých bank patří i poradenské služby, které jsou typicky vyhledávány v situacích, kdy organizace cítí potřebu změny, například v systému řízení, organizační struktuře nebo svém každodenním fungování, ale neumí potřebnou změnu přesně definovat nebo nemá dostatek kapacit k jejímu provedení. V takovém případě může být výhodnější pozvat si někoho externího, jenž má s řešením obdobných problémů větší zkušenosti a zároveň odstup od historicky daných souvislostí a vazeb.
(autor je ředitelem nebankovních finančních institucí ČSOB)