Doc. MUDr. Monika Kneidlová, CSc.
Univerzita Karlova v Praze, 3. LF a FNKV, Klinika nemocí z povolání
Klíčová slova
ochrana zdraví • podpora zdraví • kategorizace prací • rizikové faktory
Ochrana a podpora zdraví zaměstnanců při práci se v našem státě jeví jako požadavek samozřejmý a zcela běžný. Lze konstatovat, že pozornost, která je této problematice věnována, a z toho vyplývající péče o pracovníky, je v ČR na velmi dobré úrovni odborné i legislativní. Podpora a ochrana zdraví při práci je pouze na první pohled úkolem zdravotnickým. V tomto procesu jde především o zabezpečení a vymezení rolí v rámci platné legislativy, protože tato péče je nutně spjata s ekonomickými dopady. Z jedné strany je zaměstnavatel nucen provádět řadu opatření při úpravě pracoviště nebo technologie, musí zabezpečit osobní ochranné pracovní prostředky atd. (musí tedy na různá opatření mnohdy vynakládat i nemalé finanční částky), na druhé straně však snížení nemocnosti, úrazovosti, invalidizace, prodloužení dobré zdravotní způsobilosti k práci do vyššího věku, přispívá k prosperitě podniku, odvětví apod. Je to oblast „citlivá“ jak z hlediska jedince, tak i společnosti. Jakákoliv změna, resp. i omezení zdravotní způsobilosti k práci (bez ohledu na věk) může přinášet postiženému člověku dalekosáhlé socioekonomické problémy, které se však často promítají i do rodinného soužití, do komunikace s ostatními lidmi a do řady životních postojů.
Zákoník práce(1) upravuje práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců ve vztazích, které jsou spojené s pracovním procesem, tedy samozřejmě i v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (hlava pátá). Mezi základními ustanoveními (§ 132) je zaměstnavateli uložena povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců (při práci) s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví. Tuto povinnost má zaměstnavatel ke všem pracovníkům, kteří se s jeho vědomím zdržují na pracovišti. Náklady spojené s touto činností hradí zaměstnavatel. Preventivní opatření (jsou zakotvena v § 132 a) mají vést k předcházení a odstraňování rizik nebo alespoň je minimalizovat. Přijatá technická, technologická, organizační a jiná opatření musejí být v souladu se současnými odbornými poznatky (je preferováno uplatňování prostředků kolektivní ochrany oproti ochraně individuální). Rovněž musí být ze strany zaměstnavatele přijata opatření k zajištění a zvládnutí mimořádných událostí (havárie, požár, povodeň atd.), především s ohledem na minimalizaci možného poškození zdraví – tzn. zabezpečení poskytování první pomoci, přivolání lékařské pomoci, hasičů, policie a podle aktuální potřeby i organizace evakuace zaměstnanců. Mezi povinnosti zaměstnavatele patří i zabránit tomu, aby pracovník vykonával práce, jejichž provádění by neodpovídalo jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti ke konkrétní práci. Při přijímání do pracovního poměru musí být zaměstnanec seznámen s řadou skutečností, např. do jaké kategorie uvažovaná práce patří; s adresou zařízení, které smluvně poskytuje závodní preventivní péči; s organizací školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci atd. Zvláštní pozornost musí být zaměstnavatelem věnována určitým skupinám (mladistvým, těhotným, kojícím ženám a matkám do konce devátého měsíce po porodu), kterým je povinen přizpůsobovat na pracovišti prostory pro jejich odpočinek – péče o tyto skupiny je specifikována dalšími prováděcími vyhláškami. Jestliže nelze technickými nebo organizačními opatřeními dostatečně rizikové činnosti odstranit, musí zaměstnavatel zajistit a poskytnout pracovníkovi bezplatně osobní ochranné pracovní prostředky, pracovní oděvy a obuv, mycí, čistící a dezinfekční prostředky a ochranné nápoje přiměřeně podle míry a typu rizika (§ 133 a). Povinnosti zaměstnavatele, které jsou spojené se vznikem nemoci z povolání nebo pracovního úrazu, zachycuje další paragraf (§ 133 c) – jedná se o vyšetření příčiny okolností vzniku uvedených poškození zdraví. Pracovní úrazy musí být evidovány (i když nejsou spojeny s pracovní neschopností), hlášeny a musí být přijata odpovídající účinná opatření při jejich opakování. Dále musí být zajištěna evidence pracovníků, u kterých byla uznána nemoc z povolání (ohrožení nemocí z povolání) a zajištěno odstraňování těch pracovních podmínek, které vedly k jejich vzniku. Zaměstnavatel je povinen zajistit pracoviště a pracovní podmínky z hlediska bezpečnosti, hygieny a ochrany zdraví při práci tak, aby odpovídaly bezpečnostním požadavkům a hygienickým limitům (§ 134). Rovněž výrobní a pracovní prostředky a zařízení musí splňovat předepsané limity (§134 a). Specifické požadavky na ochranu zdraví při práci se odvíjejí buď od míry expozice rizikovým faktorům, nebo u vyjmenovaných rizik (azbest, karcinogeny,…), zda se jedná o práci v kontrolovaném pásmu (§134 c). Zaměstnavateli je uloženo měření sledovaných faktorů, jejich kontrolování a následné omezení „na nejmenší rozumně dosažitelnou míru“. Rizikovými faktory jsou nejčastěji faktory fyzikální (hluk, vibrace), dále i faktory chemické (karcinogeny), biologické činitele (viry, baktérie, plísně) a nepříznivé mikroklimatické podmínky (extrémní chlad, teplo, vlhkost). Pokud nelze působení rizikových faktorů omezit opatřeními technickými a technologickými, musí dojít k úpravě pracovních podmínek jinými opatřeními – např. upravením doby výkonu činnosti, zřízením kontrolovaných pásem, používáním osobních ochranných pracovních prostředků nebo poskytováním ochranných nápojů. Kontrolovaná pásma musí být předepsaným způsobem označena a zajištěna tak, aby do nich nevstupovali zaměstnanci, kteří v nich nevykonávají práci, opravy, údržbu, zkoušky, revize, kontrolu nebo dozor. V kontrolovaném pásmu probíhají např. práce s azbestem, s chemickými karcinogeny a biologickými činiteli a pracovní procesy s rizikem chemické karcinogenity. V kontrolovaném pásmu je zakázáno jíst, pít a kouřit (pro tyto účely vyhradí zaměstnavatel zvláštní prostory) a vstupovat lze pouze s osobními ochrannými pracovními prostředky, které jsou pro výkon předmětné činnosti určeny. V kontrolovaném pásmu nesmějí pracovat mladiství (ani z důvodu přípravy na povolání), těhotné a kojící ženy a ženy do konce devátého měsíce po porodu. O kontrolovaných pásmech a všech zaměstnancích, kteří do těchto prostorů vstupují, musí být vedena evidence a doba jejího uložení je stanovena zvláštním právním předpisem.
Zákoník práce pamatuje z hlediska práv a povinností i na zaměstnance. Zaměstnanec má právo: na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a na informace o rizicích, která z práce plynou i jakým způsobem se proti nim ochránit; odmítnout práci, o níž má důvodné podezření, že je závažným způsobem ohroženo zdraví nebo život (vlastní nebo i jiných osob) – takové odmítnutí nelze posuzovat jako nesplnění povinností; podílet se na vytváření zdravého a bezpečného pracovního prostředí. Posledně jmenované právo je formulováno také i jako povinnost. Mezi povinnosti zaměstnance dále patří: dbát o bezpečnost a zdraví nejenom vlastní, ale i ostatních osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání; účastnit se školení ohledně bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; dodržovat právní předpisy a pokyny zaměstnavatele (tedy i např. nošení osobních ochranných pracovních prostředků); nepožívat alkoholické nápoje a nezneužívat jiné návykové látky na pracovištích zaměstnavatele; podrobit se lékařským prohlídkám, očkování, vyšetření a diagnostickým zkouškám, které jsou stanoveny zvláštními právními předpisy; dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti; dodržovat pracovní postupy, používat stanovené pracovní prostředky a osobní ochranné pracovní prostředky i ochranná zařízení; nepožívat alkoholické nápoje (zákaz se např. nevztahuje na pracující v horkých provozech, kde je povoleno požívání piva se sníženým obsahem alkoholu), nezneužívat návykové látky; oznamovat nedostatky a závady na pracovišti, které by mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví při práci a účastnit se na jejich odstranění; bezodkladně oznámit pracovní úraz nadřízenému pracovníkovi a spolupracovat při vyšetřování jeho příčin; podrobit se na pokyn vedoucího zjištění, zda není pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Uvedené povinnosti se vztahují i na osoby, které se s vědomím zaměstnavatele na pracovištích zdržují.
Dalším základním předpisem je zákon o ochraně veřejného zdraví(2), který upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví. Jde o souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek. Veřejným zdravím se podle tohoto zákona rozumí zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin, který je určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života. Ochraně zdraví při práci je věnována především hlava II, díl 7, §§ 37–44. Práce, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, jsou podle míry výskytu příslušných faktorů a jejich rizikovosti pro zdraví zařazovány do čtyř kategorií. O zařazování prací do příslušných kategorií rozhoduje orgán ochrany veřejného zdraví na základě návrhu, který je povinován zaměstnavatel předložit (návrh musí být doložen příslušnými měřeními a dalšími podklady tak, jak to vyžaduje tento zákon). Práce, která je spojená s nebezpečím vzniku nemoci z povolání nebo jiné nemoci související s prací, je zařazena do třetí nebo čtvrté kategorie a je tedy prací rizikovou. Zaměstnavatel, na jehož pracovištích jsou takové práce vykonávány, musí předložit (kromě jiného) i rozsah opatření k omezení těch faktorů („…na nejmenší rozumně dosažitelnou míru…“), které nepříznivě zdraví ovlivňují. U zaměstnanců provádějících rizikové práce musí být vedena příslušná evidence, která musí být uložena ještě po dobu 10 let od skončení expozice. U prací, které jsou spojené s expozicí chemickým karcinogenům, azbestu, fibrogennímu prachu a biologickým činitelům (vyvolávajícím latentní onemocnění, onemocnění s dlouhou inkubační dobou nebo způsobující onemocnění, která se opakovaně projevují remisemi nebo mohou mít závažné následky), je tato povinnost prodloužena až na dobu 40 let od ukončení expozice. Náklady spojené se zajišťováním ochrany zdraví při práci jsou přeneseny na zaměstnavatele (pokud tuto povinnost zvláštní právní předpisy neupravují jinak).
Samostatná vyhláška(3) stanovuje především kritéria, faktory a limity pro zařazování prací do kategorií. Zařazení práce do jedné ze čtyř kategorií (kategorizace práce) podle současné úrovně poznání vyjadřuje souhrnné zhodnocení míry zátěže pracovníka faktory, které ze zdravotního hlediska rozhodují o kvalitě pracovních podmínek. Do první kategorie patří práce, při nichž „podle současné úrovně poznání není pravděpodobný nepříznivý vliv na zdraví zaměstnance“. Do druhé kategorie jsou zařazovány práce, při kterých „lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, …nejsou překračovány hygienické limity faktorů…“. Třetí kategorie zahrnuje práce, při nichž „jsou překračovány hygienické limity, …expozice…osob…není spolehlivě snížena technickými opatřeními… je proto nezbytné využívat osobní ochranné pracovní prostředky, organizační a jiná ochranná opatření“. Do čtvrté kategorie jsou řazeny práce spojené „s vysokým rizikem ohrožení zdraví, které nelze zcela vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření“. Při práci spojené s expozicí více faktorům se kategorie stanoví podle „nejméně příznivě hodnoceného faktoru“. V § 5 této vyhlášky jsou uvedeny náležitosti hlášení prací s azbestem a jiných prací, které mohou být zdrojem expozice azbestu a § 6 shrnuje náležitosti hlášení o zacházení s biologickými činiteli. Nedílnou součástí vyhlášky jsou i dvě přílohy. V příloze č. 1 jsou uvedena kritéria kategorizace prací podle faktorů – prach, chemické látky, hluk, vibrace, neionizující záření a elektromagnetické pole, fyzická zátěž, pracovní poloha, zátěž teplem, zátěž chladem, psychická zátěž, zraková zátěž a práce s biologickými činiteli a ve zvýšeném tlaku vzduchu. Limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů v moči a krvi jsou uvedeny v příloze č. 2. Rozhodnutí o zařazení práce do příslušné kategorie přísluší orgánu ochrany veřejného zdraví.
Prováděcím předpisem zákona o ochraně veřejného zdraví je nařízení vlády(4), kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Po základním ustanovení v části první, je obsažná druhá část předpisu věnována rizikovým faktorům pracovních podmínek a požadovaným minimálním opatřením k ochraně zdraví zaměstnanců. Faktory a opatření, která jsou zde uvedena: osvětlení; tepelná zátěž; zátěž chladem; ochranné nápoje; větrání pracoviště; fyzická zátěž a prostorové požadavky související s fyzickou zátěží; zdravotní rizika a opatření k ochraně zdraví při ruční manipulaci s břemeny; práce ve vnuceném tempu, monotónní práce a psychická zátěž související s prací; zdravotní rizika práce na zařízeních se zobrazovacími jednotkami a opatření k ochraně zdraví; hodnocení zdravotního rizika chemických faktorů a prachu; hodnocení zdravotních rizik plynoucích z expozice olovu a jeho iontových sloučenin a opatření k ochraně zdraví zaměstnanců; chemické karcinogeny, pracovní procesy s rizikem chemické karcinogenity a mutageny – hodnocení zdravotního rizika a opatření k ochraně zdraví při práci s chemickými karcinogeny nebo mutageny; ochrana zdraví při práci s azbestem a při jiných pracích, které mohou být zdrojem expozice azbestu; biologické činitele – hodnocení zdravotního rizika při práci s biologickými činiteli a opatření k ochraně zdraví zaměstnanců (+ další opatření k ochraně zdraví zaměstnanců ve zdravotnických a veterinárních zařízeních + zvláštní opatření v průmyslových procesech, laboratořích a prostorách pro chov laboratorních zvířat) a opatření k ochraně zdraví zaměstnanců při používání osobních ochranných pracovních prostředků.
Ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací je věnováno samostatné nařízení vlády(5), které stanovuje nepřekročitelné hygienické imisní limity hluku a vibrací na pracovištích, v obytných budovách, ve stavbách občanského vybavení a ve venkovním prostoru a způsob jejich měření a hodnocení. Emisní hodnoty hluku jsou stanoveny zvláštním právním předpisem. Součástí nařízení jsou i přílohy, např. korekce pro stanovení hodnot hluku v pracovním prostředí (korekce na druh činnosti) jsou uvedeny v příloze č. 2.
Vztah mezi vlivem práce a zdravím zaměstnanců je vztahem složitým. Práce může přispívat k rozvoji zdraví a osobnosti člověka (pozitivní vliv práce) nebo žádným významným způsobem neovlivňuje jeho zdravotní stav (neutrální vliv), ale může působit naopak škodlivě (negativní vliv). Cílem péče o zdraví pracovníků na jakémkoliv pracovišti je tedy především odstranění (nebo alespoň snížení) možnosti negativního ovlivnění zdraví působením nepříznivých vlivů práce a pracovního prostředí, a to zejména optimalizací pracovního zařazení a pracovních podmínek. Škodlivý vliv práce na zdraví se může projevovat různými způsoby – např. zvýšenou pracovní neschopností, zvýšenou obecnou nemocností (bez průvodní pracovní neschopnosti), pracovními úrazy, nemocemi z povolání, ale zcela obecně i nespokojeností v práci, která přispívá k nižší produktivitě práce a zvýšené fluktuaci pracovníků. Vhodné pracovní zařazení, resp. správné posouzení zdravotní způsobilosti k práci, přispívá nejenom k rozvoji osobnosti (po stránce fyzické i psychické), ale i k optimálnímu využití pracovních schopností pracovníka, a tím i k pocitu uspokojení z práce.
Literatura
1. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění.
2. Zákon č. 258/2000 Sb., zákon o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění.
3. Vyhláška č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli, v platném znění.
4. Nařízení vlády č. 178/2001 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví zaměstnanců při práci, v platném znění.
5. Nařízení vlády č. 502/2000 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, v platném znění.
e-mail: kneidlova@fnkv.cz