Londýn/Praha - Čím to, že živé zvíře či člověk pobíhá po světě plném nebezpečných bakterií a virů, zatímco mrtvé tělo v něm rychle podlehne rozkladu? Příčinou je imunitní systém, který živé bytosti před většinou nástrah chrání. Této skutečnosti jsou si lidé vědomi už dávno, teprve před 210 lety však přišel anglický lékař Edward Jenner na to, že existují způsoby, jak imunitní mechanismus podle potřeby buď povzbudit, nebo naopak trochu zbrzdit. První vědecké očkování bylo na světě.
Jenner dokázal, že mírně prodělaná nákaza obávaných neštovic chrání člověka před smrtelnou variantou této choroby. Ale už staří Řekové v 5. století před Kristem věděli, že ti, kteří se uzdravili z morové infekce, mohli bez nebezpečí pečovat o nemocné. Podruhé už se totiž nikdo nenakazil, nebo alespoň druhá nákaza probíhala mnohem mírněji.
Pokusy o očkování proti samotným neštovicím jsou staré přes tisíc let. Dělávalo se to foukáním zaschlých neštovičných puchýřů do nosu nebo pícháním jehlou smočenou v neštovičném hnisu. Míra oslabení použitých virů se však tehdy nedala zjistit, takže to dopadalo všelijak - od nulového účinku přes kýženou imunizaci až k regulérní nákaze.
První typ očkování zaměřeného proti pravým neštovicím přivezla do Evropy manželka britského vyslance v Istanbulu lady Mary Montaguová poté, co se v roce 1715 sama utkala s touto nemocí. Přemluvila krále Jiřího I., aby očkování vyzkoušel na vězních a posléze jim udělil milost.
Později si lékař Edward Jenner všiml, že dojičky, které se nakazily kravskými neštovicemi, byly odolné i vůči mnohem zákeřnějším pravým neštovicím. Experimentálně vyrobil účinné očkování a 14. května 1796 provedl první aplikaci. Jeho metoda byla nazvána vakcinací a Jenner je pokládán za zakladatele moderní vědy o imunitě.
Skoro o 100 let později, v roce 1885, použil francouzský vědec Louis Pasteur oslabený virus vztekliny jako očkovací látku, která chránila proti přirozené infekci. U očkovaných jedinců se po setkání s infekcí, tedy s pravými neštovicemi nebo vzteklinou, nemoc neprojevila. Ve 20. století se paleta očkovacích látek rozšiřovala velmi rychle. V Čechách úspěšně očkoval již v roce 1800 praktický lékař Jan Mayer tříletého syna měšťana Duchardyna z Kampy látkou proti pravým neštovicím dopravenou z Brém na bavlněných vláknech. Vzápětí se toto očkování stalo jednou z náplní pražské všeobecné nemocnice. Roku 1801 tu bylo očkováno 451 dětí, v dalším víc jak dvojnásobek.
V druhém roce existence samostatného Československa bylo uzákoněno povinné očkování dětí. Poslední pravé neštovice se v zemi objevily roku 1925, ve světě však dál umíraly desetitisíce lidí. Proto Světová zdravotnická organizace připravila největší zdravotnickou akci všech dob - pokus o totální vymýcení pravých neštovic.
Koncepci této akce vypracoval český epidemiolog Karel Raška. Místo plošného očkování celého světa navrhl soustředit se na jednotlivá ohniska nákazy a tam maximálně zasáhnout. Tak se taky stalo a 1. ledna 1980 vyhlásila Světová zdravotnická organizace vymýcení pravých neštovic.
Oficiálně jsou vzorky této nemoci pro vědecké účely uchovávány ve Spojených státech a Rusku, bezpečnostní experti se ale obávají, že další tajné zásoby by mohly mít některé země „osy zla“, zejména Irák, a mohly je používat jako ničivou bakteriologickou zbraň.
V Čechách po padesáti letech povinného očkování o něm lidé i lékaři přemýšlejí a mluví. Někteří odborníci, homeopati, přírodní aktivisté a přemýšliví rodiče vystupují proti tomu, že většina typů očkování je v ČR na rozdíl od mnoha jiných zemí povinná. Upozorňují, že lékaři dostatečně nevarují před nebezpečím, především vedlejšími účinky vakcinace. Proti názoru, aby byly termíny očkování posunuty na pozdější věk dítěte zase stojí tvrzení imunologů, že právě malým dětem mohou tyto nemoci ublížit nejvíce.
Mezi takzvaná pravidelná očkování se dnes řadí očkování proti záškrtu, tuberkulóze, tetanu, dávivému kašli, dětské obrně, spalničkám, zarděnkám a příušnicím. Většina se jich provádí u dětí do dvou let. Nejběžnější nepříjemná reakce po většině z nich spočívá v krátkodobé horečce, bolestivosti v okolí vpichu, lehké kopřivce nebo únavě.
ČTK
Reakce čtenářů Zdraví.Euro.cz
Mgr. Alois Komorous, klinický farmaceut
Dobrý den, toto téma není jistě jednoduché a černobílé. Stále mi však připadá, že se odborníci nedívají na skutečné statistiky, uváděné na západě. Mohli by tak zjistit, že obrna například začala mizet dříve nežbylo zavedeno celoplošné očkování. Očkování může mít celou řadu nežádoucích účinků, které NEJSOU dostatečně a zodpovědně zmapovány.
Ba dokonce se liší příbalové letáčky stejné očkovací látky v Čechách a v Německu. Jakoby v Čechách podobné příznaky nemohly existovat. Sporné jsou také studie, protože správná studie má mít vzorek zdravých a nemocných, zde tedy očkovaných a neočkovaných. Nejsou tak dodrženy podmínky pro regulérní registraci injekcí očkovacích látek a dělány „vědecké“ ústupky. Namísto otevřené diskuse s hledáním pravdy se udržuje totalitní zákon a jinak myslící se i veřejně nazývají „pitomci“ i v televizi tak jako tomu bylo např. dnes již asi před dvěma lety.
Mediální panika kolem ptačí chřipky a její utichnutí poté, co byly schváleny firmám dotace jsou příliš nápadné. Rozporuplné zprávy na veřejnosti rozhodně nepřispívají ke zvýšení image očkování, nad čímž by se měli zodpovědní pracovníci zamyslet. Myslím si, že jsou často obětí zkreslování dat farmaceutickými koncerny, kterým dnes jde prakticky jen o zisky, které nejsou zanedbatelné.