Je tomu právě třicet let, kdy se v plzeňské fakultní nemocnici začalo s transplantacemi ledvin. Na počátky vzpomíná nestor západočeské nefrologie prof. MUDr. Karel Opatrný (starší), DrSc.
Kdy se vlastně začalo v Plzni s hemodialýzou, tedy s léčbou pomocí umělé ledviny?
V roce 1969. Hemodialýza sloužila k tomu, aby se pacientovi v případě, kdy mu selhaly ledviny, vrátilo zdraví nebo se mu prodloužil život. Do té doby museli všichni lidé, kterým přestaly ledviny pracovat, zemřít, a to za velmi drastických okolností. Dostávali zánět osrdečníku, zánět pohrudnice, zánět střev a potkávaly je další komplikace, které s sebou přinášejí značné utrpení.
S transplantacemi jste začali právě před třiceti lety, kdy jste vedl nefrologické oddělení při 1. interní klinice Fakultní nemocnice v Plzni. Jak to tehdy bylo?
V roce 1970 mě navštívil profesor Aleš Podzimek, přednosta chirurgické kliniky plzeňské fakultní nemocnice, a sdělil mi, že by chtěl v Plzni realizovat transplantace ledvin. Ty byly a jsou alternativou k léčení umělou ledvinou.
Tehdy se v Československé republice začínaly provádět v IKEM v Praze Krči a také v Hradci Králové. Obě metody se vzájemně doplňují a obě mají pro vhodné nemocné svoje přednosti. Jednou z hlavních výhod transplantace je skutečnost, že nemocný nemusí v každé roční době a za jakéhokoliv počasí dojíždět dvakrát až třikrát v týdnu do nemocnice a tam být napojován po mnoho hodin na umělou ledvinu.
S profesorem Podzimkem jsme se dohodli brzy, protože transplantace skýtaly možnost rozvinout novou nadějnou léčebnou metodu. Byla to tedy i prestižní záležitost pro naše kliniky a pro celou plzeňskou lékařskou fakultu.
Nebyl problém vybudovat pro zcela novou a náročnou metodu tým spolupracovníků?
Profesor Podzimek jako zkušený chirurg garantoval, že po chirurgické stránce se u něj na klinice dají transplantace úspěšně provádět. Byl už rozhodnut, komu svěří spolupráci z řad chirurgů. Zvolil Václava Nováka, který se vypracoval ve zkušeného chirurga po svém pobytu na anatomii a který získal vědomosti o transplantacích v Denveru v USA u světově proslulé autority v transplantologii prof. Starzla.
Doktor Novák uměl vést lékařský kolektiv a organizovat spolupráci. Měl také chuť něco nového v medicíně dokázat. Hned v roce 1970 sepsal postup transplantace ledvin a určil pro jednotlivé úkoly aktéry.
Připravené postupy prověřil ve fingovaných transplantacích a na zvířatech. Plány se týkaly transplantačního týmu, převozu ledviny z odběrových míst v Hradci Králové, v Praze, a z některých sousedních států, opatření potřebných léků, dále krve pro transfuze a jiných roztoků.
Domluvil dokonce spolupráci s Veřejnou bezpečností, aby převoz ledviny trval z místa odběru k nám do Plzně co nejkratší dobu atd. Čekali jsme pak jen na to, kdy se objeví pro některého z našich dialyzovaných nemocných vhodná ledvina.
Kdy k první transplantaci došlo?
Stalo se to 13. března 1972. Tehdy nám oznámil kolega z Hradce Králové profesor Vladimír Bartoš, že je odpovídající ledvina k dispozici a že nám ji posílá. Pro nás to byl povel zahájit podle připravené dokumentace všechno potřebné k výkonu. Ledvina se hodila pro našeho devětatřicetiletého nemocného, který byl do té doby u nás léčen umělou ledvinou a podstoupil sto dvě napojení!
Ledvina byla v Hradci Králové odebrána tentýž den, tedy 13. března v 18.20 hodin. Transplantace byla zahájena v Plzni ve 22 hodin. Našití cévního svazku, tedy ledvinné žíly a tepny dárcovy, bylo našemu příjemci uskutečněno v jednu v noci. Tím byl zajištěn základní transplantační výkon.
Doposud vzpomínám, jakou jsme měli radost, když transplantovaná ledvina ihned po napojení produkovala moč. Byli jsme přesvědčeni, že celý transplantační akt bude zdárně dořešen. Musel být ještě našit dárcův močovod do močového měchýře příjemce a bylo třeba vyjmout obě ledviny příjemcovy, protože jeho základním onemocněním byl chronický zánět ledvin.
V té době se totiž předpokládalo, že ochranné mechanismy léků, které byly k dispozici, neochrání transplantovanou ledvinu před přenosem základního onemocnění. Vše probíhalo skutečně podle plánu. Až na to, že výkon trval neuvěřitelně dlouho, téměř osm hodin.
Naznačil jste, že se od té doby mnoho změnilo. Co například?
Dnes už se z výše uvedeného důvodu vlastní ledviny příjemce neodnímají. Také se postupně při dalších transplantacích zkrátily časy více než o polovinu a staly se za profesora Podzimka, asistenta Nováka, profesorů Jiřího Valenty, Vladimíra Třešky a internistů operací rutinní.
Jak se onomu prvnímu pacientovi dařilo dále?
U nemocného jsme se scházeli pravidelně dvakrát denně. Naštěstí průběh stonání byl příznivý, nemocný mohl být přeložen brzy na naši interní kliniku a pak do domácí péče. Vracel se k pravidelným kontrolám. Ledvina fungovala 4,5 roku a byla by v činnosti jistě déle, kdyby neopatrný cyklista našeho pacienta na ulici neporazil a transplantovanou ledvinu nepoškodil. Pak musel být nemocný znovu napojován na umělou ledvinu, která mu prodloužila život o další rok a půl.
Mělo zavedení transplantací v Plzni vliv i na další obory?
Transplantace byla skutečně nejen pomoc pro vybrané nemocné se selháním ledvin. Plzeň se totiž stala třetím místem v Československé republice, kde se začalo transplantovat a vešla do povědomí odborníků a občanů jako pracoviště, kde se dokáží provádět náročné a velice kvalifikované výkony. Program transplantací zajišťovali vysoce kvalifikovaní anesteziologové primář Jiří Minář a doc. Václav Fessl, kteří představovali v celostátním měřítku jedny z nejzkušenějších odborníků v oboru vůbec. Za celou dobu uplynulých třiceti let nezemřel při transplantaci a v bezprostřední návaznosti na ni žádný nemocný. Pod vlivem tohoto programu musela rozvinout nové speciální metody řada medicínských oborů. Světově uznávaný patologický anatom profesor Josef Vaněk mně říkával, že transplantace ledvin otevřely novou oblast patologické anatomie a také klinické práce, protože lidé se dožívají věku, v němž se jim orgány mění a kterého by se před zahájením hemodialýzy a transplantací nedožili.
Pokud vím, svých zkušeností jste využili i v řadě odborných prací…
Plzeňští pracovníci kolem umělých ledvin a transplantací si počínali skutečně iniciativně. Například první skriptum o transplantacích v Československé republice sepsali Aleš Podzimek, Václav Novák a já již v roce 1975. Od té doby se rozvíjela publikační činnost plzeňských lékařů doma i ve významných zahraničních časopisech, přednášeli jsme na mezinárodních sjezdech a získali jsme také několik významných ocenění.
Jistě je pro vás potěšením, že se oboru nefrologie velmi úspěšně věnuje i váš syn, prof. Karel Opatrný ml. Ten byl před dvěma lety odměněn prestižní cenou American Nephrology Foundation, která se uděluje mimoamerickým vědcům. Váš syn je jediným držitelem této ceny v České republice…
Ano, jsem šťastný, protože se svými spolupracovníky rozvíjí prestiž české nefrologie.
IRENA KASTNEROVÁ, Plzeňský deník, 22.5.2002