Před lékařskými odbory leží zlé časy. Výsluní úspěchu, na němž se vyhřívaly po ukončení akce „Děkujeme, odcházíme“, dávno potemnělo. Ze slavnostně vyjednaného memoranda je bezcenný cár papíru.
Odbory jako by stále doufaly, že to není pravda, zatímco ministerstvo zdravotnictví, místo aby už konečně jasně řeklo, že zcela vědomě naslibovalo nesplnitelné, se nedůstojně vytáčí, případně přechází do hysterických protiútoků lajíc odborům, že si zase chtějí brát pacienty za rukojmí.
Což je v situaci, kdy jsou odboráři zcela bezradní a nedokáží říci, zda, kdy a jaké akce se chystají, poněkud úsměvné.
Míč s ošklivou falší
Ministerstvo využívá toho, že míč je v tuto chvíli na straně odborářů. A je to míč, který má hodně ošklivou faleš. Odehrát jej tak, aby soupeři způsobil starosti, bude mimořádně delikátní úkol. Ministr zdravotnictví má na své straně silné argumenty ekonomické povahy. Flagrantní porušení daného slibu je pro vládu mnohem, mnohem menším zlem než prolomení fiskálního tabu. Proto je od samého začátku úkolem odborářů za splnění slibů bojovat. A zatím na všech frontách selhávají.
Ani poslední vystoupení šéfa LOK Martina Engela neukazuje, že by se na tomto trendu mělo něco měnit. Společný protest s odboráři v zemích V4 je hezký nápad, ale skončí na nějakém nejnižším společném jmenovateli, tedy s největší pravděpodobností v symbolické rovině. Tíha boje, který by měl mít reálný výsledek, bude dál ležet především na bedrech LOK. A jeho výchozí pozice bude mnohem horší, než když zahajoval akci „Děkujeme, odcházíme“.
Odbory samozřejmě mohou tažení za další navýšení platů postavit na tvrzení, že chtějí jen splnění daného slibu. Jenže to je poměrně slabý argument. Ano, postoj ministerstva zdravotnictví k podepsanému memorandu je amorální. Slib má být svatý, má se splnit nebo se od něj v nejhorším případě má s velkou omluvou a pokorou odstoupit. Vše ostatní, tedy i současný postoj ministerstva, je špatné.
Jenže od politiků a státních úředníků bohužel nikdo nečeká, že budou morálními vzory, takže veřejné mínění pod vahou ekonomických argumentů tento lapsus ministru Hegerovi asi celkem snadno odpustí.
Zanedbaná lokální práce
Engel nemůže s čistým svědomím pracovat ani se svým obvyklým východiskem, že lékaři jsou chudí jako kostelní myši. Prvotní platový slib memoranda naplněn byl a lékaři si celkem solidně polepšili v období, kdy se ostatním zaměstnancům kvůli situaci ve firmách mohlo o zvyšování platů nanejvýš zdát. Bojovat za další zvýšení odměn a zároveň nevyvolat mezi veřejností dojem, že lékaři jsou nenasytní, bude hodně obtížný úkol.
Dalším problémem je, že mnoha lékařům mohlo prvotní navýšení platů stačit, takže pokračování akce „Děkujeme, odcházíme“ bude obtížně shánět alespoň takovou podporu, jakou měla „jednička“. Zároveň se stále nelze zbavit dojmu, že odboráři se v oslnění efektem akce „Děkujeme, odcházíme“ příliš upínají na velkolepé celostátní protesty a zanedbávají lokální vyjednávání na úrovni nemocnic a krajů.
Sebelepší protest nemůže odstranit základní slabinu memoranda, totiž že ministerstvo nemá páky, jimiž by vynutilo růst platů v nemocnicích, které nezřizuje. V nich mají páky jen ředitelé a kraje. A na druhé straně odborové organizace. Pokud by právě ony namířily své zbraně a plány tímto lokálnějším směrem, působily by mnohem důvěryhodněji.