Pardubice - Měla jsem několikrát možnost napsat do Pardubických novin vzpomínku na staré pány profesory, malíře, lékaře, herce, spisovatele a další osobnosti, jejichž práce a život byly spjaty s naším městem. Tentokrát je vzpomínka o to bolestnější, neboť je spojena se smutným odchodem, k němuž došlo teprve před několika málo dny, 26. srpna.
Medicína smyslem života
Zdeňku Boučkovi bylo již od mládí zřejmé, že jako hlavní smysl života u něj existuje pouze medicína, že chce být lékařem jako jeho otec. Již během studií všeobecné medicíny byl rozhodnut věnovat se chirurgii. Jeho studia však přerušila válka, a tak až po jejím skončení s výborným prospěchem složil v roce 1947 rigorózní zkoušky u prof. MUDr. Arnolda Jiráska. Na klinice však nebylo volné místo, a tak se mladý lékař musel rozhodnout buď změnit obor nebo odejít z Prahy. Po dohodě s rodinou přešel na stomatologii k prof. Fr. Neuwirthovi, ale zato, že se stal chirurgem obličeje, vděčil prof. MUDr. Vladislavu Borovanskému CS., jehož byl odchovancem. Na jeho klinice začal vědecky pracovat. Už tenkrát v padesátých letech se tady věnovali implantacím cizích tkání a materiálů, léčbě nádorových onemocnění a zvláště operativě čelistního kloubu.
Počátkem padesátých let měl Dr. Bouček odejít s prof. Borovanským na brněnskou fakultu, to se však nakonec neuskutečnilo a zůstali v Praze. V té době ho navštívil tehdejší ředitel pardubické nemocnice MUDr. Jan Bartoš s žádostí, zda by nepřešel do Pardubic a jako primář pak nespolupracoval při zakládání stomatochirurgického lůžkového oddělení, které ústav doposud postrádal. MUDr. Bouček se rozhodl brzo a v roce 1955 převzal v Pardubicích primariát stomatologie a působil zde jako uznávaný odborník pětadvacet let, dokud v roce 1980 neodešel do důchodu.
Za práci čestný titul
Své zkušenosti ze špičkové pražské kliniky a pardubické praxe se snažil předávat mladé generaci lékařů. V roce 1962 se mu podařilo s pomocí prof. L. Sazamy na dvacet let převést výuku posluchačů 4. ročníku stomatologie Lékařské fakulty KU z Hradce Králové do Pardubic. Jeho vynikající práce v oboru byla také oceněna. Ve svých sedmatřiceti letech byl vyznamenán Purkyňovou cenou za výzkum a v roce 1997 převzal čestný titul „Osobnost české stomatologie“ za celoživotní přínos zubnímu lékařství.
Ze svých žáků vychoval schopné nástupce. Jedním z nich je i dnešní primář ústní, čelistní a obličejové chirurgie pardubické nemocnice MUDr. Miloslav Procházka. Toho jsem požádala o malou vzpomínku.
Lidský přístup k žákům
„Osobně jsem se poznal s primářem Boučkem v roce 1974, kdy se na stomatologické chirurgii nemocnice Pardubice uvolnilo místo. V rozhodování mi pomohl pan primář nesmírně lidským přístupem a jeho osobnost na mne tehdy velmi zapůsobila. Při vstupním pohovoru mne nijak nezkoušel, naopak byl velmi vstřícný. Velký dojem na mne udělalo i to, že se velmi zajímal o mé záliby. Pohovor dopadl dobře a společně jsme pak spolu prožili pět let a byla to léta opravdu perná. Já „novic“ a primář Bouček, zkušený lékař s výtečnou pověstí v celém regionu. Práce bylo opravdu dost a navíc jsme spolu přežili i rekonstrukci pavilónu a vybudování oddělení do dnešní podoby. Viděl jsem operovat, a dobře, hodně našich předních maxilofaciálních chirurgů, jako prof. Sazamu, prof. Bildra, prim. Jirouska a další, ale přesto zůstane pro mne vzorem můj první učitel v praxi MUDr. Zdeněk Bouček. Děkuji mu za všechny vděčné žáky a spokojené pacienty, že u zubů zůstal.“
Odešel slušný člověk
Dlouholetého primáře pardubické stomatologie MUDr. Z. Boučka si pamatuje ještě mnoho pacientů, přestože posledních 21 let byl už v důchodu. Náročné praxi v nemocnici se věnoval velmi obětavě, ale patřil i k lidem, kteří se po namáhavé práci dovedou doma odpoutat od celodenního stresu a vypětí a čerpají další síly tím, že se věnují svým ušlechtilým koníčkům.
Doktor Bouček byl v mládí nadšeným motocyklistou, později fotografem a skalničkářem. Mnoho radosti mu připravoval i jeho malý psí přítel „Bubi“. O svých koníčcích sám v roce 1994 v rozhovoru pro časopis České stomatologické komory, v němž bilancoval svou celoživotní práci, řekl: „Po celý život jsem se snažil nalézt alespoň trochu času pro své záliby. V mládí to byl sport, především veslování. Byl jsem členem osmy, která v roce 1940 získala celostátní mistrovský titul. S přibývajícím věkem mě stále více lákalo fotografování. Skloubil jsem je s další svou láskou, květinami. Učarovaly mi především lewisie, americké skalničky a mám jich na skalce na dvě stě. Neumíte si představit tu krásu, když na jaře rozkvetou. Právě je fotografuji nejraději.“
Závěrka fotoaparátu doktora Zdeňka Boučka se minulou neděli bohužel zavřela nadobro. Zůstala jen vzpomínka a slova, která tak často vyslovovali ti, s nimiž jsem o něm hovořila. „Byl to vynikající odborník, citlivý k pacientům a nesmírně slušný člověk.“
LUDMILA LADÝŘOVÁ, Pardubické noviny, 6.9.2001