OTÁZKA: Medicínu jste studoval v 50. letech. Šlo v té době o rozumné východisko, protože lékařství je obor ve všech režimech potřebný a apolitický?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Naopak, měl jsem potíže i tam. Když jsem se na medicínu přihlásil, hned mne nevzali, protože někde vyšťourali posudek svazu mládeže z mého bydliště ve Velkých Popovicích. Předseda napsal, že mé studium na vysoké škole nedoporučuje, protože rodiče jsou „náboženský fanatici“ (psáno takto). Žádní fanatici to samozřejmě nebyli, pocházeli jsme z Moravy, kde byla víra zcela normální, přirozená věc. Nakonec jsem se na odvolání dostal alespoň na stomatologickou větev a druhý rok se mi podařilo přejít na všeobecné lékařství, protože jsem našel kolegu, který si to chtěl prohodit – trochu mi tedy pomohla šťastná náhoda.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Podařilo se vám nakonec svůj „závadný“ kádrový profil nějak vylepšit?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Během studií jsem začal dělat pomocnou vědeckou sílu u embryologa Zdeňka Frankenbergera, který říkal, že mne z toho dostane. Dokonce jsem se pak přihlásil do studentské vědecké společnosti, kde se publikovaly práce studentů. Já měl tenkrát od profesora Frankenbergera za úkol studovat nadledvinky jelení zvěře, byl to velký nimrod… Nakonec za tuto aktivitu byly plusové body, takže jsem po promoci nemusel na umístěnku nikam do pohraničí ani na Slovensko, jako se to dělalo s lidmi, co neměli politickou perspektivu.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Vy už jste během studií věděl, že se budete chtít věnovat chirurgickému směru?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
V posledních ročnících jsem chodil fiškusovat do Ústavu pro péči o matku a dítě do Podolí, hlavně do porodnice – ještě jako medik jsem odvedl asi 70 porodů, s kolegou jsme do toho byli úplní nadšenci. Pak jsem ještě chodil k docentce Olze Vaněčkové na plastiku, to byl takový kroužek v 6. ročníku. Chirurgie se mi líbila tím, že se jedná o konstruktivní terapii, kde jsou výsledky vidět okamžitě.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Nakonec se vám skutečně podařilo uniknout umístění kamsi na druhý konec republiky, místo toho jste byl v roce 1958 přidělen na chirurgii do Vlašimi. Jaké byly vaše první kroky v praxi?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Zde jsem se konečně naučil tu „pravou“ chirurgii od primáře Krinkeho, což byl žák profesora Julia Petřivalského ze slavné brněnské školy. Ve Vlašimi se díky němu dělalo prakticky všechno, pořád jsme zaváděli nějaké nové postupy. Například jsme měli pacienty paraplegiky, díky blízkosti rehabilitačního ústavu v Kladrubech; přicházeli většinou s problémy s močovým měchýřem, byli inkontinentní, a já měl na starosti nastudovat metodu reedukace močového měchýře takzvanou přílivovou drenáží. „Kolego, jeďte do Prahy, do knihovny, tam si to najdete, pak to tu zavedete.“ Nebo jindy zase: „Kolego, zajeďte si nastudovat osteosyntézu krčku stehenní kosti Smith-Petersenovým hřebem, z publikace od profesora Poláka, aby se nám lépe hojily fraktury.“ Nastudoval jsem, sestrojili jsme zařízení na snímkování kyčelního kloubu, sehnali starý extenční ortopedický stůl, ve vlašimských strojírnách nám ho upravili, my si pacienta zafixovali, a když byla situace příznivá, rovnou jsme perkutánně zaváděli hřeby – na okresním špitále! Taková progresivní chirurgie mne bavila, pořád se šlo kupředu a primář měl svou vizi. Díky němu jsem se naučil být zvídavý, neustrnout, stále hledat nové metody a nebát se je zavádět.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Byla pak díky tomu cesta z Vlašimi do Prahy přímočařejší?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Ne tak docela. Pobyl jsem tam 5 let, měl bohatou operativu, primář mě nechal dělat žaludky, žlučníky, karcinomy tlustého střeva… Byl jsem natěšený na atestaci, která proběhla velmi dobře. Ale když jsem se vrátil zpět a oznámil řediteli vlašimského Ústavu národního zdraví, že jsem odatestoval z chirurgie, opáčil: „To je výborný, soudruhu, a od zítřka nastupuješ z vůle pracujícího lidu jako obvodní lékař v Trhovém Štěpánově!“ To mne tedy trochu zchladil. Ale brzy se to zlepšilo. Dozvěděl jsem se náhodou o konkurzu na aspiranturu na dětské chirurgické klinice v Praze. Zašel jsem k profesoru Václavu Kafkovi, udělal přijímací zkoušky a aspiranturu vyhrál, což mě v mé situaci zachránilo, aby mne úplně neodstavili.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Aspiranti většinou museli být dobře „zapsaní“ u režimu, jak se vám to podařilo obejít?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Profesor Kafka na ty kádrové věci neslyšel. V komisi s ním byli i další sympatičtí lidé, kteří mysleli normálně, třeba gynekolog profesor Peter, docent Brodský… O to místo se ucházel i kolega, který už měl jakousi politickou kariéru, začal mluvit o svých politicko-společenských ideálech, a to na komisi opravdu nezabralo, důležitá pro ně byla jen odbornost. Oni se zkrátka opravdu zajímali o to, co umím.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Kdy jste se poprvé setkal se srdečními operacemi u dětí?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
To přišlo vlastně hned. Když jsem nastoupil, musel jsem dělat vše, ale dostal jsem se do bezprostřední blízkosti kardiochirurgické skupiny – profesor Kafka operoval, a to i na otevřeném srdci, v mimotělním oběhu, ovšem pouze větší děti. Tam jsem asistoval, seděl jsem u mimotělního oběhu. Kromě toho jsem měl na starosti ještě přípravu dětí s vrozenou srdeční vadou, které přišly z ciziny – třeba z východního Německa či Itálie, kde se tyto operace neprováděly. Když jsem si navíc přečetl o problematice vrozených srdečních vad a možnostech chirurgie v těchto případech, nesmírně mne to zaujalo, až nadchlo, řekl jsem si, že tím bych se chtěl zabývat. Vždycky mne zajímala právě ta rekonstrukční stránka chirurgie. Brzy mne profesor Kafka naučil základní škálu zákroků – uzávěr otevřené tepenné dučeje, resekci koarktace aorty, spojkové operace u cyanotických vad, bandáž plicnice nebo síňové septektomie u transpozic. To se všechno dělalo na bijícím srdci, zvládl jsem je celkem brzy a líbilo se mi to.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Jednalo se tedy o starší dětské pacienty, ale co novorozenci s těžkými srdečními vadami?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Tehdy, začátkem 60. let, byla velice nosná právě problematika kritických vrozených srdečních vad u nejmenších dětí. To byly vady se závažnou morfologií, které brzy po narození způsobovaly srdeční slabost nebo těžkou cyanózu, v podstatě stavy neslučitelné se životem. Měli jsme k dispozici i výsledky práce našich patologů – profesorka Dagmar Benešová se svým týmem shromáždila 900 pitevních protokolů pacientů s vrozenou srdeční vadou, kteří nebyli léčeni a zemřeli na ni. Z těch 900 dětí 42 % zemřelo do jednoho měsíce, 85 % do jednoho roku. To byla obrovská výzva, aby se jim pomohlo. Už se vědělo, že v cizině se dělají paliativní operace i u nejmenších dětí, a profesor Kafka je pak zaváděl také. Vada se tím sice neodstranila, ale těžká forma se přeměnila na lehčí, kterou pacient toleroval a se životem slučitelná byla. Existoval tedy předpoklad, že se děti dožijí věku, kdy bude možné je léčit kauzálně. Už v roce 1958 profesor Jan Navrátil v Brně zavedl operace na mimotělním oběhu, po něm i profesor Jaroslav Procházka v Hradci Králové a profesor Kafka v Praze. Ale to bylo možné u starších dětí, tak ve věku 12–15 let, pak si na to troufli, na mladší ne.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Kterých komplikací se nejvíc obávali a jak byly vyřešeny?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Už ve druhé polovině 60. let přicházely zprávy, že se v cizině provádějí radikální operace, tedy kauzální léčba, i u novorozenců a kojenců s kritickými vrozenými srdečními vadami. Kamenem úrazu byl samozřejmě mimotělní oběh, pro malý organismus to byla obrovská zátěž, kterou netoleroval, děti umíraly na edém plic… Tenkrát novozélandský chirurg z Aucklandu profesor Brian BarrattBoyes spolu s profesorem Johnem Kirklinem z USA vyvinuli zvláštní novou metodu. Na základě znalosti intolerance malých dětí vůči mimotělnímu oběhu navrhli operovat je ve zkráceném režimu. Nejprve se pacienti uvedli pomocí zevního chlazení ledovou tříští a pak mimotělním oběhem do hluboké hypotermie, ochladili se na 20 stupňů Celsia a následně se zastavila cirkulace. V zástavě oběhu se otevřelo srdce a na prázdném srdci provedla rekonstrukce, zašilo se to a tělo se pak znovu ohřívalo mimotělním oběhem. Čili styk cizí krve s novorozeneckou probíhal jen v době ochlazování a ohřívání. Limit na operaci v těch 20 stupních, tedy takové okno, činil přibližně 1 hodinu.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Na konci 60. let, v době uvolnění, se vám podařilo vycestovat do Londýna. Jak na vás zapůsobil kontakt se západní medicínou?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
To bylo náramně přínosné. Přivezl jsem si řadu poznatků z problematiky kojenecké a novorozenecké chirurgie. Setkal jsem se s mnoha inspirativními osobnostmi, třeba s profesorem Johnem Kirklinem nebo profesorem Jamesem Malmem z Kolumbijské univerzity, profesorem Aldo Castanedou z Bostonu, profesorem Donaldem Rossem z Londýna, hovořil jsem i s Chrisem Barnardem – Londýn byl zkrátka skutečná křižovatka. Pamatuji si Barnardovu přednášku v Hammersmith Hospital, tenkrát prezentoval soubor sta dětí s Fallotovou tetralogií, kdy mu nezemřel žádný z pacientů. Byl to ohromně šikovný chirurg a otevřený, dokonce mi nabízel místo asistenta v Kapském Městě. Já už tu však měl rodinu, tak to nepřicházelo v úvahu, ale tyto zkušenosti a zážitky mne ovlivnily hodně.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Jak moc v tomto srovnání obstála československá medicína?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Měl jsem trochu mindrák, kardiochirurgie u nás za minulého režimu zaostávala tak o deset let. Režim navíc dělal vše, co mohl, aby to ještě více brzdil. Maximálně protlačoval, aby se všude dostali straníci, každý měl svoji kádrovou rezervu. I takové eso jako profesor Navrátil mělo potíže, nenechali ho dělat vše, co chtěl. Pak byl v roce 1967 pozván do Vídně, kde založil kardiocentrum ve Všeobecné nemocnici a dojížděl tam. Soudruhům se to samozřejmě nelíbilo, tak mu výjezdy znemožňovali. Šlapali mu na paty čím dál víc, až už tam raději zůstal, stal se přednostou kliniky a vedoucím experimentálního pracoviště. I při svém pobytu v Londýně jsem viděl, že kontakt se světem a informace nám opravdu chybějí. Věděl jsem, že se máme co učit, ale ty osvícené hlavy v cizině se s námi přitom bavily jako se sobě rovnými.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Ani za takových okolností vás emigrace nezlákala?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Já neměl takovou odvahu, měl jsem tu vlastní rodinu i širší příbuzenstvo. Manželka zrovna na konci 60. let promovala na fakultě, tak jsem se chtěl vrátit, viděl jsem možnosti práce doma, i když jsem si nedělal iluze – měl jsem totiž srovnání a viděl, v čem šlapeme. Ale měl jsem tu také známé, kamarády, spolupracovníky, s Milanem Šamánkem se dělalo dobře. Postupně se nám ty perspektivy otevíraly, vzali jsme to do svých rukou a nakonec se prosadili.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Jaké cenné poznatky rady jste v Londýně získal?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Mr. David Waterson, který byl přednostou dětské kardiochirurgie v Londýně, mi tenkrát říkal: „To je fajn, že jste se k nám přišel podívat jak na to, ale dívejte se také, jak se to dělat nemá. Ušetříte si strašně moc trápení, až to budete zavádět u vás, protože se vystříháte zbytečných chyb.“ To byla nesmírně cenná rada. A pak si vzpomínám na profesora Kirklina, to byl boss, před kterým se třásli všichni, přitom ohromně milý v osobním kontaktu. Když jsme spolu hovořili, říkal: „Vy, jako mladý kardiochirurg, dělejte vždycky jen operace, které umíte a které těm dětem opravdu pomohou. Nezáleží na tom, jestli budou paliativní nebo radikální, prioritou je, aby pacienti přežili.“ Další cenná rada. S tím vším jsem se tedy vrátil v 69. roce na kliniku do Prahy.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Jaká tu byla atmosféra, po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a před začátkem normalizace?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Tenkrát všude probíhaly velké změny, i u nás: docent Brodský odjel do Švédska na Karolinskou univerzitu, doktor Stark do Londýna… a oba už tam zůstali. Profesor Kafka byl penzionován, po něm naštěstí nastoupil profesor Václav Tošovský, velice milý a fajn člověk. Já dostal na starosti kardiochirurgické oddělení, měli jsme dvanáct lůžek, prováděli paliativní operace a přicházeli další, mladší kolegové. Ti mi pomáhali, studovali kardioanestezii, mimotělní oběh a další přidružené disciplíny. Vylepšili jsme systém péče o pacienty s kritickými vadami a zlepšili jejich přežívání. Otevřeli jsme speciální pokoj pooperační intenzivní péče, což nikde nebylo, viděl jsem to až v Londýně. Zaváděli jsme nové metody, třeba dlouhodobou ventilaci malých dětí objemovým ventilátorem (to tu do té doby také nebylo známo) nebo kontinuální odběr vzorků arteriální krve, parenterální výživu, centrální žilní katétry… Vše jsme museli zvládnout vlastními silami a ještě školit další specialisty. Z těchto novinek pak profitovala celá dětská chirurgická klinika.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Tehdy už se rodila multidisciplinární spolupráce, jež se pak stala základem kardiocentra?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Ano, spočívala ve spolupráci s dětskými kardiology – docentkou Padovcovou, doktorkou Voříškovou, doktorkou Krčílkovou a docentem Šamánkem. Ti nám sháněli pacienty, stahovali je z terénu a snažili se, aby co nejdříve přišli k nám. Tím pádem pak neměli tak vážné komplikace, třeba plicní, které by vyžadovaly dlouhodobou ventilaci (ale i na to jsme byli připravení). Zachránili jsme takto asi 80 procent dětí, které jsme operovali. To byl tedy zárodek myšlenky dětského kardiocentra. V 60. letech se už začala stavět nová budova motolské nemocnice. Stavěla se ale věčně, předání se protahovalo, celé to trvalo nějakých 15 let. My už ovšem takto těsně spolupracovali a společně se účastnili také plánování nemocnice. Předpokládalo se, že bude vybudováno nové dětské kardiochirurgické pracoviště s vlastními operačními sály, jednotkou pooperační intenzivní péče… byla to ovšem stále jen idea.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Museli jste se potýkat i s různými absurdními překážkami, pro minulý režim tak typickými?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Velmi dobře to ilustruje jedna epizoda. My na dětské chirurgické klinice přestali operovat na otevřeném srdci někdy v roce 1967. Důvodem bylo, že profesor Kafka shledal, že „historický“ Gibbonův přístroj pro mimotělní oběh, který jsme měli ještě z poválečné pomoci od UNRRA, už není úplně spolehlivý a raději na něm zakázal dělat. Navrátil a Procházka operovali dál, měli své mašiny, které vyvíjeli ve spolupráci se strojírnami v Brně a Dobrušce, čili se mohli zabývat těmi staršími pacienty. Ale na menší děti u nás byl stop stav. Tenkrát ředitelka nemocnice Věra Kazimourová na naše doporučení zakoupila výborný nový americký přístroj pro mimotělní oběh Sarns 5000. Přivezli ho k nám na kliniku na Karlov a řekli: „Tady ho máte, ale nesmí se s tím nic dělat, je určený až pro Motol.“ Noli me tangere. Dali ho do předsálí a šmytec – dokud nebude fungovat Motol, nesmí se na něj sáhnout. My argumentovali, že by bylo potřeba ty děti operovat, že je to nemorální, a oni tedy aspoň vymohli, že ministerstvo zdravotnictví uvolnilo asi 6 milionů korun na rok, za což se některé malé děti s těžkými vadami mohly posílat na operace do zahraničí. To vyšlo tak pro 6 až 8 dětí, což bylo celkem mizivé oproti tomu, kolik potřebných pacientů jsme měli a kolik jsme jich bývali mohli odoperovat, kdyby nám dovolili přístroj používat. Takže takhle to v minulém režimu fungovalo.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Opravdu jste zákaz dodrželi?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Ne tak úplně. Naše mladá parta chirurgů a anesteziologů dala celé téhle absurditě korunu tím, že jsme si přístroj pro mimotělní oběh v pozdních večerních hodinách potají „půjčovali“, naplnili psí krví a prováděli experimentální operace na psech. Docent Šamánek měl v suterénu v „nalezinci“ na Karlově kardiopulmonální laboratoř, kde jsme měli azyl. Nacvičili jsme takto třeba Mustardovu operaci transpozice aorty a plicnice, zároveň s tím i metodu hluboké hypotermie a zástavu oběhu. Když jsme pak skončili, přístroj jsme vyčistili, vrátili, zavezli zpět na sál a dali do „zapečetěné“ skříně, která sice zepředu pečeť měla, zato však neměla zadní stěnu. (smích) Mustardovu metodu jsme se naučili celkem slušně… a nikdo nic nepoznal.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: V takové atmosféře asi přeci jen ještě chvíli trvalo, než myšlenka dětského kardiocentra zcela zakořenila.
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
V té době už jsme s Milanem Šamánkem hovořili o tom, že bychom založili společné kardiologicko-kardiochirurgické pracoviště, kde by vedle sebe pracovali internisti i chirurgové. Právě v Londýně v Great Ormond Street jsem viděl, jak to funguje, další podobná pracoviště se osvědčila v Bostonu, Torontu… znali jsme jejich know-how, protokoly. A říkali si, že by tam byly děti s vrozenými vadami rovnou vyšetřované, operované, pooperačně ošetřované i dále sledované – vtip byl v tom, aby se pacienti nemuseli nikam překládat. Tenkrát se o tom začalo jednat, hlavním chirurgem byl profesor Jaroslav Procházka z Hradce, který na ministerstvu zdravotnictví na popud Milana Šamánka navrhl, aby se takové centrum vytvořilo. Ministerstvo pak skutečně v roce 1977 zřídilo Specializované pracoviště dětské kardiologie a kardiochirurgie. Nastěhovali jsme se do Motola, ale neměli jsme ani vlastní sály, ani personál, dostali jsme jen jednu instrumentářku, jednu sestru na pooperační jednotku intenzivní péče a jinak jsme si ostatní sestry a lékaře museli zaškolit. Až v 78. roce jsme získali vlastní sály v 8. patře a mohli konečně začít s mimotělním oběhem… Takže nám oficiálně předali přístroj, který už jsme měli potají osahaný, a my začali zavádět jednotlivé metody, včetně těch nacvičených transpozic. Postupně jsme zavedli všechny druhy operací, které už se dělaly ve světě, měli jsme informace a výsledky z literatury a také nám velice pomáhal doktor Stark, který pro nás v zahraničí získával léčebné protokoly.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Neměli jste problémy, že spolupracujete se emigrantem?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Měli, šli po nás a snažili se zastrašovat. Každou chvíli se objevili pánové v kožených sakách: „Vy jste byl v Londýně, máme informace, že jste kontaktoval doktora Starka…“ To ve mně byla celkem malá dušička, naštěstí dál nezašli, docent Šamánek v tom uměl docela chodit, takže se to většinou moc nerozpitvávalo. Oni nás potřebovali. Když přišla delegace ze zahraničí, ukazovali nás jako vzorový příklad československého zdravotnictví, že to tak „jako“ funguje po celé zemi, přitom jsme byli jediné pracoviště svého druhu. Takže spíš taková kamufláž navenek, aby bylo vidět, jakou máme vyspělou medicínu. Jaroslav Stark zařizoval i školení a stáže našich lékařů v Londýně, jeho pomoc byla neocenitelná. Tehdy šlo vycestovat, jen když měl člověk pozvání, a tohle všechno on uměl zařídit. Navíc režim, i když jej měl za persona non grata, ho stejně potřeboval – kdykoli měl některý z papalášů v rodině pacienta, okamžitě jej vyhledali „tichou poštou“, velvyslanectví si ho zavolalo, že je třeba zařídit to a to, a on zařizoval. Přitom z toho neměl žádný prospěch, pořád byl odsouzený, že opustil republiku, a měl na krku žalář. Tvářili se, že o něm „nevědí“, a zároveň ho využívali.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Po rozběhnutí už kardiocentrum fungovalo dle vašich představ?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Mám dojem, že nám to docela šlo. Skutečně fungovala týmová spolupráce. Milan Šamánek vyškolil spoustu kardiologů v terénu, aby nám posílali děti. Navíc jsme už z dřívějška měli „vlastnoručně“ předpřipravenou velkou skupinu pacientů, jež jsme operovali v době, kdy se nemohl používat mimotělní oběh. Mezitím odrostli, s paliativním zákrokem se dožívali třeba i 18 let, a my je pak znovu operovali jako náctileté. Jakmile jsme tedy začali pracovat v Motole, začalo to rychle nabíhat, hned od startu průměrně 300 dětí za rok. Největší problémy byly ekonomické. K mimotělnímu oběhu bylo třeba mít příslušenství na jedno použití – oxygenátor, filtry, kanyly. Toho byl nedostatek a muselo se nakupovat za devizy, které mělo ministerstvo. To vždy řeklo, kolik může uvolnit, ale přitom tu byla čtyři pracoviště s mimotělním oběhem, která si musela prostředky rozdělit poměrně dle počtu operací a nějak s tím vystačit. Proto jsme samozřejmě z úsporných důvodů používali ty součásti opakovaně a resterilizovali je, což se dnes už nesmí. Tenkrát to ale jinak nešlo, tak se udělaly tři čtyři operace s jedním oxygenátorem.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Jak dlouho trvalo zvládnout celý repertoár dětských srdečních operací?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Ono to vypadá, že vše šlo najednou, ale bylo to postupné, každý rok jsme zavedli dvě tři nové operace, takže nakonec jsme těch cca dvacet důležitých zákroků zvládli. Já si už z Londýna připravil operační postupy, měl jsem podrobné poznámky, popsané deníky, co kdy kde jak. A protokoly od Kirklina nebo Castanedy. Aby každý na sále věděl, co má dělat, měli jsme takové „fermany“, for internal use only, které jsem si přivezl z ciziny. Když jsme školili personál, ze začátku se celý protokol předčítal, až se to zaběhlo. Skoro jako když se herci učí roli. A bylo proč – já to sice viděl v Londýně, ale ostatní u toho nebyli, takže jinak to ani nešlo. Výborně se osvědčilo mít rozpracované, co vše se může stát jako komplikace, a k tomu různé „narážky“, jak to v dané chvíli budeme řešit. Díky tomu jsme si pak operace rychle a úspěšně zažili, bez nějakých „porodních problémů“. Lidé, kteří si pouze přečetli odborný článek v časopise a pak to zkoušeli na vlastní pěst, měli samozřejmě velkou úmrtnost pacientů, zatímco my věděli o detailech, o čertových kopýtkách, a byli na ně připraveni.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Soudruzi už vám pak dali pokoj, když viděli výsledky?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Já tenkrát pořád nepožíval kdovíjaké důvěry, motolská ředitelka Kazimourová, velká stranice, na mne byla trochu vysazená, protože jsem měl neustále nějaké připomínky. Tak mi udělala to, že požádala profesora Procházku, aby nám dělal garanta, tedy odborný dozor, a zaručoval náš program. Chodil k nám každé úterý, všichni si mysleli, že tam chodí operovat, ale bylo to jinak. On byl ohromný sympaťák a dobrý člověk, přišel na sál, mrknul na anesteziologa: „Jdu se na vás podívat, jak vám to jde. Vidím, že to děláte bezvadně, tohle bych ani já nedovedl.“ Povzbudil nás, pak si šel sednout k Šamánkovi a povídali si. Takže „garance“ fungovala takto gentlemansky. V roce 1984 jsme pak dokonce za celé centrum dostali státní cenu Klementa Gottwalda za diagnostiku a chirurgickou léčbu dětí s vrozenou srdeční vadou v nejútlejším věku. Gottwaldova cena teď sice zní trochu pejorativně, ale já měl spoustu přátel, kteří tuto cenu dostali, a přitom to byli takzvaní „reakcionáři“ – docenti, profesoři na fakultě, kteří něco významného objevili. Nebyl mezi nimi nikdo z komunistů, kteří na to neměli a také na to nemohli nic namítnout. Tak se alespoň ututlalo, že laureáti státní ceny neměli požadovaný kádrový původ…
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Setkával jste se někdy s nepochopením nejen ze strany funkcionářů, ale i kolegů-lékařů?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Na začátku to bylo skutečně tristní, přišla třeba maminka ze Slovenska a prý: „On mi pán doktor hovoril, že moje dieťa má vrodenú srdcovú chybu a musí zomrieť.“ A taková neinformovanost trvala poměrně dlouho. Že se ledy pohnuly, bylo velkou zásluhou Milana Šamánka, který pozval všechny mladé pediatry, jež školil na kardiology, na naše pracoviště. Oni pak u něj odatestovali a šli na okresy, na porodnice, takže jsme měli síť informovaných odborníků v terénu. Chodili se dívat i k nám na sál, měli pročtené chorobopisy, znali možnosti jednotlivých operací. Uměli zjistit v porodnici nebo pak na poradnách, že dítě nějakou takovou kritickou vadu má, nesnažili se sami stanovit přesnou diagnózu, ale byli naučení odesílat je ihned k nám. V Motole se dítě vyšetřilo, indikovalo, kterou operaci je třeba provést, operovalo a poté už bylo sledováno v terénu. K největšímu zlomu pak došlo v 90. letech, kdy prudce poklesla peroperační mortalita, až zázračně a pro nás překvapivě, ke 2 a poté k 1 procentu. Narostl počet operovaných dětí, zejména novorozenců a kojenců, i naše zkušenosti, byly k dispozici lepší přístroje, rutina byla daleko větší. Tehdy jsme také konečně dohnali ztrátu, kterou jsme měli oproti Západu.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Jak jste vycházel s rodiči? Určitě nebylo snadné na jedné straně bojovat s jistou nedůvěrou, na druhou stranu zase tlumit přehnaná očekávání v situaci, kdy šlo skutečně o vše…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Setkali jsme se s rodiči, kterým jsme vysvětlili podstatu vady a oni na to: „Dobře, fajn, a když to spravíte, bude zase moci syn hrát závodně hokej?“ Neměli o tom ani páru, my jim vysvětlovali, že jejich dítě může umřít, pokud jeho vada nebude řešena, a je zajímalo jen, jestli se bude moci plně věnovat vrcholovému sportu. Nebo jsem viděl rodiče, kteří nám odevzdali dítě jak do autoservisu, abychom jim ho „spravili“, a odjeli si na dovolenou nebo na hory. Pak zase byli rodiče, kteří byli velice citliví, důvěřovali nám, nechali si vše vysvětlit a říkali, že jsme poslední, kdo jim může pomoci. Respektovali, že se to nemusí zdařit, ale věděli, že budeme dělat to nejlepší, co umíme. Těch byla naštěstí většina. Měli jsme i zkušenosti s arabskými pacienty, ze Sýrie, Kuvajtu… většinou s nimi přijeli otcové, matky zůstaly doma s pěti dalšími dětmi. Přes tlumočníka jsem jim vše vysvětlil a oni vždycky reagovali, že to svěřují Alláhovi, zkrátka „když Alláh dá“.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Komunikace je jednou z klíčových dovedností lékaře, v oboru, jako je ten váš, pak dvojnásob. Přesto se na školách tato příprava zanedbává. Co vám pomohlo ke zvládnutí této dovednosti?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Snad nejvíc asi moje povaha. Někteří kolegové, hlavně mladší, se chovali odměřeně až povýšeně, s velkým odstupem. Řekli rodičům třeba „to už jsem vám řekl“, naprosto jim nenaslouchali. Já se snažil, aby rodiče vše pochopili, spíš jsem s nimi mluvil i víc, než bylo třeba. Na fakultě se to neučilo, ale viděl jsem takový přístup u velkých chirurgů, které jsem potkal v Londýně či Bostonu, jako byli Waterson a Castaneda… to byli empatičtí lidé, kteří se opravdu zajímali o druhé, a to mi imponovalo. Pamatuji si na takovou malou příhodu, byl jsem zrovna na stáži v Bostonu, profesor Aldo Castaneda mě druhý den potkal a ptá se: „Tak co, jak se máte, už jste volal domů?“ Já si v duchu spočítal, co by mne to stálo, ale on hned, že prý mám zajít k sekretářce a že mne tam sám posílá, ať mne spojí s rodinou. Opravdu měl zájem o člověka. Druhý den jsem přišel na sál a hned, jestli už jsem zavolal. Poděkoval jsem a on na to: „Běžte tam a zavolejte dneska znovu.“
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Vaši kolegové se nechali slyšet, že vždy obdivovali váš klid na sále. Přitom řada chirurgů je spíš známa svou prchlivostí…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Když jsme v roce 1978 začínali na novém sále, řekl jsem: „Tady bude klid, nikdo nebude zbytečně mluvit, aby bylo slyšet všechny pokyny.“ Mně operace odsýpala, ale v klidu. Když pak nastane krizová situace, je to výzva, která se musí řešit. Měl jsem řadu mladých kolegů, kteří se školili, a při tom zaváděli zmatek, chtěli být „rychlí“, ovšem dělali páté přes deváté beze smyslu. Já jim říkal, že nemá cenu spěchat za každou cenu, hlavně je třeba zachovat klid. I profesor Kirklin říkal, že operace probíhá nejrychleji, když se řeší klidně ta fáze, kdy se operuje uvnitř srdce. Tehdy je dobré dát tomu čas, který je potřeba. Člověk samozřejmě nesmí váhat, musí to mít předem promyšlené, ale rozvaha k tomu patří. Určitá byla i nějaká tréma, ale pak ve mně převládly endorfiny, že by to mělo dopadnout dobře. Těšil jsem se na výsledek a že to pacientovi pomůže. Navíc jsme měli pokoru. Jezdila k nám řada chirurgů třeba ze Slovenska nebo z Brna a občas jsme slyšeli: „Tohle bychom také dovedli…“ Je jasné, že když jde všechno dobře a je to seštymované, působí to snadně. Ale ti lidé už většinou neviděli, co všechno je za tím a co tomu předcházelo. Čili pokora je předpoklad úspěšnosti.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Máte nějakou zpětnou vazbu od pacientů, vídáte je třeba po letech, jako dospělé lidi?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Nedávno za mnou přišla pacientka ze Slovenska, kterou jsem operoval v roce 1984. Nyní trpěla fibrilací síní a potřebovala to upravit. Líčila mi, s jak velkými potížemi se dostávala k informacím. Vystudovala zdravotnickou školu, pak ještě filozofickou fakultu a objevily se fibrilace – jak dělala státnice, byla rozčilená, tak ji to obtěžovalo ještě víc. Zašla tedy za kardiologem, který jí prý řekl: „Máte trikuspidální atrezii, to jsem v životě neslyšel, že by s tím lidé mohli žít.“ Opět ten samý model neinformovanosti, se kterým jsme se setkali před lety. My pak doporučili operační řešení, ablaci fibrilace, tak jsme pacientku poslali do Bratislavy, ale tam s tím nechtěli nic mít. Docent Kunovský z bratislavského dětského kardiocentra jí aspoň pomohl sehnat záruku, že výkon můžeme udělat tady v Praze a že jí to slovenská pojišťovna proplatí. Každopádně je velká radost se s těmi lidmi po letech potkat. Žijí normálním životem, mají rodiny, jsou rodiči zdravých dětí, vystudovali, řada z nich jsou vysokoškoláci. Je zajímavé, že jak jsme si zvali jednotlivé pacienty a oni nám říkali, jak báječně se mají, tak my zjistili, že zas tak báječně se mít nemohou, nějaké reziduální vady jsme našli. Ale oni si zkrátka přizpůsobili životní styl svému stavu, aby mu stačili a necítili, že je to nějak zásadně limituje.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Řekl byste, že tvoří jakousi samostatnou sociologickou skupinu? Často inteligentní lidé, žijící sice s limitem, ale kteří se vrátili „do života“ a zřejmě dostali do vínku i něco navíc…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Z psychologického či sociologického pohledu je to opravdu pozoruhodné, bohužel se toho zatím žádný odborník neujal, ale bylo by to zajímavé zkoumání. Když od nás tito pacienti odešli, měli „v papírech“, že mají závažnou srdeční vadu, a i když na tom fyzicky byli dobře, málokdo je třeba chtěl přijmout do zaměstnání… Zejména za minulého režimu – i když měl být každý údajně zaměstnaný, těmto lidem raději přiznali úplnou invaliditu. Někteří se s tím smířili, ale řada z nich si dodělávala školy, aby se mohli živit hlavou, kde zas taková omezení nejsou. Sami si zkrátka sociologicky dedukovali, jaké mají možnosti. Mimochodem, dodatečně jsme prováděli analýzu IQ asi u 120 pacientů s Fallotovou tetralogií a zjistili jsme, že jsou velice inteligentní, až nadprůměrně. Nedokážeme však vysvětlit, jak je to možné. Byli cyanotičtí, jejich mozek byl přidušený těžkou hypoxií, saturaci arteriální krve měli 50procentní, což je méně než v žilní krvi normálního člověka. Takže hypoxie mozek určitým způsobem formovala. Přitom by člověk předpokládal, že nedostatečné okysličení mozek spíš poškodí a IQ půjde dolů, ale ono tomu bylo naopak. Hypoxie se ještě navíc násobila tím, že jsme dělali operaci v hluboké hypotermii, při zástavě oběhu. Dokonce jsme se setkali s fyziology, kteří nám nechtěli věřit, že lze zastavit oběh na hodinu a ten člověk nejen přežije, ale nemá vůbec následky… Bohužel to zatím nikdo nestudoval, i když by to stálo za to; zatím máme jen empirická fakta.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Výsledky své práce jste předávali i méně rozvinutým zemím, dařilo se?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Abych byl upřímný, zrovna moc ne. Dvakrát jsme byli na Kubě, tam dokonce zaváděli program pro novorozence a kojence v nemocnici, kterou založil Fidel Castro a pořídil vybavení, o jakém se nám tu ani nezdálo – měli jsme tam daleko lepší podmínky než u nás, spíš jako v Londýně. Navíc jsme jim u nás proškolili kardiology, kardiochirurgy, perfuzionisty, sestry… Vydrželo to asi deset let a teď už tam zase není nic, všichni utekli do USA nebo Venezuely. Mimochodem, v roce 1984 jsme se na Kubě setkali i s veterináři od Kolína, kteří zaváděli chov vysoce efektivních dojnic. Přijeli za rok a krávy nikde, Kubánci je všechny snědli.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: A co Sovětský svaz – náš vzor?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Měli jsme poměrně čilé styky s institutem Bakuleva v Moskvě, kam nás zvali na přednáškové cykly. Už tenkrát byli poměrně dost překvapeni našimi výsledky, Mustardovými operacemi transpozic a dalšími. To byla senzace, když jsme to tam přednášeli. Soudruzi nepřiznali, že jsme lepší než oni, ale zjevně nás obdivovali. Já to pak sice do zprávy nemohl napsat naplno, ale vždycky jsem si aspoň trochu rýpnul, že jsme jim ukázali, co u nás umíme a rutinně děláme.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: I ve svobodnějších časech jste pomáhal zavádět nové metody v postsovětských zemích, například v Kyrgyzstánu. Jak moc exotická zkušenost to byla?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
Především jsem měl problém sehnat spolupracovníky, protože vypukla válka v Afghánistánu a Američani si udělali v Biškeku letiště. Takže panovala obava, že se město stane terčem útoků. Odepřeli mi Holanďané, Dánové, Němci, dokonce i jeden Gruzínec, který emigroval do Berlína: „Vůbec si neodvažuj tam něco zkoušet, operovat, spláčeš nad výdělkem, já bych si na to netroufal,“ úplně mě zrazoval. Už to ale bylo domluvené a já nakonec sehnal mladé lidi ze svého pracoviště a z IKEM. Měli jsme tam tenkrát ohromný úspěch. Chtěli, abychom jim přednášky poslali předem, oni si je přeložili, vytiskli ve svém odborném časopise a nastudovali. My si s sebou vzali materiál, pomohli nám i sponzoři, vezli jsme oxygenátory, šicí materiál, půjčili jsme si i monitor na pooperační jednotku. Všechno krom monitoru jsme jim pak nechali. Bylo to fajn a byli ohromně vděční, zvali nás, ať přijedeme zase a také do Taškentu, do Almaty… Moc by nás prý potřebovali, vědí, že se to dělá ve světě, mají časopisy, ale osobní přístup je neocenitelný. Tam tedy naše snaha alespoň padla na úrodnou půdu, ale pak ztroskotali na tom, že nedostali peníze na nákup vybavení. Na ministerstvu ovládla zdroj peněz nějaká klika, která jim nepřála a věnovala prostředky na jiné metody.
22.5.2013 08:08:58
OTÁZKA: Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Bohumil Hučín, DrSc.
To, že jsem se mohl věnovat dětské kardiochirurgii, je pro mne pořád obraz takového velkého úspěchu a satisfakce. Je potřeba hodně práce a tvrdé, smysl pro týmovou spolupráci, není to one man show. Každý musí přispět svým dílem, a i když je jeden vede, všichni ostatní přidávají to nejlepší ze sebe. Práce, kterou jsem dělal, přinášela okamžité výsledky, což člověka uspokojí a těší. Darovat někomu život, dítěti, které jej ztrácí, má těžké problémy… to je fantastický pocit. A setkávat se s bývalými pacienty, kteří žijí s dobrou kvalitou života, zařídili si život po svém, mají děti, jsou spokojeni a jsou si vědomi, co mají, váží si toho… to je největší cena, jaké se mi mohlo dostat. Je to nejen výsledek okamžitý, ale i dlouhodobý, což prodlužuje euforii. Vidět ten smysl je obrovská prevence vyhoření.
22.5.2013 08:08:58