Komentář čtenáře Zdraví.Euro.cz
Opakovaná osobní zkušenost z naší největší fakultní nemocnice v Praze – Motole.
Před pěti léty zde zemřela moje matka, tehdy se mi zdálo, že pro ni nebylo uděláno vše, co jí mohlo pomoci, byť jí bylo již 83 let.
Otci, který o ni léta vzorně pečoval vyrazil dech výrok ošetřujícího lékaře „stejně i kdybychom ji léčili, tak by sama již nikdy nechodila“ .Ona totiž již několik let byla na vozíku a i tento stav mým rodičům i po 50 letech manželství vyhovoval. Již tehdy chtěl otec na nemocnici podat žalobu, že jeho manželce nebyla poskytnutá veškerá možná péče. Rozmluvil jsem mu to.
Dnes otec sám jako pacient, v nesrovnatelně lepším stavu, alespoň subjektivně, skončil na stejném oddělení a opět naší rodině bylo sděleno, že není možné otce léčit ani není třeba diagnózu nějak potvrzovat, prý s ohledem na „zachování kvality jeho života“. Uvádím zde stručně popis situace a zajímal by mě názor odborné veřejnosti.
Téměř devadesátiletý pacient je přivezen po pádu při medikamentozním snížení tlaku na 90/60 a po rychlé změně polohy. Před třemi měsíci řešil potíže se zuby kompletní zubní protézou. Nezvykl si však je používat, má potíže s kousáním, větší kousky dráždí zažívání.
I z uvedeného důvodu hubne. Při cévní nedostatečnosti žil na nohách při křečových žilách a užívání léku Lozapu i dalších několika léků na snížení tlaku má otoky kotníků. Je mu nasazeno několik léků na odvodnění. Důsledkem je velmi nízký tlak, hubnutí až dehydratace. V tomto stavu je přijat na interní oddělení. Ještě v den přijetí je mu odebrána krev na nádorové markry a provedena sonografie dutiny břišní.Diagnóza je uzavřena za necelých 24.hodin od přijetí.
Závěr pro příbuzné: terminální stadium rakoviny s metastázami v játrech a ve střevech. Ošetřující lékař sděluje, že již není důležité pacienta zatěžovat s dalším vyšetřením.Nemá prý ani cenu pátrat po primárním ložisku ani po lokalizaci metastáz. Na písemnou žádost příbuzných se dostavuje onkolog, který pohmatem prý potvrzuje diagnózu.
Pacienta nic nebolí, má chuť k jídlu, defekace normální, psychika je v normě i po úplné informaci o jeho onemocnění. I on osobně žádá další vyšetření a případnou léčbu, včetně třeba případné operace a jiných potřebných diagnostických a teraupetických postupů.
Ani vyžádaná pomoc vedoucího kliniky a člena vedení nemocnice nic nemění, je nám nabídnuto jen několik hospiců. Při schůzce s ošetřujícím lékařem a primářem oddělení žádáme o doplnění vyšetření ve standardním schématu například biopsii s histologií, nový odběr materiálu pro ověření vzestupu či poklesu hodnot nádorových markrů a určení lokalizace případných metastáz v těle například pomocí celotělové scintigrafie nebo CT a MRI aj.
Žádost o přeložení na onkologii je odmítnuta, jakákoliv léčba včetně naší rodinou navrhované léčby interferonem nebo moderními cytostatiky je odmítnuta, mimo péči paliativní.
Srovnal jsem podobnou situaci při diagnostice a léčbě ministra Dostála. Tomu se dostalo všech možných vyšetření přes jasné terminální stádium onemocnění, moderní chemoterapie, nejlepších odborníků z Masarykova onkologického ústavu.
Proč takový rozdíl? Že se jednalo o ministra, nebo, že byl mladší? Snad všichni platili zdravotní pojištění celý život stejně tak by neměl být rozdíl ani v diagnostice a léčbě.
Snad je to i rozdíl mezi jednotlivými obory medicíny. Opět to srovnám s tím co celý život dělám a znám. Posledních 36 let pracuji ve zdravotnictví. Mým oborem je klinická mikrobiologie a zde je zásada ověřit výsledek vyšetření pacienta, jak pozitivní tak negativní dalšími vyšetřeními – konfirmačními, a to je u nás dnes již dáno závazně po akreditaci laboratoře , i metody, i po kvalifikačním prověření pracovníků laboratoře.
Moc mě překvapuje a myslím si, že to není v pořádku, když nejsou dokončena vyšetření, aby bylo zcela jasné, o jakou diagnózu jde. Možná, že je to u starších osob příliš nákladné a odborníci to považují za zbytečné stejně jako jakoukoliv léčbu. Snad by to bylo jinak u mladších pacientů.
Patrně to odpovídá i příkazu doby – šetřit. Dnes nám nezbývá než to, aby se naše rodina sama postavila osudu a diagnóze určené – spíše tušené a amatérskými prostředky „léčila“ to, co obrazně za naše peníze vystudovaným odborníkům již nestojí za to.
Již na zdravotní škole jsem se začal zabývat onkologií ve styčném oboru s mikrobiologií, studoval jsem literaturu, překládal články stal se členem Onkologické společnosti JEP v roce 1971, psal články a platil si soukromou účast na onkologických kongresech.
Prováděl jsem od zmíněného roku též praktické pokusy s mikrobiálními producenty extracelulárních desoxyribonukleáz a imunoadjuvantními mikroorganismy. Neměl jsem však již možnost ani příležitost v práci pokračovat.
Po uplynulých téměř čtyřiceti letech slibného vývoje onkologie mě velmi překvapuje praktická stránka tohoto oboru. Možná,že popsaný příběh se týká jen starých a osamělých občanů, jinak tomu bude u ministrů a snad i u mladých a perspektivních pacientů. Musíme patrně přesněji rozlišovat mezi ohleduplností a diskriminací.
V této souvislosti netrpělivě čekám na nový zákon o diskriminaci. Snad i ten pomůže někoho přesvědčit, že na péči i léčbu mají právo všichni, bez ohledu na barvu kůže, movitost, význam svého postavení, ale též na věk pacienta.
Již před několika lety jsem navrhl Centrále odborových svazů, aby vzali pod ochranu též seniory, kteří by jistě rádi platili symbolické příspěvky a na druhé straně by se za ně mohl odborový svaz brát s přímým vlivem na vládu i parlament.
Dodnes se mi nedostalo ani řádky odpovědi. Přitom jsem vycházel ze znalosti prostředí v Praze ve kterém prožívají senioři poslední roky svého života a moc by potřebovali silného a vlivného zástupce. Rodiny na to často nestačí, případně ani nestojí o další problémy, dohadování a hájení práv svých předků.
Jiří Antonín Votýpka, www.Zdravi.Euro.cz
