Co je oidipovský komplex?
Co se dozvíte v článku
Jedná se o psychoanalytickou teorii, kterou v roce 1899 ve svém Výkladu snů nastolil Sigmund Freud. Samotný termín ale zavedl až v roce 1910 po předložení svých 4 stadií psychosexuálního vývoje. Dle něj je u dítěte patrná majetnická sexuální touha po rodiči opačného pohlaví s tím, že rodiče stejného pohlaví vnímá za svého soka. Freud byl přesvědčen, že se problém vyřeší tehdy, kdy dítě přemůže své incestní a konkurenční emoce a začne rodiče stejného pohlaví pokládat za svůj vzor.
Tato teorie byla součástí jedné větší, podle níž je možné vývoj dítěte členit na psychosexuální stadia, jež se od sebe liší údajnou sexuální fixací dítěte na různé části těla. Podle všeho se oidipovský komplex objevuje ve falickém stadiu vývoje, tedy v období od tří do šesti let.
Termín získal své jméno po thébském hrdinovi Oidipovi, který dle řecké legendy zabil svého otce Láia a oženil se mimoděk se svou matkou Iokastou. Elektřin komplex je jeho ženskou obdobou a je odvozen od mykénské hrdinky, která zabila svou matku. S tímto termínem přišel Carl Jung, spolupracovník Freuda.
Kontroverze přístupu
Freudova teorie byla přijímána značně kontroverzně. Její univerzálnost vyvrací studie obyvatel Trobriandských ostrovů z roku 1929 provedená Malinowským. Při ní bylo zjištěno, že chlapci vycházejí s otci velmi dobře, pokud jsou pouze matčinými milenci, ale chlapce nevychovávají. Bylo by však třeba provést výzkum ve větším měřítku a v různých koutech světa. Nicméně i další badatelé se domnívali, že Freud přeceňoval vliv pudů, zejména ten sexuální.
Obecně se k jeho teorii stavělo kriticky zejména z těchto důvodů:
- Zneužívání dětí: společnost se obávala, že znění oidipovského komplexu by mohlo vést k ospravedlňování sexuálních predátorů, kteří by tohoto tvrzení mohli zneužít.
- Nedostatek důkazů: Freud vystavěl svou teorii pouze na jedné případové studii nazvané Malý Hans, přičemž otcem dítěte byl navíc vyznavatel Freuda. Pozdější studie však jeho existenci nepotvrdily.
- Neaplikovatelnost na všechny: oidipovský komplex vychází z tradiční dvoučlenné nukleární rodiny (soužití muže a ženy s dětmi).
Alternativou k Freudově teorii je teorie attachmentu, kterou vypracovali v 50. letech 20. století psychologové John Bowlby a Mary Ainsworth. Dle této teorie dodávají citové vazby k jednomu rodiči dítěti pocit bezpečí a jistoty. Jedná se o vrozenou potřebu navázat úzký vztah se svou matkou. Vlivem vazeb spojených s bezpečím, jistotou, ale i přežitím může docházet k projevům, jaké popisujeme níže. [1, 2, 3, 4, 5, 6]
Příčiny oidipovského komplexu
Dle Freuda problém nastává, pakliže si dítě prošlo nějakým traumatem, vlivem čehož se u něj může rozvinout neuróza. V každém období vývoje se dětské libido zaměřuje na určité činnosti a části těla. Freud se domníval, že v průběhu fyzického vývoje se jisté části těla pokládají za zdroj rozkoše, frustrace či obojího. Ve své teorii pak prohlašoval, že dětem, které každou fází náležitě neprojdou a nepokročí do další, bude v dospělosti hrozit rozvoj neurózy, která se projevuje stresem, úzkostí, obsesí, psychózou či perverzí.
Freud tvrdil, že děti procházejí následujícími fázemi psychosexuálního vývoje:
- orální fáze: soustředění se na činnosti související s ústy (kojení, sání, olizování, kousání); cca do 1,5 roku dítěte,
- anální fáze: zaměření se na zadržování a udržování stolice; přibližně do tří let věku dítěte,
- falická fáze: soustředění se od svých tří let na penis či klitoris,
- latentní fáze: kolem pátého či šestého roku počátek identifikování se s jedinci stejného pohlaví,
- genitální fáze: počátek dozrávání zdravých sexuálních zájmů, touhy dětí a dospívajících po pohlavním styku s partnerem opačného pohlaví; přibližně od 12 let až do dospělosti.
Děti si oidipovským komplexem prochází ve falickém období, který mizí v latentní fázi, kdy se děti identifikují s rodičem stejného pohlaví nebo vrstevníky stejného pohlaví. Freud mimoto soudil, že prvních pět let života je zcela zásadních z hlediska formování osobnosti. Právě v této životní etapě se dle něj dítě učí, jak ovládat a usměrňovat své sexuální touhy, aby byly společensky přijatelné. [7, 8, 9, 10]
Oidipovský komplex a projevy
Během tohoto období se stává, že dítě pociťuje touhu po rodiči opačného pohlaví, a naopak žárlí či závidí rodiči stejného pohlaví. Zejména se v této souvislosti hovoří o chlapcích, kteří se upínají na matku a nepřátelsky se spravují ke svému otci, odstrkují ho a nárokují si čas s matkou.
Nicméně projevy nebývají do očí bijící, jak by se z teorie mohlo usuzovat, a rodič se nad nimi nejspíš ani nepozastaví. I podle Freuda se jedná o normální jev, kterým by si každé dítě mělo v průběhu svého vývoje projít.
Mezi běžné projevy oidipovského komplexu zahrnujeme:
- přílišnou vazbu na jednoho rodiče,
- zášť nebo žárlivost vůči druhému rodiči,
- úsilí získat pozornost žádaného rodiče,
- požadování odchodu rodiče za účelem strávit více času s rodičem opačného pohlaví,
- úsilí spát mezi rodiči či je jinak od sebe fyzicky oddělit,
- chování se majetnicky vůči matce, dítě je háklivé na jakýkoli projev náklonnosti otce k matce,
- typická slovní vyjádření typu, že si chce matku vzít za ženu.
Dle Freuda chlapec ve falickém stadiu zažívá kastrační úzkost. K tomu nastává poté, co si uvědomí fyziologické rozdíly mezi ženským a mužským pohlavím. Domnívá se, že ženám byl penis odstraněn, a obává se, že ho otec vykastruje kvůli jeho náklonnosti k matce.
Jako obranný mechanismus přichází proces identifikování se s otcem, které vede k vyřešení tohoto rozporu. V tomto bodě do hry vstupuje super ego, jež představuje jakousi vnitřní morální autoritu, a oidipovský komplex bývá potlačen.
Pokud by se v dětství oidipovský komplex nevyřešil, mohly by se u takového jedince projevit příznaky neurózy, a to úzkost, trápení, disociace, deprese, somatické problémy, obsedantně-kompulzivní chování či přetrvávající intenzivní strach.
K narušení zdravého vývoje dítěte může dojít ale i tím, že jeden z rodičů se k láskyplným projevům dítěte staví odmítavě. Ať už se jedná o to, že chlapec nabyde dojmu, že ho matka odstrkuje, či otec žárlí na harmonický vztah matky s chlapcem.
Nemělo by však docházet k tomu, že se každý konflikt hned bude usouvztažňovat s oidipovským komplexem. Je přirozené, že jsou děti na matce závislé, jelikož se stará o jejich fyzické potřeby a zajišťuje jim pocit bezpečí. [11, 12, 13, 14, 15]
Diagnostika
V případě, že si všimnete přehnaného zájmu dítěte o svou matku a znepokojuje vás to, můžete vyhledat odborníka na duševní zdraví a poradit se s ním, jak celou situaci řešit a jestli je to vůbec potřeba. Samozřejmě se lze obrátit také na pediatra dítěte. Oba jsou znalci svého oboru a dokáží situaci nejlépe zhodnotit, případně doporučit, jak postupovat dále. Řešení daného problému nabízí hlavně psychoanalýza, která se na tuto problematiku zaměřuje. [16, 17]
Léčba
Oidipovský komplex se obvykle vyřeší sám od sebe, když dítě zdolá každou fázi tak, aby se u něj vytvořily zdravé sexuální touhy a chování. Přejde obvykle tehdy, když se chlapec identifikuje se svým otcem nebo vrstevníky stejného pohlaví. Skrze toto ztotožnění si chlapec buduje své superego a mužskou pohlavní roli. Chlapec vyměňuje svou touhu po matce za touhu po jiných ženách, což se děje prostřednictvím sublimace (změna nepřijatelného impulzu nebo touhy na společensky schvalovanou).
Pokud by se tak nestalo, lze předpokládat, že by došlo k rozvoji nezdravé fixace na matku. Přetrvávající oidipovský komplex v dospělosti by se mohl projevit například tím, že si takový jedinec bude posléze vybírat partnery, kteří se nápadně podobají rodiči opačného pohlaví. Zároveň by mohl mít problémy s navazováním milostných vztahů obecně a také je možné, že by docházelo ke konfliktům v důsledku soutěživosti s jedinci stejného pohlaví.
K překonání oidipovského komplexu přispívají různé vnější faktory, včetně společenských norem a kulturních vlivů. Prvním krokem z pohledu dospělého jedince je si uvědomit, že by na potíže ve vztazích mohl mít vliv vztah s matkou. Dalším krokem je pokusit se přerušit nezdravý vztah s matkou a vytvořit si mezi sebou zdravé hranice. Což může vypadat například tak, že dotyčný dokáže s matkou nesouhlasit a plně se na ni nespoléhá při rozhodování o svém životě. S tím vším je schopen pomoci psycholog, s nímž lze celý vztah s matkou probrat a přezkoumat. [18, 19, 20, 21, 22]
Zdroje: britannica.com, simplypsychology.org, health.com, healthline.com, verywellmind.com, medicalnewstoday.com, lekarske.slovniky.cz, vycviky.cz