Z prvních informací se zdá být zřejmé, že nejde jen o nadstandardy samotné, ale i řadu dalších problémů. Z toho, co zaznělo, stojí za pozornost zejména následující.
Nutnost zákonného vymezení
Ústavní soud potvrdil svá minulá rozhodnutí v tom smyslu, že nevidí problém v existenci zdravotních služeb, které by pacienti hradili ze svého. Přísně však vyžaduje, aby již zákon přesně vymezoval, co je péčí hrazenou a co nikoli, tedy aby to neurčovala teprve ministerská vyhláška. Při vyhlášení rozsudku zaznělo, že právě proto, že nadstandardy nebyly definovány zákonem (§ 13 odst. 3 zákona č. 48/1997 Sb.), ale určovala je teprve vyhláška, u Ústavního soudu neobstály. Pokud by však v budoucnu vymezil již zákon nadstandardy lépe a přesněji, mohlo by to být z pohledu Listiny přípustné.
Upozorňujeme, že již nyní je část péče z úhrady vyloučena, například plastická chirurgie; u léků pak Státní ústav pro kontrolu léčiv dle zákonných kritérií a ve správním řízení vymezuje léky plně hrazené, částečně hrazené a nehrazené, na které si pacienti doplácí; ani s jedním z těchto nástrojů Ústavní soud dosud problém neměl.
Malá vyhlášková revoluce?
Tvrdí-li ovšem Ústavní soud, že péče hrazená může být vymezena jen zákonem, respektive na základě jednoznačných zákonných kritérií, bude to mít dopad i na další, mnohem ekonomicky významnější oblasti, než byly nadstandardy. Vyhlášky jsou totiž rozhodné nejen u nadstandardů, ale popisují též hrazené výkony včetně jejich bodové hodnoty (vyhláška o seznamu výkonů s bodovými hodnotami), rozsah hrazené lázeňské péče (vyhláška o indikačním seznamu) či úhradu péče včetně regulačních limitů (tzv. úhradová vyhláška).
Tyto vyhlášky ovšem mají ještě slabší zákonné zmocnění než nadstandardy dle § 13 odst. 3 zákona. Pokud by se všechny tyto vyhlášky považovaly za neústavní, jednalo by se o malou revoluci v českém zdravotnictví.
Přirážka místo poplatku
Ústavní soud zrušil zvýšení regulačního poplatku za pobyt v nemocnici ze 60 na 100 korun. Je s podivem, že zatímco „šedesátikoruna“ nevadí, „stokoruna“ již ano. Je totiž možno tvrdit, že u některých pacientů má „rdousící“ efekt již šedesátikorunový poplatek, zejména jde-li o dlouhodobě nemocné, po kterých je někdy tato platba vymáhána i exekučně. Lze též tvrdit, že poplatky jako paušální „pokuta za nemoc“ ve skutečnosti nejsou žádnou regulací. Správným legislativním řešením by proto bylo stávající poplatky zcela zrušit, respektive nahradit je přirážkou k pojistnému, která by postihovala jen nezodpovědné pacienty (například nedodržující léčebný režim), což praxe vyžaduje.
Poučení ze Slovenska
Pokud jde o tzv. hotelové služby a další související úkony, které dnes údajně řeší regulační poplatky, je možno se poučit ze slovenského opatření, zavedeného již před více než deseti lety, jež některé tyto služby vyloučilo z hrazené péče. Toto řešení slovenský Ústavní soud již v roce 2003 vyhodnotil velkou většinou hlasů jako přijatelné, a to prakticky při stejném znění ústavního předpisu jako je náš čl. 31 Listiny.
Předznamenání budoucích rozhodnutí
V neposlední řadě Ústavní soud kritizoval vztah mezi poskytovateli a pojišťovnami, zejména nerovné postavení poskytovatelů vůči dominantní VZP. Je možné, že Ústavní soud takto předznamenává budoucí rozhodnutí týkající se navazování smluv poskytovatelů s pojišťovnami a tzv. úhradové vyhlášky. Názor Ústavního soudu je třeba podrobně prostudovat kvůli aktuálním diskusím o restrukturalizaci nemocnic, o úhradách a sankcích v systému DRG či o nových smlouvách pojišťoven s praktiky a ambulantními specialisty.
JUDr. Ondřej Dostál, Ph. D., DLLM Platforma zdravotních pojištěnců ČR, o. s.