* V docházkové knize máte každý den příchod po šesté hodině – tedy časně ráno. Teď je po druhé odpolední a právě jste vyšel z operačního sálu. Jaké výkony jste za dnešek provedl?
Dnešní operační program byl naštěstí trošku kratší, takže jsme se mohli sejít. Po operaci ruky následovala plastika předního zkříženého vazu kolenního kloubu a tři artroskopické operace kolene.
* Absolvoval jste 3. lékařskou fakultu UK v Praze. Na kterém oddělení jste začínal?
Nastoupil jsem na Oddělení úrazové a plastické chirurgie v Českých Budějovicích, takže mojí první specializací byla všeobecná chirurgie.
* Pracujete na Oddělení ortopedie, traumatologie a rekonstrukční chirurgie. Měnil byste za jiné?
Práci na oddělení ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí bych určitě neměnil. Dalo by se říct, že tenhle obor je můj koníček.
* Takže ortopedie byla pro vás jasná volba?
Nebyla, dostal jsem se k ní postupně – právě přes úrazovou a plastickou chirurgii. Po pěti letech jsem se totiž přestěhoval za rodinou do Prahy a nastoupil k primáři Hruškovi, který mě zasvětil do tajů ortopedie a umožnil mi přejít na ortopedickou kliniku 2. LF UK a FN Motol, kde jsem si doplnil pod vedením docenta Trče ortopedické vzdělání, stal se asistentem a vedoucím dětského oddělení. Z úrazového chirurga jsem se tedy stal ortopedem. Náklonnost k traumatologii a ortopedii mě poté dovedla až sem – do Ústřední vojenské nemocnice, kde se věnuji oběma oborům.
* Kromě práce zde však máte ještě druhé zaměstnání – ortopedickou ambulanci na poliklinice v Palackého ulici v Praze 1. Pro pacienty v ambulantní péči je cenné, že máte zkušenosti z míst, kde mohou skončit…
Protože mě baví operovat, je pro mne důležitá práce v nemocnici. To množství pacientů mě ale donutilo k tomu, abych se ještě poohlédl po ambulantní praxi, kde bych si je mohl ošetřovat. Kapacity v nemocnici jsou totiž v tomto případě omezené. Ambulance v nemocnici by měla sloužit již jen k indikaci operací ambulantně vyšetřených pacientů a k pooperačním kontrolám.
* Jaké operativní zákroky provádíte nejvíc?
Jedná se artroskopické operace všech velkých kloubů, endoprotetika velkých kloubů, zlomeniny horních a dolních končetin a operace ruky.
* Jaké problémy vás na oddělení tíží?
Z našeho pohledu je jich dost. Pacient se třeba ze dne na den ocitne na nemocničním lůžku a je nesoběstačný. Po výkonu často spoléhá na to, že za něj budeme řešit kompletně i jeho sociální stránku, že na našem lůžku zůstane do zhojení nebo že mu domů zabezpečíme kompletní servis. Ve většině případů to samozřejmě děláme, ale pacienti si této naší práce – hlavně sesterské – příliš neváží. Naší snahou je dostat pacienty zpět do původního života, ale spolupráce s rodinou mnohdy velmi vázne. Ba co víc – často na nás jejich rodiny bezdůvodně útočí a stěžují si.
* Útočí? Můžete být konkrétní?
Například: odoperujeme pacienta se zlomeným krčkem, po několika dnech je schopen základní chůze a může naše oddělení opustit. Zařídíme mu oddělení následné péče – a rodina to odmítne. A domů si ho také nechce vzít. S těmito problémy se tu setkáváme téměř každý den.
* A ty stížnosti?
Většinou jsou neoprávněné. Pan primář říká, že se pro pacienty stáváme čím dál častěji lovnou zvěří… Naštěstí jsou však také takoví, i když je jich málo, kteří vám i po létech přicházejí ukázat „naši práci“ a děkují. Atmosféra ve společnosti je dnes prostě taková: mnohem nepříjemněji vnímáte ty negativní vlivy a skutečnost, že na vás někdo neoprávněně zaútočí – to pak mrzí, přemýšlíte o tom, bere vám to chuť do další práce.
* Máte dostačující přístrojové vybavení?
Medicína jde neustále dopředu, takže jakýkoli přístroj, který se koupí, hned zastará. Přístroje mají také – na množství operací, které provedeme – určitou životnost. Teď se nám například rozbily pily na sále, ale jedna stojí přes půl milionu… Souhrnně lze tedy říci, že s přístrojovým vybavením nemůžeme být nikdy spokojeni.
* Laik si nemůže představit, jak je práce lékaře na sále fyzicky i psychicky zátěžová. Jakého nejsložitějšího výkonu jste se zatím účastnil?
Každá operace je určitým způsobem složitá a lékař na ni musí být připraven, ale zejména musí být připraven na eventuální komplikace. Lékař na sále se vždycky může dostat do nepříjemných chvilek; není prostě malých operací.
* Jste odborníkem „přes kolena“. Snižuje se nějak s lety věk pacientů, kteří musejí podstoupit totální endoprotézy?
Lidí, kteří na tento zákrok čekají, je mnoho. Dnes jsme ale schopni odoperovat také pacienty, kteří trpí i závažnými interními chorobami. Ve spolupráci s anesteziologem jsme schopni odoperovat i pacienty, kteří dříve patřili do skupiny neoperabilních. Také indikace se rozšiřují: jak u náhrad velkých kloubů, tak u zlomenin. Ovšem – čím dál tím víc pacientů dostává náhrady v mladším věku, ty se pak časem mohou uvolnit, takže provádíme rovněž velké množství revizních operací.
* Trochu provokativní otázka: Čím se bráníte proti profesní rutině?
V žádném případě se u nás nemůže jednat o rutinu! Každá operace je jiná, a proto musíme být pořád ve střehu a musíme se neustále vzdělávat.
* Neláká vás praxe na zahraniční klinice?
Na západ od nás jsou – jak po stránce materiální, tak finanční – podmínky pro lékaře určitě lepší. Jsem tady však závislý na rodině a přátelích, takže tohle pro mě není východisko. Navíc si, po zkušenostech se svými kolegy, kteří odešli třeba do Anglie, myslím, že naše zdravotnictví je určitě srovnatelné, ba co víc – lepší.
* Jste odborným poradcem seriálu Ordinace v růžové zahradě. Baví vás i tato práce?
Velmi. Některé osobní aktivity jsem kvůli této práci oželel a omezil, ale je to pro mě spíš takové rozptýlení a zábava.
* Jak moc se liší praxe v nemocnici a ordinaci od té, kterou vídáváme dvakrát týdně na televizní obrazovce?
Seriál není dokumentem, ale je to spíš příběh několika lidí, který se odehrává na pozadí nemocnice. Divák ovšem nemůže chtít úplný obraz chirurgického oddělení – je to jen taková umělecká zkratka, která se používá dost často.
* Sledoval jste v televizi jaký malý kluk Nemocnici na kraji města?
No jistě!
* Typologie postav z pera Jaroslava Dietla prý byla přesná…
Myslím si, že i v současné době je spousta lékařů, kteří se chovají jako doktor Cvach. Stejně tak je i mnoho primářů a lékařů, kteří jsou stejnými kladnými hrdiny: pomáhají lidem a mají svoji práci rádi.
* Vaše manželka Dáša je také lékařka. Diskutujete doma o práci?
Určitě. Snažíme se tomu vyhnout, ale to nejde. Navíc i manželčina maminka a její bratr se ženou jsou lékaři, takže míváme takové hezké rodinné sešlosti…
* Jak spolu při vašem oboustranně náročném povolání zvládáte péči o rodinu?
Mám štěstí v tom, že manželka nemusí sloužit, takže díky tomu to máme doma lehčí.
* Ale ona těžší!
Samozřejmě! A taky jí patří dík za to, že se o naši rodinu tak skvěle stará. Máme desetiletého syna Toníka a čtyřiapůlletou Bětušku. Do práce odcházím brzy ráno a vracím se pozdě večer. Když sloužím, tak se doma prakticky nezastavím několik dní. A když jsem doma, tak se zase snažím všemožně vzdělávat, k tomu ještě jezdím na kongresy a odborné semináře. Je bez diskuse, že čas, který bych měl věnovat rodině, není určitě takový, jaký bych si představoval.
* Máte dvě velmi náročná zaměstnání. Zbývá vám vůbec čas na koníčky?
Mám tři zaměstnání! Ještě jsem lékařem juniorské hokejové reprezentace, ale to už je spíše ten koníček. Jinak jsem propadl, ostatně jako spousta mých kolegů, cyklistice. Mám rád vysokohorskou turistiku. Už teď, v sychravém podzimu, se do hor těším!