Kabinet Bohuslava Sobotky vnesl na českou politickou scénu fenomén, který je v demokratických dějinách nový a poměrně znepokojivý, totiž nadbytečnost politické opozice. Obvykle se veřejná debata o důležitých tématech odehrává na půdorysu věcného, v ještě lepším případě ideového střetu mezi těmi, kteří ve vládě jsou, a těmi, kteří ve vládě být chtějí. Mezi vládou a opozicí.
V současném Česku ovšem obě strany mnohdy vyhrocených sporů dokážou zastat partneři ve vládní koalici, zatímco opoziční politici jsou odsouzeni do nepříliš atraktivní role přikyvovačů tu jedné, tu druhé koaliční strany. Jistě, nic jako harmonické koaliční vládnutí neexistuje, dosud nikdy ale neměly spory uvnitř koalice tak hluboké kořeny a nedosahovaly takové intenzity.
Folklór zdravotnické politiky
Tento novátorský přístup k politické debatě a k vládnutí se projevuje v mnoha oblastech od školství po vnitro, ale snad v žádné tak silně jako ve zdravotnictví. Třenice mezi ministry Němečkem a Babišem už se staly folklórem zdravotnické politiky a nového vrcholu dosáhly v posledních dnech během jednání koaliční rady.
Jak vyplývá z podkladů jednání, které získal týdeník Euro, ministr financí vmetl do tváře ministra zdravotnictví dlouhou řadu výtek, na něž Svatopluk Němeček reagoval obsáhlými polemikami. V nich mimo jiné nařkl Andreje Babiše, že je pod vlivem lobby výrobců zdravotnických prostředků i farmaceutických firem a že se řídí heslem „jsi nemocný – zaplať si“.
Rétorika je mírnější, ale věcně jsou jejich polemiky k nerozeznání od proslulých střetů mezi Tomášem Julínkem a Davidem Rathem. Novum je ovšem právě v tom, že Julínek s Rathem spolu nikdy neseděli ve vládě.
Snaha převzít kontrolu
V mnoha věcech má Andrej Babiš pravdu bez ohledu na střet zájmů, v němž se nachází, a bez ohledu na to, že leze do zelí, po němž mu jako ministru financí nic není. Například nepovažuje za největší problém českého zdravotnictví nedostatek peněz, dožaduje se vyjasnění a posílení role pacienta, sjednocení podmínek fungování zdravotních pojišťoven či pokroku v oblasti elektronizace zdravotnictví, upozorňuje na negativní dopady zrušení regulačních poplatků a volá po jakési vizi a koncepci zdravotnictví jako celku.
Kdyby dokázal na minulé pravicové ministry zdravotnictví hledět nejen jako na lupiče a mafiány, ale také trochu jako na politiky, mohl by si k nim s klidem dojít pro inspiraci a pro recepty, které dosud někde v šuplících Němečkova úřadu leží.
Současně je ovšem z mnoha Babišových výtek a návrhů patrná nebezpečná snaha převzít kontrolu nad zdravotnictvím, ať už jde o posílení role ministerstva financí ve správních radách pojišťoven nebo o snahu převzít vydávání úhradových vyhlášek. To už jsou vysloveně autoritářské tendence plynoucí z přesvědčení, že všichni kromě Andreje Babiše jsou v podstatě nemehla, a co nebude řídit Andrej Babiš, nebude řízeno. V brzdění těchto spádů je naopak třeba držet palce Němečkovi.
Jenom, a tím se vracíme na začátek, není úplně jasné, kde je v tomto nelítostném střetnutí ještě místo pro nějakou oponenturu ze strany oficiální politické opozice.