Ráda bych přiblížila ošetřovatelskou péči o postižené náhlým snížením zrakové ostrosti či úplnou ztrátou zraku. Na první místo řadíme jejich psychické potřeby. Pacient nepovažuje za nejtěžší nesamostatnost při stravování, umývání a pohybu, ale má strach z budoucnosti, trpí pocity nejistoty, méněcennosti a v dnešní době stále častěji obavami ze ztráty zaměstnání. Reakce bývají různé - uzavřenost, plačtivost, agresivní projevy.
I když nikdy nebereme lidem naději, snažíme se, aby byli informováni o případné závažnosti onemocnění, protože někteří se plně upínají k možnosti navrácení zraku, a o to větší potom může být zklamání. Ošetřovatelská péče se pak stává komplikovanou: pacienti jsou pasivní, odmítají pomoc, ztrácejí chuť do života, objevují se i autoagresivní sklony. A tady je důležitá role sester. Měly bychom umět redukovat záporné emoce, projevovat zájem, sympatie, vcítění a dodávat odvahu.
Nejdůležitější je umění komunikace
Při příchodu pacienta na naše oddělení lze odhadnout stupeň jeho samostatnosti (ne vždy se zrakové potíže objeví ze dne na den). Příbuzní nevidomého často doslova vlečou, i když chodba je široká, rovná, bez překážek. Nebo ho (u nemocných s déletrvajícími potížemi) doprovázejí. Už tento fakt registrujeme a od toho se odvíjí postup naší ošetřovatelské péče.
Důležitý je samozřejmě další sběr informací - z lékařské dokumentace, pozorováním a především z rozhovorů s nemocným. Například při vstupním pohovoru je časté, že za pacienta odpovídají příbuzní. Taktně jim vysvětlíme, že chápeme a oceňujeme jejich péči, ale pro nás je první kontakt se členem jejich rodiny důležitý. Má velký vliv na pozdější míru důvěry či nedůvěry k personálu. (Nehledě na to, že názory příbuzných mohou být v rozporu s názory klientů.) To samozřejmě klade značné nároky na komunikační schopnosti a obratnost sestry.
Před každým dialogem pacienta oslovíme jménem nebo na sebe upozorníme dotykem, aby věděl, že hovoříme právě s ním. Představíme se, seznámíme ho s postupem činností, které budeme provádět, a především s jejich účinky, které bude sám pociťovat: píchnutí injekční jehlou, přiložení elektrod při natáčení ekg a pro nás především důležité upozornění na dotyk v okolí očí při kapání (abychom se vyhnuli prudkému trhnutí hlavou). Ověřujeme i správnost pochopení sdělených informací. Pokud rozhovor ukončíme, rozloučíme se. Je nedůstojné pro nemocného, když zjistí, že mluví do prázdných dveří. Veškeré podstatné informace vložíme do sesterské dokumentace.
Seznamování s prostředím
Po odebrání ošetřovatelské anamnézy u-vádíme nevidomého na pokoj. Představíme ho spolubydlícím a upozorníme na jeho zrakové potíže, abychom předešli konfliktům z neinformovanosti. Již nyní se pokoušíme pouze o doprovod při chůzi. Nevhod-né je, je-li nemocný někam postrkován nebo vlečen, aniž by tušil, kam.
Osvědčenější možnosti: sestra jde pozpátku (čelem ke klientovi) a naviguje ho lehkým tahem za obě ruce, kterými se vzájemně přidržují. Musí přitom průběžně sledovat situaci za svými zády. Jde o bezpečnou variantu pro nejistého a nezkušeného člověka. Nebo se do nás nemocný pouze zavěsí či přidržuje za paži, reaguje na pohyby našeho těla a jde zhruba půl kroku za námi. Během cesty je důležitý bohatý slovní doprovod. Upozornění na místo pohybu, změny směru nebo rychlosti chůze, ale i zúžení průchodu či snížení světelné intenzity pro slabozraké - nejčastěji v tmavých komorách. Pozor na pomoc spolupacientů! Bývají velmi ochotní, ale nezkušení a mohou si sami ublížit (např. chůzí těsně kolem dveří). I pomocný personál je nutno poučit, aby nenechával své pracovní pomůcky bez dozoru v místech pohybu našich nemocných - např. úklidové či prádelní vozíky. Nevidomé nevozíme na sedačkách!
Pacienta ukládáme na lůžko nejblíže k toaletě, kterou pro pocit bezpečí přisuneme ke zdi. Seznámíme ho se stavebním uspořádáním a necháme vše takříkajíc „osahat“. Zdůrazňujeme používání ostatních smyslů - především sluchu a hmatu. Dbáme na to, aby se pro zachování rovnováhy a orientace neustále přidržoval pevných předmětů.
Vše nejde hned. Zpočátku je nutná výpomoc sestry - ale všichni se brzy naučí minimálně chůzi na WC, které s lůžkem sousedí. Dělicí panel se stává dobrou orientační pomůckou. Močové láhve a mísy používáme sporadicky. Dalším pocitem bezpečí je možnost přivolání personálu. Učme tedy nemocné používat signalizačního zařízení na nočních stolcích. Stává se, že dezorientace v prostoru jim zabrání zazvonit. V okamžiku jsou závislí na náhodném příchodu sestry či na intenzitě svých hlasivek, což je pro ně stresující. Pro tuto možnost pacienty ubytujeme v těsném sousedství naší pracovny a snažíme se, aby na pokoji nezůstali sami. Osvědčilo se nám i společné uložení dvou podobně handicapovaných. Chápou vzájemně své potíže, dělí se o zkušenosti a pomáhají si. Má to velmi pozitivní vliv na jejich psychiku. I zde však platí pravidlo o výjimkách.
Osobní věci, stravování, hygiena
Uložení osobních věcí necháváme na rozhodnutí ošetřovaného. Cítí se mnohem lépe, když ví, kde najde ručník, hřeben, kapesník či čisté osobní prádlo. Pitný režim zajišťujeme uložením termosky na noční stolek. Je naplněna pouze do dvou třetin. Nevidomého učíme nalévat čaj za kontroly ukazováku na vnitřní straně sklenice. Ani tu neplníme po okraj. Sledujeme takto i příjem tekutin. Nezapomeneme upozornit na horké nápoje a stravu.
Stravování probíhá v pokoji. Pacienti se stydí za svoji nezručnost a nesamostatnost. Pokrmy připravujeme až před nemocným. Dáme mu vybrat z nabídky, popíšeme její uložení (lze použít pomyslného ciferníku hodin) a ponecháme dostatek času na konzumaci. Obvykle podáváme pouze lžíci. Občasná kontrola je vhodná vzhledem k případným potížím strávníka - upadnutí lžíce, poskvrnění oděvu, rozlití tekutin apod. Zároveň posuzujeme schopnosti a možnosti klienta. Krmení se vyhýbáme.
Při ranní hygieně pacienta posadíme na židli k umyvadlu s příslušnými pomůckami a podle potřeby opět pouze vypomáháme. Při celkové koupeli umístíme vedle sprchového koutu židli s pomůckami - nemocného necháme prostor „přečíst“ a po ověření orientace ponecháme soukromí. Přání pomoci respektujeme.
Snižovat závislost na minimum
Nevidomé pacienty doprovázíme do společenské místnosti, umožňujeme poslech televizního či rádiového vysílání, podporujeme kontakt se spolupacienty. Návštěvy učíme, jak pomáhat (odpadá bariéra nedůvěry, studu, pocit závislosti na neznámých lidech).
Veškerá ošetřovatelská péče samozřejmě probíhá s ohledem na celkový zdravotní stav a přidružené diagnózy nemocného. Snažíme se současně snížit jeho nesobě-stačnost na minimum.
Ne vždy se však setkáváme s pochopením. Smutné jsou případy, kdy nevidomý, ale jinak zdravý člověk je doma krmen, umýván, na noc zabezpečen plenami, tedy plně závislý na přítomnosti a péči druhé osoby. A nechce-li na tom nic měnit ani jeden z nich, nemůžeme je nutit. Považují náš způsob péče spíše za neochotu posloužit. Nevidí, že je pro nás daleko náročnější časově, ale i psychicky. Ale takových klientů je méně.
Foto archív autorky
Ráda bych přiblížila ošetřovatelskou péči o postižené náhlým snížením zrakové ostrosti či úplnou ztrátou zraku. Na první místo řadíme jejich psychické potřeby. Pacient nepovažuje za nejtěžší nesamostatnost při stravování, umývání a pohybu, ale má strach z budoucnosti, trpí pocity nejistoty, méněcennosti a v dnešní době stále častěji obavami ze ztráty zaměstnání. Reakce bývají různé - uzavřenost, plačtivost, agresivní projevy.
I když nikdy nebereme lidem naději, snažíme se, aby byli informováni o případné závažnosti onemocnění, protože někteří se plně upínají k možnosti navrácení zraku, a o to větší potom může být zklamání. Ošetřovatelská péče se pak stává komplikovanou: pacienti jsou pasivní, odmítají pomoc, ztrácejí chuť do života, objevují se i autoagresivní sklony. A tady je důležitá role sester. Měly bychom umět redukovat záporné emoce, projevovat zájem, sympatie, vcítění a dodávat odvahu.
Nejdůležitější je umění komunikace
Při příchodu pacienta na naše oddělení lze odhadnout stupeň jeho samostatnosti (ne vždy se zrakové potíže objeví ze dne na den). Příbuzní nevidomého často doslova vlečou, i když chodba je široká, rovná, bez překážek. Nebo ho (u nemocných s déletrvajícími potížemi) doprovázejí. Už tento fakt registrujeme a od toho se odvíjí postup naší ošetřovatelské péče.
Důležitý je samozřejmě další sběr informací - z lékařské dokumentace, pozorováním a především z rozhovorů s nemocným. Například při vstupním pohovoru je časté, že za pacienta odpovídají příbuzní. Taktně jim vysvětlíme, že chápeme a oceňujeme jejich péči, ale pro nás je první kontakt se členem jejich rodiny důležitý. Má velký vliv na pozdější míru důvěry či nedůvěry k personálu. (Nehledě na to, že názory příbuzných mohou být v rozporu s názory klientů.) To samozřejmě klade značné nároky na komunikační schopnosti a obratnost sestry.
Před každým dialogem pacienta oslovíme jménem nebo na sebe upozorníme dotykem, aby věděl, že hovoříme právě s ním. Představíme se, seznámíme ho s postupem činností, které budeme provádět, a především s jejich účinky, které bude sám pociťovat: píchnutí injekční jehlou, přiložení elektrod při natáčení ekg a pro nás především důležité upozornění na dotyk v okolí očí při kapání (abychom se vyhnuli prudkému trhnutí hlavou). Ověřujeme i správnost pochopení sdělených informací. Pokud rozhovor ukončíme, rozloučíme se. Je nedůstojné pro nemocného, když zjistí, že mluví do prázdných dveří. Veškeré podstatné informace vložíme do sesterské dokumentace.
Seznamování s prostředím
Po odebrání ošetřovatelské anamnézy u-vádíme nevidomého na pokoj. Představíme ho spolubydlícím a upozorníme na jeho zrakové potíže, abychom předešli konfliktům z neinformovanosti. Již nyní se pokoušíme pouze o doprovod při chůzi. Nevhod-né je, je-li nemocný někam postrkován nebo vlečen, aniž by tušil, kam.
Osvědčenější možnosti: sestra jde pozpátku (čelem ke klientovi) a naviguje ho lehkým tahem za obě ruce, kterými se vzájemně přidržují. Musí přitom průběžně sledovat situaci za svými zády. Jde o bezpečnou variantu pro nejistého a nezkušeného člověka. Nebo se do nás nemocný pouze zavěsí či přidržuje za paži, reaguje na pohyby našeho těla a jde zhruba půl kroku za námi. Během cesty je důležitý bohatý slovní doprovod. Upozornění na místo pohybu, změny směru nebo rychlosti chůze, ale i zúžení průchodu či snížení světelné intenzity pro slabozraké - nejčastěji v tmavých komorách. Pozor na pomoc spolupacientů! Bývají velmi ochotní, ale nezkušení a mohou si sami ublížit (např. chůzí těsně kolem dveří). I pomocný personál je nutno poučit, aby nenechával své pracovní pomůcky bez dozoru v místech pohybu našich nemocných - např. úklidové či prádelní vozíky. Nevidomé nevozíme na sedačkách!
Pacienta ukládáme na lůžko nejblíže k toaletě, kterou pro pocit bezpečí přisuneme ke zdi. Seznámíme ho se stavebním uspořádáním a necháme vše takříkajíc „osahat“. Zdůrazňujeme používání ostatních smyslů - především sluchu a hmatu. Dbáme na to, aby se pro zachování rovnováhy a orientace neustále přidržoval pevných předmětů.
Vše nejde hned. Zpočátku je nutná výpomoc sestry - ale všichni se brzy naučí minimálně chůzi na WC, které s lůžkem sousedí. Dělicí panel se stává dobrou orientační pomůckou. Močové láhve a mísy používáme sporadicky. Dalším pocitem bezpečí je možnost přivolání personálu. Učme tedy nemocné používat signalizačního zařízení na nočních stolcích. Stává se, že dezorientace v prostoru jim zabrání zazvonit. V okamžiku jsou závislí na náhodném příchodu sestry či na intenzitě svých hlasivek, což je pro ně stresující. Pro tuto možnost pacienty ubytujeme v těsném sousedství naší pracovny a snažíme se, aby na pokoji nezůstali sami. Osvědčilo se nám i společné uložení dvou podobně handicapovaných. Chápou vzájemně své potíže, dělí se o zkušenosti a pomáhají si. Má to velmi pozitivní vliv na jejich psychiku. I zde však platí pravidlo o výjimkách.
Osobní věci, stravování, hygiena
Uložení osobních věcí necháváme na rozhodnutí ošetřovaného. Cítí se mnohem lépe, když ví, kde najde ručník, hřeben, kapesník či čisté osobní prádlo. Pitný režim zajišťujeme uložením termosky na noční stolek. Je naplněna pouze do dvou třetin. Nevidomého učíme nalévat čaj za kontroly ukazováku na vnitřní straně sklenice. Ani tu neplníme po okraj. Sledujeme takto i příjem tekutin. Nezapomeneme upozornit na horké nápoje a stravu.
Stravování probíhá v pokoji. Pacienti se stydí za svoji nezručnost a nesamostatnost. Pokrmy připravujeme až před nemocným. Dáme mu vybrat z nabídky, popíšeme její uložení (lze použít pomyslného ciferníku hodin) a ponecháme dostatek času na konzumaci. Obvykle podáváme pouze lžíci. Občasná kontrola je vhodná vzhledem k případným potížím strávníka - upadnutí lžíce, poskvrnění oděvu, rozlití tekutin apod. Zároveň posuzujeme schopnosti a možnosti klienta. Krmení se vyhýbáme.
Při ranní hygieně pacienta posadíme na židli k umyvadlu s příslušnými pomůckami a podle potřeby opět pouze vypomáháme. Při celkové koupeli umístíme vedle sprchového koutu židli s pomůckami - nemocného necháme prostor „přečíst“ a po ověření orientace ponecháme soukromí. Přání pomoci respektujeme.
Snižovat závislost na minimum
Nevidomé pacienty doprovázíme do společenské místnosti, umožňujeme poslech televizního či rádiového vysílání, podporujeme kontakt se spolupacienty. Návštěvy učíme, jak pomáhat (odpadá bariéra nedůvěry, studu, pocit závislosti na neznámých lidech).
Veškerá ošetřovatelská péče samozřejmě probíhá s ohledem na celkový zdravotní stav a přidružené diagnózy nemocného. Snažíme se současně snížit jeho nesobě-stačnost na minimum.
Ne vždy se však setkáváme s pochopením. Smutné jsou případy, kdy nevidomý, ale jinak zdravý člověk je doma krmen, umýván, na noc zabezpečen plenami, tedy plně závislý na přítomnosti a péči druhé osoby. A nechce-li na tom nic měnit ani jeden z nich, nemůžeme je nutit. Považují náš způsob péče spíše za neochotu posloužit. Nevidí, že je pro nás daleko náročnější časově, ale i psychicky. Ale takových klientů je méně.
Foto archív autorky
Správné vedení nevidomého pacienta
Nesprávné vedení nevidomého pacienta