Patricie Polanská opatrně chválí nápad ODS zavést osobní účty ve zdravotnictví (Dobré modré zboží, HN 8. června). V opatrnosti má pravdu: osobní účty samy o sobě nejsou důležité. Pro reformu je podstatnější jeden nenápadný zákon, který už leží ve sněmovně.
Nejprve k osobním účtům. Podle stínového ministra zdravotnictví Tomáše Julínka se má vybírané pojistné rozdělit: dvě třetiny zůstanou pojišťovnám na drahou medicínu, třetinu budeme moci použít (podle vlastního rozhodnutí) na běžná vyšetření nebo jednodušší zákroky. Když ušetříme, budeme si moci zaplatit lázně.
Peněz bude méně
Pro nás pacienty může být zajímavé vědět, kolik si pan doktor účtoval za zasádrování naší zlomené ruky; ale to pojišťovny vědí už teď. Budeme si moci zkontrolovat, že neúčtuje zlomenou nohu.
Jestli ale musíme na novou operaci proto, že ruka špatně srostla, nebo protože doktor udělal chybu, to poznáme těžko. Když budeme angažovaní a dokážeme chybu lékaře prokázat, nebudeme muset za špatně odvedenou práci platit. I to ale může udělat pojišťovna dnes. Mnoho peněz to neušetří.
Celková výše nákladů až tak moc zajímavá není. Všeobecně se uznává, že optimální je investovat do zdraví osm procent HDP. Zvyšovat tento podíl se může negativně projevit na našem zdraví (dovedeno do absurdna: pokud vše, co vyděláme, dáme do zdravotnictví, umřeme hlady, dřív než se pozabíjíme na neopravovaných silnicích).
Obtížnější je rozhodnout, co se má z těchto peněz platit. Nebo ještě jinak: co si má platit každý sám, tedy co je „nadstandard“, a co se naopak platí ze společné kasy.
Kolik platit za syfilis
Naposledy se o takové dělení pokoušeli reformátoři na Slovensku. Roztřídili 3002 diagnózy do několika kategorií: od těch zcela hrazených pojišťovnou (transplantace) až po úplně placené pacientem (zubní kaz, rýma).
Za pohlavní choroby navrhovali padesátiprocentní spoluúčast (svým chováním můžeme ovlivnit, zda onemocníme). Krátká debata o tom, co když se syfilitici nebudou z finančních důvodů léčit, skončila rychle: ani reformní vláda se tuhle věc neodvážila zavést.
Ze solidárního pojištění můžeme vyřadit pár diagnóz, většinou levných a systém nezatěžujících. Ve svém důsledku tak individuální účty znamenají konkurenci pouze v péči, bez které se můžeme obejít nebo si ji můžeme zaplatit hotově (lázně, zubní protézy, analgetika nebo antikoncepce).
Celkové náklady na zdravotnictví porostou. Část peněz zůstane bez užitku ležet na osobních účtech nebo je utratíme za zbytečnosti. Na solidární balík peněz, ze kterého se platí diagnózy, v nichž „jde o život“, zbude méně.
Je jasné, co chceme: kvalitní péči za nízkou cenu. Osobní účty, jak je navrhuje senátor Julínek, nic takového nezaručují. Klíčem pro každého reformátora by však mohl být krátký návrh zákona „O právu občana na informace o kvalitě péče ve zdravotnických zařízeních“, který předložila skupina poslanců v čele s Jozefem Kubinyim.
Jak se kde léčí
Kubinyiho návrh tvoří čtyři věty ve čtyřech paragrafech. V českém zdravotnictví však může způsobit změny dlouho nevídané. Jak to? Protože při svobodné volbě lékaře a jednotné ceně „zadarmo“ bychom byli hloupí, kdybychom se dali operovat v nemocnici, kde lidé se stejným problémem leželi déle a měli častější komplikace. Dnes však nevíme, která nemocnice to je, a sami lékaři to jen tuší.
Když se stal profesor Jiří Vorlíček předsedou České onkologické společnosti a prostudoval oborový registr, se zděšením zjistil, že v některých případech se úmrtnost srovnatelných pacientů na různých pracovištích liší až čtyřnásobně.
Co by zveřejnění informací o jednotlivých nemocnicích mohlo způsobit, je jasné. Pacienti by se domáhali kvalitní léčby, dobré nemocnice by nezvládaly příval a pojišťovny by tyto „pacienty navíc“ podle stávajících norem nemohli zaplatit.
Tomu, kdo by takové informace zveřejnil, hrozí žaloby od „poškozených“ pracovišť. Kdyby ovšem systém dovedl odměnit kvalitní lékaře a vyřadit špatné, vydělali bychom všichni (kromě špatných lékařů).
Nejdřív ale musíme data o kvalitě znát. První nesmělý pokus udělaly letos na jaře zdravotní pojišťovny. Zveřejnily statistická data, která vypovídají o kvalitě českých porodnic.
Na webových stránkách www.jaksekdeleci.cz se dozvíme, jaká je délka hospitalizace po porodu, kolik dětí se rodí spontánně a kolik císařským řezem či kolik se v porodnici narodí dětí za rok. Každý lékař nebo i zkušený laik pak pozná, jak je která porodnice dobrá.