V revolučních letech 1848-1849 obsahovaly návrhy na reformu zdravotnictví i požadavky školení ošetřovatelek. Počátkem 70. let 19. století se pak objevily i snahy o založení ošetřovatelské školy, která vyšla z iniciativy vlastenecky orientovaného Ženského výrobního spolku českého. Starostka spolku Karolína Světlá požádala prostřednictvím Vítězslava Janovského (budoucí profesor a první přednosta české venerodermatologické kliniky) o spolupráci Spolek lékařů českých, který se zavázal zajistit výuku budoucích ošetřovatelek. V roce 1874 vznikla první Škola pro ošetřovatelky nemocných v Praze, řízená slavným Spolkem lékařů českých. Skládala se z pěti kurzů, které proběhly v letech 1874, 1875, 1877, 1880 a 1881.
Organizace škol
V Ženském listu vycházelo před každým zahájením kurzu oznámení o jeho konání, po skončení pak listy publikovaly výsledek běhu a úspěšnost absolventek. Jinde v Evropě již existovaly spolky mající své ošetřovatelské školy, a tak si od nich organizátoři půjčili pomůcky k učebnímu plánu a čerpali zde i řadu zkušeností. Pomůcky k názornému vyučování poskytl také slavný Akademický čtenářský spolek český. Vyučovalo se v češtině, technické výrazy byly uváděny i německy. Teoretické přednášky probíhaly ve spolkových místnostech každé úterý, čtvrtek a pátek, využívány byly „Tělověda“ autora Starého a „Kniha o ošetřování nemocných“ Florence Nightingalové. Praktická cvičení probíhala se svolením Pražské městské rady v chorobinci na Karlově, která však povolení v roce 1881 zrušila, čímž bylo konání ošetřovatelských kurzů ukončeno.
Díky lékařům, kteří vyučovali bez nároků na mzdu, navštěvovaly žačky školu bezplatně, lépe řečeno pouze za zápisné (podle Ženských listů činilo 1 zlatý), které šlo na učební pomůcky. Lékaři chtěli, aby se vzdělávalo co nejvíce dívek a žen, proto byly posluchačky rozděleny na řádné a mimořádné. Řádné se účastnily teoretických přednášek i praktického výcviku a po úspěšných zkouškách skládaly slib, obdržely diplom a mohly vykonávat ošetřovatelské povolání. Mimořádné posluchačky docházely pouze na teoretickou část výuky a nebyly oprávněné povolání vykonávat.
Kurzy měly svůj řád. Administrativu zajišťoval Ženský výrobní spolek český v Praze, vyučování Spolek lékařů českých. Svobodné dívky musely při přijetí dosáhnout nejméně 20 let, provdané se kurzů mohly zúčastňovat bez omezení. Řádné posluchačky musely doložit vysvědčení mravnosti. Každý kurz byl zakončen praktickou a teoretickou zkouškou způsobilosti, zkušební komise se skládala ze všech učitelů a předsedou byl vždy místopředseda Spolku lékařů českých. V případě neúspěchu bylo, po určité době stanovené učitelským sborem, povoleno zkoušku opakovat. Po úspěšném zakončení kurzu složila absolventka slib „v ruce“ starostky výrobního spolku za přítomnosti výboru a obdržela diplom o způsobilosti podepsaný jeho starostkou, předsedou Spolku lékařů českých a učiteli.
Poptávky po ošetřovatelkách byly směrovány do písárny Ženského výrobního spolku českého, kde výbor dohodl tarif na plat a stanovil řád ošetřování vztahující se k poměru počtu nemocných a ošetřovatelek. Výbor měl i moc disciplinární, jak vůči posluchačkám kurzů, tak i vůči ošetřovatelkám. Měl právo odejmout diplom, pokud se ošetřovatelka dopustila ve službě hrubé chyby ohrožující pacienta na životě nebo přitěžující jeho zdravotnímu stavu. Opatření mohlo být použito, i když se ošetřovatelka chovala nevhodně nebo se dopustila nějaké veřejně dokazatelné nemravnosti.
Ošetřovatelky se musely podrobit řádu ošetřovatelské služby, který ustavil výbor spolku. Neměly však příliš dobré sociální ani společenské postavení. Služné obnášelo 80 krejcarů za noční službu a 50 krejcarů se stravou za den, delší služby se platily podle úmluvy. Aby ošetřovatelky mohly přijímat i místa v německých rodinách, byly pro posluchačky ovládající pouze češtinu zřízeny kurzy německého jazyka. Pátý kurz byl posledním. O důvodech ukončení činnosti této školy se můžeme jen dohadovat, protože oficiálně nebyly nikde uveřejněny.
Profesionalita i jistota
Význam první ošetřovatelské školy spočíval v možnosti praktického zapojení žen do zdravotnické a ošetřovatelské problematiky, v rozšíření informací o podpoře zdraví a životosprávě lidí, předcházení nemocem při dodržování hygienických pravidel a ke zlepšení péče o rodinné příslušníky. Snížila se nevědomost a neprofesionalita v chování dosavadních ošetřovatelek. Žačky si osvojily profesionální chování, emocionální otužilost a jistotu důležitou pro podporu důvěry nemocného v ošetřovatelku. Mimořádné situace se naučily vyřešit samostatně svou duchapřítomností, důvtipem a statečností v zájmu prospět a ulehčit utrpení nemocnému.
Z mezinárodního hlediska působila česká ošetřovatelská škola jako vzor pro zřizování dalších, například ve Vídni založil v roce 1881 vídeňskou ošetřovatelskou školu profesor Billroth. Pro české ošetřovatelství se stala prvním organizovaným školením ošetřovatelek a zařadila se na pokrokové sedmé místo na světě. Čtyři za všechny Ráda bych vyzdvihla alespoň čtyři osobnosti, které -obrazně řečeno - položily základní kameny moderního ošetřovatelství u nás.
Vojtěch Náprstek (1826-1894), český vlastenec, mecenáš a bojovník za pokrok, se narodil v Praze jako Vojtěch Fingerhut (česky náprstek) v zámožné rodině majitelů pivovaru, hospody a vinopalny. Vystudoval práva a zúčastnil se revoluce v roce 1848. Po jejím potlačení emigroval do USA. V roce 1858 se vrátil do Prahy, aby se zde „podílel na šíření pokroku a vzdělanosti především žen“. V rodném domě „U Halánků“ založil středisko inteligence s rozsáhlou knihovnou, která se záhy stala veřejnou čítárnou a půjčovnou. Do společnosti sem přicházela i Božena Němcová. Náprstek z Ameriky nepřivezl jen knihy a moderní názory, ale i přístroje ulehčující práci ženám v domácnosti (americký šicí stroj, mechanickou pračku, žehličku, chladicí přístroj) a v roce 1862 založil České průmyslové muzeum, pro které získal i řadu přispěvovatelů, například světově proslulé cestovatele Emila Holuba a E. Stanko Vráze či PhDr. Bedřicha Hrozného, profesora klínopisného bádání a dějin starého Orientu. Náprstka navštěvovala i Karolína Světlá, s níž se koncem roku 1864 dohodl, že v lednu přivede na jeho přednášku „všechny ženy prahnoucí po vědění“. Přivedla jich na čtyřicet a následně založily Americký klub dam, kterým prošla i první lékařka promující na české lékařské fakultě. Právě Náprstek promluvil jako první o nerovnosti žen a mužů v Čechách, a tím problém zviditelnil. Díky jeho činorodosti a nezaslepenosti vzniklo koncem 19. století ženské hnutí, které dalo zelenou ženským povoláním, i povolání ošetřovatelskému.
Profesor Vítězslav Janovský (1847-1925) ukončil studia na Lékařské fakultě v Praze v roce 1870, později se stal primářem oddělení pro nemoci kožní a příjičné ve Všeobecné nemocnici v Praze, profesorem dermatologie a syfilidologie, zakladatelem a přednostou české kliniky pro kožní a příjičné nemoci. Položil základ vědecké dermatologické literatury a napsal první českou třídílnou učebnici o venerických chorobách, která vycházela v letech 1911-1920. Velký význam měla jeho pedagogická činnost a spoluvedení první ošetřovatelské školy v Praze. Prof. Janovský se dal pro tuto činnost snadno zlákat, neboť cítil velkou potřebu školeného ošetřovatelského personálu a získal pro výuku i další lékaře a stal se duší této školy. Zánikem první Školy pro ošetřovatelky nemocných v Praze jeho zájem o vzdělávání ošetřovatelek neutichl a i jako rektor Univerzity Karlovy (1916-1917) pomáhal při otevření Státní české ošetřovatelské školy v Praze.
Při výčtu významných osobností doby „ženského hnutí“ rozhodně nelze opomenout spisovatelku Karolínu Světlou (vlastním jménem Johana Rottová, 1830-1899), která se výrazně podílela na prosazování ženské vzdělanosti a uplatnění žen ve společnosti. Její otec Eustach Rott založil po příchodu do Prahy vlastní obchod a stal se z něj staropražský měšťan. Rottovi bydleli v Poštovské ulici na Starém Městě. Johanka navštěvovala německou školu a projevovala velký literární talent. Ve 22 letech se provdala za svého o devět let staršího učitele hudby Petra Mužáka. V roce 1871 založila v Praze Ženský výrobní spolek český a stala se jeho první starostkou. K vlasteneckému a emancipačnímu smýšlení ji přivedl její manžel, který se stýkal s českými vlastenci. Byl to on, který v roce 1849 přivedl k Rottům Boženu Němcovou, kterou Světlá velmi obdivovala.
Němcová si byla dobře vědoma potřeby vzdělávání žen a zdůrazňovala rovnocennost mezi muži a ženami. Světlá se aktivně účastnila společenských akcí - stala se například „matkou“ sokolského praporu při příležitosti založení Sokola (1862) a vysvěcení praporu. Byla neúnavnou bojovnicí za ženskou emancipaci a mezi její hlavní odpůrce patřil i František Ladislav Rieger, člen pražské městské rady, s nímž měla časté slovní střety a který se postaral o zamítnutí nejedné žádosti Světlé o finanční podporu „jejího“ výrobního spolku. Spolek, který vedly dvě spisovatelky, v něm „nebudil důvěru“. Neshodli se ani v žádosti Světlé o větší podporu ženské vzdělanosti. Spisovatelka se těžko smiřovala s přerušením činnosti ošetřovatelské školy, když jí městská rada neumožnila dále praktikovat v městském chorobinci na Karlově. Nebyla již aktivní starostkou spolku a hledala viníky i mezi svými přáteli. Vážná, impozantní, oblečená v temných barvách i výřečná obhájkyně ženských práv. To byla Karolína Světlá, která stála u jednoho z prvních úspěšných pokusů o založení českého profesionálního ošetřovatelství.
Eliška Krásnohorská (vlastním jménem Alžběta Pechová, 1847-1926) byla vychovávána v tradiční, zámožné, řemeslnické rodině. Do dvanácti let navštěvovala soukromý pražský ústav manželů Svobodových a když jí bylo šestnáct, vzala ji pod svou ochranu Karolína Světlá. V roce 1867 přesídlili s matkou, sestrou Bohdanou a bratrem Jindřichem do Plzně, v roce 1873 se ale vrátila do Prahy. Její zkušenosti z početné rodiny a vzdělání v ní posílily vědomí nutnosti podpořit postavení žen vůči mužům.
Karolína Světlá, která nezlomně věřila v talent Krásnohorské, jí dala šanci realizovat se v redakci Ženských listů, které přešly do majetku Ženského výrobního spolku. Krásnohorská se záhy stala i tajemnicí spolku, Ženské listy redigovala přes pětadvacet let. Na počátku 70. let 19. století však „rovné právo všem“ ženy příliš neoslovilo. Tehdy bylo společností „žádané“ vést pohodlný zahálčivý život, pečovat o pohodlí muže, vychovávat děti a těšit se jejich láskou.
Krásnohorská nesouhlasila s tradiční rolí ženy a zastávala názor, že „nechat ležet ladem tolik nadání a zdravých rukou je samo o sobě nemravné“. Odmítala sňatky z donucení se záměrem existenčního zajištění i z vypočítavosti. Názor Krásnohorské ohledně vdavek zřejmě ovlivnila také dědičná kloubní choroba, která ji celý život sužovala a kvůli níž nemohla mít děti. Byla i kritičkou úrovně výuky soukromých škol, ze kterých podle ní vycházely šestnáctileté dívky s vědomostmi na úrovni dvanáctiletých chlapců ze škol státních. Svými články neustále obhajovala význam Obchodní a průmyslové dívčí školy, která učila dívky v demokratickém duchu a byla přístupná všem vrstvám. Argumentovala, že je nezbytné nejdříve ženy práci naučit.
Absolventkám spolkové školy vydobyla v roce 1887 možnost získávat živnostenské listy. Jejím vrcholným životním dílem, které sama považovala za svůj největší úspěch, bylo otevření gymnázia Minerva v Praze, prvního dívčího gymnázia nejen v habsburské říši, ale v celé střední Evropě. Koncem 19. století se i mladší generaci začal pomalu vykrádat z povědomí význam práce předešlé ženské generace, k níž Krásnohorská neodmyslitelně patřila. Byla si toho vědoma, proto se alespoň snažila zvýraznit práci jiných, například Karolíny Světlé. Práci Karolíny Světlé ocenil až prezident T. G. Masaryk, který ji po vzniku Československé republiky (1918) jmenoval členkou Československé akademie věd. Stala se tak první ženou v její historii.
Závěr
Založení první ošetřovatelské školy bylo v dobách válečných a revolučních ve velké míře podmíněno nedostatkem školeného ošetřovatelského personálu. Je paradoxem doby, že i přes mnohem větší možnost výběru mezi současnými školami počet sester v nemocnicích nepřibývá. Říká se, že historie se opakuje, ale otázkou zůstává, zda jen lidé nedělají stejné chyby.
Mgr. Andrea Pohlová, VŠZ Duškova, Praha (a.pohlova@seznam.cz)