Pacient v akutním kritickém stavu je vždy vytržen ze svého rodinného a profesního života. Náhle se ocitá v neznámém prostředí zdravotnických zařízení, kde je v intenzivní péči a v pevném režimu ošetřován neznámými zdravotníky. Je ovlivněn svým zdravotním stavem, dekondicí, obavami, podávanými léky a životní závislostí na přístrojích. Není vždy psychicky kompetentní a pouze výjimečně má zformulována předem vyjádřená přání, s jakými postupy bude souhlasit a které apriorně odmítá.
Ještě na konci 20. století se poměrně uzavřeným lůžkovým pracovištím intenzivní medicíny a péče vytýkalo, že navzdory vysoce odborné péči o záchranu života vytvářejí až nehumánní prostředí monitorů, přístrojů s umělou inteligencí, mimotělních podpor a že systém zlidšťují pouze farmaky. Rovněž se zdůrazňuje, že se soustředí především na to, aby nevzniklo delirium a aby následně nehrozila posttraumatická stresová porucha, deprese, aby nepřetrvávaly mentální, kognitivní dysfunkce, apatie či odmítavost.
Základní výzvou pro 21. století se proto stala „humanizace“ intenzivní péče a jejího prostředí. U nás i ve světě má dnes různé formy: volné návštěvy rodiny, instrukce o pozitivních motivacích a bazální stimulaci. Péče se soustředí na přípravu budoucí formy soužití založené na emocionálním souzvuku mezi nejbližšími.
Členové nejbližších rodin jsou instruováni, dostanou speciální výuku, zvláště pokud se připravují na roli budoucích pečovatelů o svého pacienta s domácí umělou plicní ventilací, umělou výživou, cílenou neurorehabilitací nebo s ovládáním elektrovozíku.
Všichni pacienti totiž nemají natolik příznivý průběh, aby mohli být dále umístěni ve volnějších rehabilitačních a rekondičních podmínkách. Zůstávají tak v dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péči. Menšina z nich má dokonce vysoce nepříznivou prognózu přežití a obnovy mentálních funkcí. Je jim poskytována intenzivní paliativní péče pracujících s požadavky: nesmí trpět hladem, žízní, bolestí, osaměním, stresem, úzkostí. Tito lidé mají mít kvalifikovanou možnost pro svá důležitá poslední rozhodnutí.
Rodiny však nebývají připraveny ani na dlouhou hospitalizaci jejich blízkého člena, ani na nezvratně nepříznivý výsledek přežití a dosažitelné kvality života. Diskuse s členy rodiny s prvky psychické a duchovní podpory jsou naprosto zásadní.
V přímém vztahu k pacientovi mají velký úkol ošetřující sestry a zkušení, zralí lékaři, kteří poskytují možnosti analgosedace. Připojuje se také klinický psycholog, často duchovní. V zahraničí dostávají rodinní příslušníci návodná CD, jež jim umožňují doma a v klidu pochopit všechny děje, postupně se s nimi vyrovnat a neopustit svého člena ani v konečném období.
V dané oblasti je u nás mnoho momentů, které nemáme ještě podchyceny.
Neoptimální je však obecná informovanost v občanské společnosti, minimum lidí je schopno předem vyslovit rozhodnutí pro dobu budoucí.
Celé nové a komplexní pole intenzivní medicíny a péče si zasluhuje pozornost, propracování a správné začlenění do celého systému i v našem zdravotnictví a v povědomí společnosti.