Případ heparinového vraha Zelenky mě přiměl k zamyšlení nad tím, jak bezmocný je člověk v péči zdravotníků. Jenomže ne vždycky to tak musí být. Je bez diskuze, že pacient v bezvědomí, umělém spánku, či v útlumu po narkóze nemůže ani trochu ovlivnit svoji léčbu.
Ale v ostatních případech, myslím, má člověk vědět, co se s ním děje či bude dít, jaké léky jsou mu podávány, v jakých dávkách a proč. A to mnohdy dodrženo není. Ze zkušenosti vlastní i od mých známých vím, že v nemocnicích to chodí jak na běžícím páse. Léky jsou podávány mnohdy jen se slovy „tady máte prášky“.
A poslušný pacient svou dávku zdlábne a na nic se neptá. Jen je mu třeba divné, že včera měl prášky dva a dnes má tři nebo že dosud byly bílé a teď jsou růžové. Myslím, že by mu vždy mělo být všechno vysvětleno. Samozřejmě to vyžaduje čas, kterého se stále nedostává, ale člověk je přece jen něco jiného než porouchaný automobil.
Z mého nedávného pobytu v nemocnici jsem si odnesla jednu zkušenost: Kdo se neptá, ten se nedoví. Jedna pacientka se divila, proč jí pan doktor něco neřekl - už vůbec nevím, co to bylo, ale to není teď podstatné. A sestřička jí řekla: Ptala jste se ho? Ne? To musíte, když se nezeptáte, tak vám sám od sebe nikdo nic neřekne.
Každý čtenář má určitě své zkušenosti. Nemyslím, že by naše zdravotnictví bylo špatné, ale jednu chybu vidím - vázne komunikace mezi zdravotníky a pacienty. Když mě z nemocnice propouštěli, vyplňovala jsem poměrně obsáhlý dotazník, který dávali všem pacientům.
Byla tam také otázka, zda bychom se chtěli více podílet na rozhodování o své léčbě. Aby ne! Vždyť je to moje tělo a moje zdraví, tak do toho snad taky mám co mluvit, nebo ne?
Michaela Pánková, Plzeňský deník