Jediné pravidlo, které v iráckém zdravotnictví platí, je pravidlo peněz. A to nejen v té části, kde vládl Husajnův režim. Také na území kurdské autonomie rozhoduje o zdravotní péči plná peněženka.
„Navíc tam neexistuje žádný systém pojištění, žádné evidenční karty, ani lékařská inspekce,“ líčí poměry v iráckém zdravotnictví třicetiletý lékař Mariwan Majid. Přestože žije od svých devatenácti let v České republice, je v úzkém kontaktu se svou rodinou, která zůstala v Iráku. Díky tomu má o současné situaci bezprostřední informace.
Přemýšlel jste někdy o tom, co byste asi dnes dělal, kdybyste neodešel do České republiky a zůstal v Iráku? Vystudoval byste tam medicínu a stal se kardiochirurgem v jedné z předních iráckých nemocnic?
Nevím, jestli bych se v Iráku na medicínu vůbec dostal. Přestože jsem měl u maturity výborné výsledky, na lékařskou fakultu mne nevzali. Pro mne jako pro Kurda, který žil v severní autonomii, byl počet volných míst velmi omezený. Musím ale říct, že studovat medicínu v Iráku je opravdu těžké, ještě náročnější než v České republice. Úroveň tamních univerzit je vysoká. Spolupracují s mezinárodními univerzitami jako je například Cambridge a studenti musejí číst velkou část materiálů v angličtině. Takže - pokud bych neměl štěstí a nedostal se na medicínu v dalších letech, šel bych na stavební a dnes bych byl asi stavařem v Iráku.
Vy jste ale dostal šanci studovat v Evropě…
Byla to obrovská náhoda. Svou roli hrály jednak politické události a jednak to, že jsem měl výborné výsledky na škole. Narodil jsem se v severoiráckém městě Halabja, které bylo v roce 1988 bombardováno chemickými zbraněmi. Tato událost osudově ovlivnila mou přítomnost v České republice. V roce 1990, kdy Irák napadl Kuvajt, dostali Kurdové příležitost se od Saddámova režimu osvobodit. O rok později vznikla na severu země kurdská autonomie. Shodou okolností jsem právě v tu dobu maturoval. A měl jsem štěstí. Kurdské kulturní středisko v Paříži poprvé nabídlo úspěšným studentům stipendium do evropských univerzit. Byli jsme tak první studenti, kteří dostali takovou šanci. Podal jsem žádost a ani jsem nevěřil, že to vyjde. V roce 1992 přišla odpověď, že mě přijali.
Teď pracujete na kardiochirurgii ve vinohradské nemocnici. Co pokládáte za svůj dosavadní největší úspěch?
Já se sám ještě nepovažuji za kardiochirurga, jsem zatím prvním asistentem. Medicínu jsem skončil před třemi lety. Kardiochirurgem budu až tehdy, kdy budu hlavním operatérem . Kardiochirurgie je týmová spolupráce, když se operace zdaří a pacient odchází domů, tak to je úspěch pro celý tým. Obecně je ale pro mně výhra to, že jsem vůbec dokázal začít tady žít. Do České republiky jsem přijel sám, nikoho tu neznal, neuměl jsem ani slovo česky. Když jsem v metru slyšel: „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ tak jsem nevěřil, že se tenhle jazyk někdy naučím.
V Iráku už sice deset let nebydlíte, ale máte tam matku a otce a jezdíte za nimi na návštěvy. Jak se tedy žije iráckým lékařům? Patří k tamní elitě?
Prestiž lékařů obecně je tam podstatně větší než tady.. Vydělávají také mnohem víc peněz než čeští doktoři. Lépe placení než oni jsou v Iráku už snad jen ministři. A navíc jsou iráčtí lékaři hrozně nafoukaní…
Iva Bláhová, www.Zdravi.Euro.cz, 30.1. 2004
Celý rozhovor si přečtete ve Mladá fronta Zdravotnictví a medicínaZdraví.Euro.cz č.7.