Žena následně zjistila, že se jedná o jeden třicetikorunový regulační poplatek z roku 2008. „Sice si toho nejsem vědoma, na druhou stranu nepopírám, že jsme mohli opomenout jeho uhrazení. Často chodíme do více ordinací, bývá zmatek a tak nám to mohlo omylem uniknout,“ řekla. Vadí jí, že ji na to neupozornili přímo, zvláště když do nemocnice docházejí opakovaně. „Třeba na platebním místě. Nebo mohli poslat upomínku a naúčtovat mi poštovné,“ soudí. Podle ní při 30 korunách je snad jasné, že není notorickou dlužnicí, s níž by se nemohli dohodnout po dobrém. „Raději dají vydělat vymahačům, kteří mě stáhnou o sumu devětkrát vyšší,“ nechápe.
Ještě horší zkušenost popsala Lada Prokůpková. „Můj syn byl na vyšetření a hned ho nechali v nemocnici. Přestože hospitalizační poplatky řádně uhradil, po letech dostal výzvu od vymahačské firmy, že dluží. Také šlo o 30 korun navýšených na 270,“ uvedla žena s tím, že se ale ohradili a vyšlo najevo, že Krajská zdravotní vedle poplatku za první den hospitalizace neoprávněně naúčtovala ještě jeden navíc za vyšetření. „Takže ho nakonec stornovali a omluvili se. Ale označení za dlužníka bylo stejně nepříjemné,“ dodala.
Krajská zdravotní uvedla, že dluhy za poplatky v 5ti jejích nemocnicích už dosáhly kolem 15 milionů korun, z toho v té ústecké 7,3 milionu. A prostřednictvím inkasní agentury je společnost začala vymáhat, až když prý selhaly její předchozí snahy.
Mluvčí Krajské zdravotní Jiří Vondra připustil, že převažují jednorázové dluhy. Zdůraznil ale, že všechny dlužníky opakovaně a dost dlouho vyzývali, aby si své účty zkontrolovali a dali do pořádku bez jakékoli sankce.
„Nedorozumění či opomenutí jsme v úvahu vzali. Proto byl přístup Krajské zdravotní od začátku veden snahou nejdříve upozornit naše současné i minulé klienty na možnost, že dluží. Zároveň jsme poskytli jednoduchý způsob ověření,“uvedl Vondra.
Upřesnil, že informační kampaň probíhala od září minulého roku přes média. „K adresnému upozornění jsme přistoupili teprve po uplynutí tříměsíční lhůty s tím, že původní pohledávka je navýšena o náklady s tím spojené a také úroky z prodlení,“ doplnil.
Dále zdůraznil, že započtení nákladů, spojených s vymáháním, není jednoduché. „I samo adresné oslovení uspěje v zásadě jen u zmiňovaných nedorozumění a opomenutí, kterých je – alespoň z našich dosavadních zkušeností – bohužel menšina,“ tvrdí.
Pokud by se tedy prý rozhodli vynaložit na adresné oslovení vlastní náklady, mohli by se dostat do situace, kdy nejenže nezískají původní dluh, ale současně jim nikdo neuhradí ani tyto náklady. A ve výsledku by tak mohlo dojít k vyšší újmě, než kterou představoval dluh samotný. Zákon povinnost upomínat dlužníky neukládá.
To potvrdil i právník Narcis Tomášek s tím, že věřitel dokonce může hned podat i žalobu.
Na druhé straně k požadovaným částkám inkasních společností řekl, že navyšování jejich dlužných částek je mnohdy diskutabilní. „Požadavek úroků je jasný, ale to ostatní už méně,mělo by jít jen o prokazatelné náklady,“ vysvětlil. Podle informací Vondry KZ z úspěšně vymoženého třicetikorunového dluhu dostane asi 38 korun (dluh + úroky), zbytek do vymáhaných 270 korun pak tedy náleží inkasní agentuře.