Komentář Martina Čabana najdete ZDE.
Jediným, navíc slabým argumentem pro zavedení příplatku je podle autora vymýcení úplatků. Osobně si myslím, že tím zásadním argumentem není vymýcení korupce, ale svobodná volba lékaře. Tu v ambulantním sektoru, aniž bychom si to uvědomovali, již dnes každý z nás má.
Pevně věřím, že autor příspěvku, bude-li nucen podstoupit chirurgický výkon, bude zvažovat výběr operatéra, stejně tak jako většina čtenářů…
Nemyslím si, že připravovaná změna povede k rozdělení zdravotní péče na chudinskou a elitní. Medicína je pouze jedna a například operaci kýly nelze provést chudému nebo bohatému pacientovi jinak, pokud za chudinskou operaci nepovažujeme tu, kterou provede lékař s roční praxí, a elitní tu, kterou provede lékař s praxí dvacetiletou.
To je ale přece běžná realita, že i kýlu dnes operují všichni. Lékař s dvacetiletou praxí byl kdysi lékařem s roční praxí. O tom, že žádný vedoucí pracoviště nebude operovat jednoduché výkony za peníze a komplikované, rizikové svěří nezkušeným, jsem již na stránkách Zdravotnictví a medicína psal. Argument je jediný. Vedoucí lékař (primář) ručí za chod oddělení a léčebné neúspěchy by ho mohly stát nejen renomé, ale i místo. (Zemře-li pacient na oddělení po operaci, zemřel u primáře XY).
Nemyslím si, že „ceník lékařů“, o němž se v článku píše, povede ke zhoršení interpersonálních vztahů na oddělení a že by lékařům „mohlo snadno připadat nedůstojné, že si je někdo může koupit“. Nevím, z čeho tato úvaha vychází. Pracoval jsem v Německu, sledoval jsem tuto problematiku v Anglii i jinde, ale nesetkal jsem se s tím, že by se lékaři ošetřující tyto „platící pacienty“ styděli a připadalo jim to nedůstojné.
Do systému se opravdu vpustí, jak píše autor „peněženka movitého pacienta“. V praxi to v civilizovaných zemích znamená komerční připojištění. To ale přece do jisté míry pomáhá spolufinancovat státní systém. Nehledejme opět českou cestu. Tak například rakouský systém soukromého zdravotního pojištění zná příplatky za lékaře, a ty jsou plně placeny vedoucímu lékaři oddělení.
Většina nemocnic má vnitřní pravidla, jak se tato platba dále dělí mezi další lékaře, laboratoře atd. Příplatky se značně mezi regiony liší. Třeba rozdíl mezi jejich výší ve Vídni a v Dolním Rakousku je až padesátiprocentní a nikdo se tomu nediví.
Není-li lékař vedoucím příslušného oddělení a má-li smlouvu s privátní pojišťovnou, může své pacienty navíc chodit operovat do privátního zařízení. A to je u nás již dnes běžná praxe.
Že lidé vyhledávají a budou vyhledávat ty, o kterých si myslí, že by jim nejlépe pomohli, je moje pětačtyřicetiletá zkušenost, které se nevymykali a nevymykají ani prezidenti naší země. Také jsem byl začínající a hleděl na starší – zkušenější, kteří byli vyhledáváni. Vůbec jsem se tomu nedivil, protože jsem to považoval za přirozené.
Jsem sice také profesorem, ale pracuji jako důchodce, takže pevně věřím, že můj příspěvek nebude vnímán jako „malá domů“.
Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc., III. chirurgická klinika 1. LF UK a FN v Motole