Paní chirurgie

Profesorka Pešková se narodila v roce 1935 ve Čkyni na Prachaticku. V Praze nejprve vystudovala zdravotní školu. Jako sestra pracovala až do přijetí ke studiu na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze v roce 1961. Nejprve pracovala na II. chirurgické klinice. V roce 1975 přešla s částí kolektivu na I. chirurgickou kliniku ve Všeobecné nemocnici. Jejím zájmem byla hrudní chirurgie, nicméně protože ta v té době již byla personálně obsazena, svou pozornost Marie Pešková upřela k chirurgii břicha. V roce 1985 byla jmenována docentkou v oboru chirurgie, v roce 1989 obhájila doktorskou práci „Chirurgie nádorů jícnu a kardie“. V roce 1990 byla jmenována zastupující a v roce 1991 definitivní přednostkou I. chirurgické kliniky. V roce 1990 se stala profesorkou chirurgie.
Celý život kromě operačního sálu strávila mezi studenty lékařství na fakultě i v postgraduální výuce chirurgie. Na operačním sále se zabývala problémy urgentní chirurgie, velkou část života věnovala problémům hepato-pankreatobiliární chirurgie. Ale zabývala se i chirurgií jícnu, žaludku a tlustého střeva. Své bohaté zkušenosti shrnula ve 200 odborných článcích, v odborném tisku a zhruba ve stejném počtu přednesených prací na sjezdech a konferencích. Své vědomosti a poznání uložila do závěrů řady výzkumných úkolů a záměrů v léčbě karcinomu jícnu, pankreatu a tlustého střeva či v léčbě obezity. Stála u zrodu Pražských chirurgických dnů.
Až do roku 1992 zastávala funkci sekretářky nejprve Československého federálního výboru chirurgické společnosti, poté výboru České chirurgické společnosti. Profesorka Pešková byla sedmým přednostou I. chirurgické kliniky v Praze. Ve svém životě zvládla obor náročný na fyzickou a psychickou zátěž, se kterou mají i muži co dělat.
Rodačku ze Čkyně, která po svatbě s akademickým malířem Jaroslavem Peškem strávila celý svůj život v Malenicích, znali místní většinou jen od vidění. Kým ale byla doopravdy, věděl málokdo. Na Šumavě žila pouze o víkendech a nedostatek času jí nedovoloval nějaké dlouhé vysedávání a vyprávění. Navíc nebyla z těch, kteří se rádi chlubí. V roce jejích nedožitých osmdesátin se podařilo důsledky její skromnosti napravit. Kdo si přečte, jak na ni vzpomínají její kolegové (například Pavel Pafko, Jan Šváb, Martin Fried) i nejbližší přátelé (za všechny zmíním herečku Ivu Janžurovou, Jiřinu Jiráskovou a televizní hlasatelku Olgu Čuříkovou), uvědomí si, co byla vlastně zač.